Ahojky!
Předem se chci omluvit, že tato kapitola je téměř o polovinu kratší, jak ty předchozí. Ne, že by nebylo dostatek textu na delší kapitolu, ale... prostě jsem to chtěla useknout tady a to vám jako vysvětlení musí stačit :D Stručný, rychlý, výstižný :D

Oba najednou jsme se překvapeně zarazili a až po chvilce mi došlo, že Yuuovo problémy budou ještě o něco větší. "Uhm... Iato? mohl bys nás tu chvilku nechat?" optal jsem se ho. Ten jen chápavě pokýval hlavou a šel tak daleko, aby na nás viděl, ale nic neslyšel. "Yuu, co se děje? Proč jsi tady v tomhle stavu?" ptal jsem se ho pomalu a snažil jsem se, aby ho můj hlas trochu uklidnil. Opravdu jsem se o něj bál.

Zmateně jsem hleděl na vzdalujícího se policistu. Vůbec jsem nastalou situaci nechápal. "No...nic. Jen to je doma teď trochu napnutý a já dělám problémy." odpověděl jsem rychle ještě třesoucím se hlasem a doufal, že mi to uvěří.

Chudák, moc rád bych mu pomohl. Velmi opatrně jsem ho otočil zády k autu a posadil ho na okraj sedačky tak, že měl nohy stále venku. "Tohle teď nech být, o tom si promluvíme později, ano? Co se stalo, že jsi takhle pomlácený?" Nejdřív jsem chtěl vyřešit jeho stav. Nevypadal dobře a určitě ho to hodně bolí.

"To nic není, jen jsem spadl z takovýho menšího srázu." řekl jsem tentokrát popravdě, jen bez detailů, přičemž jsem si držel svou poraněnou ruku. "Kdo to je?" zeptal jsem se ho a ukázal směrem, kterým odešel ten, kterého oslovoval Iato.

Viděl jsem, jak si drží ruku, ale nejdřív jsem mu odpověděl na otázku- "To je můj kamarád a starý kolega. Co ta ruka? ukaž. "Opatrně jsem mu ruku vzal a na jednom místě lehce stisk. "Bolí to hodně?"

Kolega? On pracoval u policie? "Docela jo." přikývl jsem, když mi prohlížel a prohmatával ruku. "Ty jsi byl policista? A co tu vlastně děláš?" ptal jsem se zvídavě. Zase jsem mu začal tykat, tak doufám, že mu to moc nevadí.

Už jsem mu nechal ruku být, nechtěl jsem mu způsobovat další bolest a usmál jsem se, když mi začal tykat. "Jo. Bylo to i docela fajn. S Iatem jsem si šel zastřílet na jedno místo, kde jsme dřív trénovali." narovnal jsem se a pískl na Iata, aby přišel. "Raději s tebou pojedeme do nemocnice, nevypadáš nejlíp."

Zastřílet? Jo, tak to mnohé vysvětluje... a já si teď připadám jako idiot. "Myslím, že to není nutné, nic to není, vážně." snažil jsem se ho přesvědčit, ale to mi asi s největší pravděpodobností neprojde.

Zrovna Iato došel k nám a usmál se. "Tak co? ještě se mě bojí?"
"Ale notak." usmál jsem se. "Nech ho v klidu." Pak jsem se zas věnoval Yuuovi.
"Trvám na tom. Viděl jsem moc dobře, jak se po té silnici ploužíš. Tak si pořádně sedni a pojedeme." To už si Iato sedl na místo řidiče a připoutal se.

"Fajn." povzdechl jsem si. Usadil jsem se do auta, připoutal se a už jsme vyrazili směrem k nemocnici. Nejdřív mě vyděsila představa, že mě budou chtít celého prohlédnout a uvidí, co mi provedl táta, ale pak jsem si uvědomil, že díky tomu pádu mám modřiny po celém těle, tak by jim to nemuselo připadat nijak divné.

Cesta do nemocnice byla docela krátká, protože Iato se na to nebál šlápnout. Když už jsme tam byli, tak jsem vystoupil z auta a otevřel dveře Yuuovi, ale vystoupit už jsem ho nechal raději samotného. Rychle jsem se rozloučil s Iatem a poslal ho domů s tím, že zítra má zas práci.
"A jak pojedete domů?" zeptal se mě.
"Zavolám taxík. Díky za odvoz." mávnutím jsem ho už odháněl, tak nasedl a odjel. Odvedl jsem Yuua dovnitř do nemocnice a předal ho doktorům s tím, že chci znát jeho zdravotní stav a čekám na něj.

