Tak se po dlouhé době hlásím konečně s další kapitolou :)  Včera jsme s Dezzinem dohráli tu potřebnou část, takže konečně mohu znovu začít vydávat nové kapitoly, hurá! :D  Snad si je tedy užijete a... to je asi vše :D
Příjemné čtení ^^

Jen jsem přikývl a když Iato odešel, vlezl jsem si k Ikimu a přikryl nás oba peřinou. Lístek jsem ještě dal do šuplete nočního stolku, abych ho neztratil, kdybych náhodou doopravdy Iata musel zavolat, ale z hloubi duše jsem doufal, že Iki rozum opravdu dostane i bez toho. Přivinul jsem se k němu a objal ho. Obklopovalo nás trochu trapné ticho, ale opravdu jsem teď nevěděl, o čem bych se s ním měl bavit, a tak místo toho, abych plácal jen samé nesmysli, jsem raději mlčel.

Prostě jsem ležel a sledoval strop. Bylo mi líto, co jsem zavinil a tak jsem se po pár minutách toho hnusného ticha Yuuovi z objetí vykroutil, ale pak si lehl tak, že jsem ho objímal opatrně kolem břicha a hlavu jsem schoval k jeho krku. "Promiň..." špitl jsem a zavřel oči. Cítil jsem, jak chtějí všechny moje svaly i mysl větší zátěž, která by je unavila, ale byla by osudová. Začal jsem trochu rychleji a zhluboka dýchat jak jsem se přemáhal, abych z té postele nevystřelil.

Nechal jsem ho mě obejmout a prohrábl jsem mu vlasy. "To nic." ujistil jsem ho a pohrával si s jeho prameny, které jsem občas nechal mezi prsty proklouznout a znovu mu vlasy prohrábl. Nemohl jsem si nevšimnout toho, jak začal zrychleně dýchat, a tak jsem usoudil, že by bylo lepší ho zaměstnat. Proto jsem se od něj o kousek odtáhl a začal ho alespoň líbat.

Začal jsem tiše, ale spokojeně mručet, když mi prohraboval vlasy, ale dech jsem nezvládal nijak uklidnit, dokud mě nezačal líbat. Nejdřív jsem byl zaskočený, ale rychle jsem se přidal, položil mu ruku na tvář a palcem ho hladil.

Trochu se uklidnil, což jsem byl rád, protože přesně toho jsem chtěl dosáhnout. Dál jsem tedy pokračoval a rukou mu z vlasů přejel po paži až k ruce, kterou měl na mé tváři a nechal jsem ji na jejím hřbetu přiloženou.

"Mmmhhh..." zavrněl jsem a začal líbat trošku vášnivěji. Až po chvilce jsem si uvědomil, že to vlastně nebylo trochu vášnivější, ale že jsem ho začal líbat opravdu hodně a tak jsem se odtáhl, protože... já začínal mít problém a nechtěl jsem mu přitížit. Raději jsem tedy schoval tvář do jeho hrudi. "Děkuju." špitl jsem. Byl jsem rád, že se snažil mi pomoct.

Polibky začaly být brzy hodně vášnivé a poněkud dravé, ale nevadilo mi to a já je stejně tak opětoval. Když se ale odtáhl, bylo mi naprosto jasné, proč to udělal, a tak jsem ho jednou rukou objal kolem ramen a obličej mu zabořil do jeho vlasů. "Jestli chceš, můžeme zajet do té nemocnice na vyndání stehů. Dnes mi je stejně měli už vyndat. A pak bychom už mohli." Sice mi nebylo ještě úplně dobře, ale věděl jsem, že zrovna tohle by mu mohlo pomoct a já věřil, že bych to pro něj zvládl udělat i ve svém stavu.

Lehce jsem zčervenal. Bože, proč jsem se nezvládl ovládnout?! Trošku víc jsem se na něj natiskl a zakroutil hlavou. "To ti neudělám... ale jestli se chceš zbavit těch stehů, klidně můžeme jet." řekl jsem a snažil se myslet normálně.

"Proč ne? Myslel jsem, že tohle je už za námi." povzdechl jsem si a začal ho hladit po zádech. Vůbec jsem nechápal, v čem pořád vidí problém. Dělá, jako bych se do toho snad nutil.

"Určitě ti stále není úplně nejlíp." vysvětlil jsem, ale pak jsem se mu s úsměvem podíval do očí. "Ale pokud budeš chtít zítra, nemám nic proti." broukl jsem a lehce ho políbil. "Miluju tě."

