"Co si dáš?" zeptal se Iato mile Arady, která se zas začervenala.
"Tak... Ledovou kávu, prosím." odpověděla s úsměvem.
"Ty teda budeš chtít tu čokoládu nebo se ještě podíváš co tu mají?" zeptal jsem se pro změnu já Yuua.

Posadili jsme se ke stolu a začali si vybírat. "Ne, dám si tu čokoládu." usmál jsem se. "Ale mohl bych si dát k tomu ještě ten čokoládový dort?" udělal jsem prosebná očka.

Na chvilku jsem se zamyslel ale pak kývl. "Ale dáš mi ochutnat." určil jsem podmínku, oznámil objednávku obsluze a Iato nebyl pozadu. Trvalo jen pár minut a už jsme byli obslouženi. "Ááá." otevřel jsem pusu a očekával, že mi Yuu dá kousek ze svého dortu.

Popravdě jsem měl co dělat, abych se nezačal smát, protože jsem si vzpomněl na tu ranní scénku s čokoládovou polevou. Nakonec jsem ale přeci jen odkrojil kus dortu a dal mu ho do pusy. "Mňam." liboval jsem si, když si i já dal do pusy první kousek dortu. "Chcete taky ochutnat?" nabídl jsem i Iatovi a Arady ze zdvořilosti.

"Mmm..." zamručel jsem spokojeně, když mi dal dort do pusy.
"Já zrovna moc sladký nemusím." odmítl slušně Iato a Arady jakoby se rozmýšlela jestli jo, nebo ne. Ovšem, že zase nabrala lehký odstín červené.
"M-mohla bych?" zeptala se nakonec nejistě.

"Jasně." usmál jsem se a posunul k ní talířek s dortem. "Nabízel jsem, tak nemusíš být tak ostýchavá." ujistil jsem ji a úsměv ještě trochu rozšířil ve snaze zbavit jí té zbytečné nejistoty.

"Děkuju." usmála se, trošku od Yuua ochutnala a mlsně se olízla. "Máš to dobrý." broukla. Já jí mezitím tak pozoroval a nakonec vyslovil svou myšlenku.
"Nemůžu si pomoct a musím se zeptat... kolik ti vlastně je?" zeptal jsem se jí a ona se lehce uchechtla. "Kolik bys řekl?" zeptala se a já zapřemýšlel.
"Mám špatný odhad na věk, ale řekl bych asi osmnáct." sdělil jsem.
"Jsi blízko. Je mi dvacet." pochlubila se.

"Nemáš zač." odvětil jsem a když mi talířek opět přisunula, do dortu jsem se s chutí pustil. Mezi sousty, které jsem si vychutnával, jak jen nejvíce to šlo jsem po doušcích upíjel svou horkou čokoládu. Tohle prostě byla dokonalá kombinace. Seděli jsme tam ještě docela dlouho a povídali si. Byl to vážně skvělý nápad se takhle sejít. Popravdě jsem ani nečekal, že to dopadne takhle dobře, ale byl jsem za to jedině rád.

Po celou dobu jsem popíjel svou kávu a zapojoval se do hovoru, který vedl hlavně Iato. Všichni jsme se dobře bavili a nakonec na rozloučenou jsme se všichni objali a rozešli se domů. Cestou jsem si ještě povídal s Yuuem, kterému jsem do ruky dal malý čokoládový zákusek, který jsem rychle v kavárně ještě koupil. Doma nás přivítal umňoukaný Iseri, ale Sayuri nezvykle tiše ležela v pelíšku.

Byl to opravdu příjemně strávený den a docela rád bych si ho někdy zopakoval. Teď už jsme ale museli jít, a tak jsme se rozloučili a vyrazili domů. Hmm, dnešek mám opravdu sladký, přesně podle mého gusta, pomyslel jsem si, když jsem si domů nesl ještě kousek čokoládového dortu. Hned, jak jsme přišli domů jsem zašel ho dát do lednice, protože jsem se rozhodl si ho dát později. Díky Iserimu jsem i s dortem málem skončil na zemi, protože se pořád lísal a pletl se pod nohy, ale naštěstí jsem to vždy ustál. Nikde pod nohama jsem ale neviděl Sayuri, která Iseriho vždycky doprovázela a tak jsem se po ní šel podívat. Nalezl jsem ji v pelíšku, ale už nebyla sama. "Iki!" zavolal jsem nadšeně, protože kolem naší maminy se kroutilo několik malých uzlíčků.