Už jsem ležel na lékařském lehátku, kde mě doktor kompletně prohlédl. Pozastavil nad modřinami na mém břiše, protože podle jejich barvy bylo poznat, že jsou už o něco starší. Snažil jsem se mu namluvit, že jsem zkrátka jen nešika a každou chvíli si někde natluču, ale nevypadalo to, že by mi zrovna dvakrát věřil. Dál se tím ale nezabýval a raději mě poslal na rentgen a sono, aby zjistil, jestli nemám nějaké vnitřní zranění. Kromě ale zlomené ruky, s čímž se dalo počítat, mi nic nebylo, takže mi dal jen na ruku sádru a mohl jsem jít. Ještě si ale chtěl promluvit s Ikimem, tak mě poslal opět do čekárny a pozval si k sobě jeho.

Doktor si mě už zval k sobě, a tak jsme Yuua zanechali v čekárně. Pověděl mi, že nejhůř je na tom ta ruka, že je jinak v pořádku, ale že ho znepokojují modřiny na břiše, o kterých jsem já už věděl. Poděkoval jsem a drobné peněžní částky nechal napsat na sebe. Zavolal jsem předem taxík, a pak už jsem šel za Yuuem do čekárny.

"Říkal něco?" zeptal jsem se trochu nervózně, když se Ikimo vrátil zpátky. Bál jsem se, že mu řekl něco o těch modřinách na břiše a on teď bude vyzvídat, což jsem opravdu nechtěl. Vím, že by to myslel se mnou dobře, ale není způsob, jak mi pomoct. Aspoň tedy ne tak, jak bych si to představoval.

Trochu zkoumavě jsem se na něj zadíval, ale pak jsem mu dal odpověď. "Tak nějak mi řekl celkově o tvém stavu, ale raději bych si o tom promluvil u mě doma. Jestli ti to tedy nebude vadit? A zítra jsem ochotný tě ve škole omluvit, máš toho za sebou dost, tak bys měl odpočívat." po chvilce jsem se na něj povzbudivě usmál.

"Dobře." souhlasil jsem i když jsem zrovna dvakrát nadšený nebyl, protože mi hned došlo o čem se chce bavit. Nechtěl jsem, aby o tom věděl. Nechtěl jsem, aby mě litoval. A už vůbec jsem nechtěl, aby to třeba nahlásil a já skončil v děcáku, i když by mi tam třeba mohlo být líp. Z nějakého důvodu jsem zkrátka odmítal takhle skončit.

"Tak pojď, už jsem zavolal taxík, takže by už měl čekat." Nebyl jsem si jistý jestli si to můžu dovolit, ale přeci jen jsem dal Yuuovi na rameno svou ruku a odešel s ním ven, kde jsme nastoupili do taxíku a dojeli ke mně domů. "Dáš si něco? pití nebo i jídlo?" zeptal jsem se, když jsem otevíral dveře a i s tím jsem ho pustil do domu.

"Ne, díky." zavrtěl jsem hlavou a vešel k němu domů, kde se mi okamžitě o nohu začalo otírat malé chlupaté klubíčko. Usmál jsem se a pohladil jej po hřbetě. "Jak se jmenuje?" zeptal jsem se Ikima již s tou vrnící čičinou v náruči.

Usmál jsem se a zavřel dveře. "Jmenuje se Iseri, je to kocourek." Rozešel jsem se do obýváku, kde jsem si sedl na gauč a poklepal vedle sebe na znamení, aby si přisedl.

"To je hezké jméno." usmál jsem se a posadil se vedle něj, jak si přál. Byl jsem trochu nervózní, a tak jsem raději stále hladil Iseriho, který se mi právě uveleboval na klíně.

Chvilku jsem si promýšlel, jak začnu, ale nakonec jsem se rozhodl pro přímou a pravdivou cestu. "Víš... je mi jasný, že tohle ti je nepříjemný,ale takhle to nejde. O těch modřinách na tvém břiše jsem věděl už předtím. Vím, že tě někdo mlátí, a i když si to nepamatuješ, tak jsem ti slíbil, že ti s tím pomůžu. Jestli se bojíš policie, tak tu teď neřeš. Všechno můžu zařídit já, ale potřebuju vědět celou pravdu Yuu.."

Ještě bych se chtěla omluvit čtenářům Foula, ale zítra s největší pravděpodobností nezvládnu vydat další díl. Doufám, že mi to prominete a já se vám pokusím ho časem vynahradit.