"Pako." cvrnkl jsem ho do čela. "Sám jsem ti to nabídl, tak mi asi už tak špatně není, ne?" zakroutil jsem hlavou, ale znovu si ho přitiskl na svojí hruď a začal ho vískat ve vlasech. Byl až příliš starostlivý. "Taky tě miluju." špitl jsem a věnoval mu další polibek do vlasů.

Zas jsem pevně zavřel oči, když mě cvrnkl. "Prostě se jen bojím..." špitl jsem neslyšně a pevně se ho držel, když mě k sobě přitiskl. Vrnění samo sebou také nechybělo.

Znovu se kolem nás rozhostilo ticho, pokud tedy pominu Ikiho vrnění, ale už to nebylo to trapné. Přesto jsem ho ale prolomil. "Iki? o čem to Iato mluvil?" nedalo mi to a nakonec jsem se přeci jen zeptal.

Užíval jsem si jeho péči a tak jsem byl trochu zmatený z jeho náhle položené otázky. "Uhm... co teď myslíš?" zeptal jsem se nejistě a zvedl hlavu, abych na něj viděl.

"No... říkal, že když jsi se dostal do tohohle stavu, tak jsi to nezvládal a... co se stalo?" vyzvídal jsem, ale trochu se bál, co mi teď odpoví.

Oh, tohle myslel. Chvilku jsem mlčel, abych si poskládal v hlavě, jak mu to řeknu a pak jsem nejistě spustil. "No víš... jednoduše, přepracoval jsem se... a seklo to se mnou, takže... takže tak." Neměl jsem co víc k tomu říct. Nebylo co dalšího bych řekl a tak jsem už jen čekal na jeho reakci.

Nechal jsem ho v klidu si to rozmyslet, nechtěl jsem na něj tlačit. "Aha. Tak to tě už nenechám udělat. A když půjde do nejhoršího, tak mi je jedno, jak ti v tom zabráním, jestli tě budu muset připoutat k posteli nebo zavolat Iata. Taky mám právo se o tebe bát a nechci, aby se ti něco stalo."

Musel jsem se lehce uchechtnout a rejpnout si. "To by mě zajímalo, jak bys mě připoutal k posteli." usmíval jsem se a zůstal u něj přitulený. "A já za to nemůžu. Jednou za čas mívám sklony k workoholismu a pak nejsem schopný nic nedělat." zakňučel jsem a zavřel oči.

"Jednoduše... pořídím si uspávadlo na medvědy." uchechtl jsem se. "Tak ti v takovém období prostě pomůžu." pokrčil jsem lehce rameny. Chápal jsem, že je to pro něj těžký, ale opravdu to pro něj není dobrý. "Měl by sis domluvit na zítřek to volno."

"Pffff.... nejsem medvěd." hrál jsem uraženého, ale nakonec jsem se usmál. "Tak jo. Zařídím si volno... spokojený?" Natáhl jsem se pro mobil, abych mohl zavolat ředitelce.

Musel jsem se zasmát. "Ale daleko od něj nemáš." prohodil jsem tiše spíše jen tak k sobě. "Jo, teď už jo." zavrněl jsem, dal mu pusu na tvář a uvelebil se na jeho rameni.

S úsměvem jsem tedy rychle zavolal do školy a volno si zařídil. Pak jsem mobil odložil a oddechl si. "Tak hotovo. Nemáš hlad? abych ti něco udělal ještě než vyrazíme."

Nad tím jsem moc přemýšlet nemusel, takže jsem téměř okamžitě zakroutil hlavou. "Ne, nemám. Ale jestli ty jo, tak něco udělat můžeme." Chtěl jsem se těch stehů už zbavit, ale ne za cenu toho, aby Iki hladověl.

Jen jsem mu věnoval úsměv a hned na to polibek. "Ne, to je dobrý. Jen se převléknu a můžeme vyrazit." pohladil jsem ho po tváři a pomalu vstal z postele, abych se oblékl slušně.

"Jo, já se taky musím převléknout." řekl jsem nahlas svou myšlenku a začal se sápat z postele hned za ním. Byl jsem docela rozležený, takže jsem se musel pořádně protáhnout, abych zvládl přimět svaly ke spolupráci.

Ještě před tím, než jsem si stihl nandat košili, dlouze jsem zívl a do toho se poooořádně celý protáhl. Pak už jsem si konečně košili navlékl a až na jeden knoflík u krku jsem si ji zapnul. "Jdu napřed tak se moc neloudej." uchechtl jsem se.