Pomalu jsem se zul a ještě se protáhl a zašel si na záchod. Když jsem se vracel, zavolal na mě Yuu a tak jsem došel za ním. Nejdřív jsem byl trochu mimo, protože jsem nechápal, proč mě zavolal ke kočičímu pelechu. Tedy, dokud jsem se do něj nepodíval. "No to snad není možný." vydechl jsem v úžasu, ale Sayuri mi začala dělat trochu starost kvůli jejímu rychlému dechu a nezájmu o koťata. Tak jsem opatrně pár koťat odsunul trošku na stranu a zjistil, že Sayuri se snažila ještě jedno porodit. "Yuu, dones prosím tě teplou vodu, ručník a hadr." zaúkoloval jsem ho rychle a sám se co nejrychleji vydal pro škopek, do kterého jsem dal malou dečku pro koťata.

Neztrácel jsem ani vteřinu a rychle přinesl všechno, co mi Iki řekl. Bylo vidět, že asi ví, co dělá, za což jsem ho obdivoval, protože já bych vůbec netušil, jak v takovéhle situaci rodící kočce pomoct.

Když už jsem u sebe měl vše potřebné, koťata jsem přendal do škopku s dečkou, aby mi nepřekážela a škopek jsem přisunul k Yuuovi, aby ho dal buď na stranu nebo ho nechal u sebe. Ještě rychle jsem na mobilu vytočil číslo veterináře, ke kterému chodím s Iserim. Jako malý jsem pomáhal odrodit různá zvířata, ale u kočky jsem pomáhal jen jednou, tak jsem si chtěl být jistý, že to dělám dobře. Podle instrukcí od veterináře jsem nejdřív po hmatu zjistil, jestli kotě žije. Naštěstí žilo, takže nastala ta těžší část. Uklidnit Sayuri a přimět jí zas zatlačit, protože kdybych za kotě zatáhl, mohl bych ho zabít. Začal jsem tedy kočičí mamku jednou rukou hladit a druhou jí na břicho přiložil hadr namočený v teplé vodě, aby se jí aspoň trochu uvolnili svaly. Po dlouhé době se zadařilo a kotě se dostalo ven, ale ještě jsem ho musel oživovat.

Napjatě jsem celou situaci sledoval a doufal, že všechno dobře dopadne, jak pro kotě, tak pro Sayuri. Trochu jsem si oddechl, když i poslední narozené kotě začalo vykazovat známky života. "Tak co? budou všichni v pořádku? i Sayuri?" zeptal jsem se trošku váhavě a ustaraně.

Vypnul jsem hovor, utřel si čelo od potu z toho stresu i soustředění a usmál se na něj. "Už by měli být v pořádku, ale pro jistotu za chvilku přijede na kontrolu veterinář." řekl jsem a položil se na zem. "Já bych nemohl být porodní bába." uchechtl jsem se.

Teď už se mi ulevilo úplně, ale přesto jsem byl rád, že se na ně přijede podívat veterinář. Jistota je zkrátka jistota. "Ale moc ti to šlo." uchechtl jsem se a dal mu pusu jako menší povzbuzovák.

"Mmm..." zavrněl jsem, když mě obdařil pusou. "Pohlídej je prosím chvilku, umyju si ruce." usmál jsem se, zvedl a odešel do koupelny. Rovnou jsem sebou vzal tu vodu, co donesl Yuu i hadr.

"Jasně." usmál jsem se a přitáhl škopek s koťaty k sobě. Sayuri, když nabrala nazpět nějakou sílu se šla podívat na svá koťata a nakonec si k nim rovnou lehla. Byla klidná a dokonce mě nechala své potomky i pohladit, které jsem měl šanci si pořádně prohlédnout až teď. Bylo jich celkem sedm. Pohlaví jsem tedy nerozeznal, ani jsem se o to vlastně nepokoušel, ale dvě z nich byla černobíle strakatá, další tři černá, která se od sebe lišila bílou náprsenkou nebo maskou na hlavě, jedno bylo dokonce zrzavé a to poslední bylo mourovaté, po mámě. Myslím, že to bude pěkná banda uličníků a Iseri se k nim mile rád přidá. Doufám, že aspoň Sayuri si odpustí to lumpačení, až koťata povyrostou.