Jen jsem pobaveně zakroutil hlavou a už na sebe začal natahovat pro společnost vhodnější oblečení. Nedělal jsem z toho žádnou velkou vědu a prostě si vzal to, co mi jako první přišlo pod ruku, čímž jsem ušetřil dost času, tudíž se nikterak nezdržoval a hned, jak jsem prolítl koupelnou kvůli menší úpravě, už jsem byl u dveří, kde na mě Iki trpělivě čekal.

S úsměvem jsem si ho přitáhl k sobě, políbil a ještě jako malý bonus lehce plácl po zadku, ale hned na to už jsem s úšklebkem otevřel dveře a vyšel ven, aby ho náhodou nenapadlo mi to oplácet. "Pojď loudale." Nasedl jsem do auta a nastartoval.

"Hele!" zaprotestoval jsem a posadil se na místo spolujezdce. "Já se musel ještě zkulturnit, když jsem zůstal doma, kdežto ty jsi byl už z práce připravený." zatvářil jsem se na oko uraženě, ale pak jsem o něco zvážněl. "Jak to vlastně šlo? Vše v pohodě?" zajímal jsem se a doufal v kladnou odpověď... alespoň v rámci možností.

Tiše jsem se uchechtl a pak se před odjezdem trošku zamyslel. "Mohlo to být lepší, ale nemůžu si stěžovat, když si za to můžu sám. Jen to bylo náročný." pokrčil jsem rameny. Moc jsem nad tím nepřemýšlel.

Jeho odpověď mě potěšila, i když jsem si uměl představit, že to pro něj místy opravdu nemohlo být zrovna dvakrát nejlehčí. Důležité je, že nedošlo k žádnému problému. "Tak hlavně, že jsi to zvládnul." pousmál jsem se. Snad to bude mít již brzy za sebou tohle období, pomyslel jsem si.

"Miluju tě. A abych mohl být s tebou, musím zvládnout všechno, co mi život hodí pod nohy." usmál jsem se krátce na něj a pak se zas věnoval řízení.

Na tváři se mi okamžitě roztáhl úsměv. "Taky tě miluju a udělám vše proto, abych mohl být s tebou." dal jsem mu rychlou pusu na tvář a už ho dál nerušil v řízení.

Nic jsem mu už na to neřekl, ale celou cestu jsem se šťastně usmíval. Jsem moc rád, že ho mám, i když jsme si oba museli něčím projít, aby jsme se našli. Nevadí. Už je to pryč a máme jeden druhého.

Dojeli jsme do nemocnice, kde jsme si taky pěkně dlouho počkali, než na nás přišla řada. Vešel jsem do ordinace, zatímco Iki na mě počkal na chodbě a já se už těšil, až se těch hrozných stehů zbavím.

Už jsem jen čekal, až se mi Yuu vrátí. Těšil jsem se, že ho zas budu moct líbat a mazlit se i bez toho, abych musel dávat pozor, jestli to není moc a tak dále. Jak já se těšil, až si zas bez omezení budu moct vzít jeho rty.

Na to, jak dlouho jsem čekal, odcházel jsem téměř okamžitě, jak typické. Ještě jsem dostal kázání o tom, že se stále nemám tolik přetěžovat, ale to šlo jedním uchem dovnitř a druhým hned ven. Pak už mě konečně nechali jít a my mohli se vrátit domů.

Můj miláček už se mi vracel a já se nedokázal neusmát. "Tak co? všechno v pořádku?" zajímal jsem se starostlivě.

"Jo, všechno v pořádku." přikývl jsem a úsměv mu oplatil. "Tak pojď, ať už jsme doma." vybídl jsem ho a už ho skoro chytil za ruku, ale naštěstí jsem si to včas uvědomil. Už jsme kráčeli po chodbě a mířili k východu, ale když jsem pohledem zavadil o dveře od záchodů, něco mě napadlo. Taková menší šílenost, ale tak co? Chytil jsem Ikiho za rukáv a rychle ho vtáhl na nemocniční toalety a rovnou do jedné z kabinek, kterou jsem okamžitě zamknul. Bylo vidět, že Iki z toho byl dost zmatený, ale myslím, že mu to dojde rychle, když mu dám malou nápovědu. Dravě jsem se mu vrhnul po rtech a natiskl ho na stěnu.

Normálně bych vás asi týrala tím, že další kapitolu bych vydala až zítra, ale za to, jak dlouho jste museli čekat, vás budu mučit jen do večera :'D  Tak večer zatíím!