Netrvalo dlouho a já se k té bandě koček zas vrátil. Přisedl jsem si spokojeně vedle Yuua a položil si hlavu na jeho rameno. "Tak kolik jich je?" zeptal jsem se. Nechtělo se mi je počítat, když se pořád snažili někam doplazit, ale musel jsem se nad tím pořád usmívat.

"Usmál jsem se a opřel si hlavu o tu jeho. "Sedm, takže tu bude pěkný cirkus." uchechtl jsem se.

"Oh bože." uchechtl jsem se a dal mu lehkou pusu na krk. "Doufám, že se k nim nepřidáš."

"Až mi z nich hrábne, tak nepochybně." uchechtl jsem se znovu. "Aspoň bude sranda, ne?" mrknul jsem na něj trochu provokativně.

"Sranda bude, až ti za to naplácám na holou." uchechtl jsem se, pomalu se posadil normálně, ale pak jsem Yuua objal a přitiskl si ho na hruď. "Miluju tě." broukl jsem.

Chtěl jsem začít protestovat, ale nedal mi k tomu moc prostoru, takže z toho stejně nakonec nic nebylo. Zaklonil jsem hlavu a přitáhl si ho do polibku. "Taky tě miluju."

Spokojeně jsem se do polibku zapojil. "Yuu. Víš, trošku jsem přemýšlel, ale... nevím jestli je dobrý o tom mluvit." Spustil jsem a u toho lehce zrudnul, protože jsem chtěl mluvit o tématu, které mi hlodalo v hlavě už od válení na gauči.

Nechápavě jsem se na něj podíval a trochu ztuhl. Vůbec jsem netušil, o čem to právě mluví. "O čem myslíš?" zeptal jsem se váhavě, ale zároveň trochu zvědavě.

Všiml jsem si, že ztuhl a tak jsem ho začal jednou rukou lehce hladit po zádech. "No, přemýšlel jsem nad naším povídáním na gauči. O tom že já můžu, ale ty ne..." odmlčel jsem se na chvilku. "Vím, že to je pro tebe těžký a tak... kdyby jsi opravdu moc chtěl a nebyl schopný to vydržet, budu... budu tady pro tebe." vysoukal jsem ze sebe, doufal, že to pochopil správě a že nebude mít žádné otázky.

Pozorně jsem mu naslouchal a chvilku mi trvalo, než jsem pochopil význam. "Promiň, ale nejsem si jistý, jestli jsem si to dobře vyložil. Můžeš to prosím trochu víc specifikovat?" uculil jsem se na něj. Bylo skvělý ho vidět občas červenajícího, takže jsem si to musel užít.  

Chvilku jsem na něj jen koukal a pak jsem mu dal ruku přes obličej. Moc se mi nechce věřit tomu, že to nepochopil, ale přeci jsem se nadechl, abych promluvil. "Kdybys nebyl schopný udržet své choutky, tak ti pomůžu se z toho dostat." Vypustil jsem ze sebe, ale aby to nepochopil špatně, ještě jsem rychle dodal. "Jakože... bych ti klidně vyk-k-k..." děsně jsem zrudnul a začal koktat. Bylo mi jasný, že on by chtěl mít své poznámky a tak jsem mu zacpal pusu. "Radši mlč..." řekl jsem nakonec rudý až na prdeli a odvrátil zrak.

Nejdřív jsem si do něj chtěl trošku rýpnout, ale zase mě těšilo, že by byl tak ochotný. Odkryl jsem si pusu, kterou mi svou rukou zacpal a znovu ho políbil. "Děkuju, vážím si toho." usmál jsem se a pohladil ho po rudé tváři.

Pousmál jsem se. Byl jsem rád, že si ze mě teď neutahuje. Jsem sice schopný být sprosťák až na půdu, ale to jen, když mám opravdu úchylnou náladu, jinak jsem schopný zrudnout i při pouhém pomyšlení. Polibek jsem s radostí přijal. "Neděkuj, ještě ani není za co." broukl jsem a po chvilce se ozval zvonek. "Jdu otevřít." Ještě rychle jsem ho políbil a pak otevřel veterináři, který se ihned pustil do práce. Bylo až vtipné vidět, jak Iseri, který se do teď motal trochu opodál, utekl do jiné místnosti, jakmile spatřil svého veterináře.