Wow, páni! šedesátá kapitola! Vždycky, když začnu hrát nějaké RPG-čko, tak se pak divím, kam jsme se to až dostali a kolik jsme toho odehráli :D  V tomto případě jsem taky moc ráda, že vy jste stále s námi a doufám, že s námi budete až do konce :3

Sice jsem spal celou noc, ale nebyl to klidný spánek, takže když jsem se ráno vzbudil, cítil jsem se, jakoby mě něco přejelo. Vstal jsem, udělal vše, co bylo potřeba a zanechal Yuuovi na stolku vzkaz, že je připravená polévka na oběd, v lednici je snídaně, a kdyby mu stále nebylo dobře, aby si udělal další černý čaj a jedl jen rohlíky. Potom už jsem vyrazil do práce.  

Když jsem se vzbudil a než jsem otevřel oči, doufal jsem, že to cele byl jen zlý sen. Bohužel bolest na břiše a následné zjištění, že jsem ve svém pokoji mě o tom moc nepřesvědčilo. I když se mi vůbec nechtělo, vstal jsem a došel do kuchyně, kde jsem si z lednice vzal snídani. Cítil jsem se vážně hrozně, když jsem si přečetl vzkaz od Ikiho a vzpomněl si, jak si dělal včera kvůli mně starosti.

Cestou jsem potkal Aoma, který výjimečně neměl na tváři svůj úšklebek a dokonce byl velmi milý. Opatrně se mě zeptal, jestli je vše v pořádku, tak jsem mu řekl, že si dělám starost o Yuua a že jsem toho moc nenaspal. Docela pěkně jsme si povídali, a tak ze mě starosti trochu opadly. Ve škole mi dokonce pomáhal se vším, s čím mohl. Myslím, že ho budu muset ještě víc poznat.

Přes den jsem toho moc neudělal. Vlastně skoro nic, jen jsem se podíval zase na nějaký učení, abych dodržel slib. Odpoledne, když jsem se najedl, vyhrnul jsem si triko a sloupl náplast, což zrovna dvakrát příjemné nebylo, abych se podíval, jak ta rána vypadá. Nečekal jsem tedy, že to bude vypadat nějak dobře, ale že se to rozšklebí ještě víc jsem taky nečekal. Netušil jsem, co s tím mám dělat, tak jsem to znovu vypláchl dezinfekcí a přelepil novou náplastí. Napadlo mě jít s tím k doktorovi sám, jenže když mi ještě není osmnáct, dali by to v takovém případě vědět Ikimovi a to bylo přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout.

Ve škole mi ubíhalo všechno děsně pomalu a raději jsem dal žákům samostatnou práci, protože bych začal vykládat místo látky úplně něco jiného. Být mimo není dobrý. A už vůbec ne, když jdete po schodech. Cestou jsem srazil jednu žákyni, ale naštěstí jsem se aspoň na tu chvilku probral, a tak jsem jí před dopadem chytil a omluvil se. Už se těším domů.

Nevěděl jsem tak úplně, kdy Iki přijde domů, protože v pondělí přišel brzo a včera musel být ve škole zase dýl. Budu se ho na to asi muset zeptat. Byl jsem na gauči zabalený v dece, společnost mi dělal Iseri, kdežto Sayuri si spokojeně chrupkala v pelíšku.

Přežíval jsem poslední hodinu a když už konečně skončila, šel jsem si vzít své věci a vyrazil jsem domů. Cestou mě zas dohnal Aoma a kupodivu mi zas o něco zvedl náladu, a tak jsem ho pozval na kafe. Byl jsem rád, že to přijal, ale prý dnes nemá tolik času, a tak zůstane jen na kafe.

V poklidu jsem se díval na telku, když v tom se otevřely dveře. "Ahoj." zavolal jsem na Ikiho a šel s dekou kolem ramen se s ním přivítat, jenže kdo kromě něj v těch dveřích ještě nestál... Aoma. Co ten tu kruci dělá?! Chvíli jsem těkal z jednoho na druhýho a bylo mi úplně jedno, že mě Aoma pozdravil, ignoroval jsem ho. "Budu u sebe." řekl jsem nakonec a odešel do svého pokoje dřív, než stihl kdokoliv něco říct.

Když Yuu odešel do svého pokoje, jen jsem si povzdechl.
"Vše v pořádku?" zeptal se nechápavě Aoma a já jen pokrčil rameny.
"Zase turka?" zeptal jsem se ho a když kývl, šel jsem teda kafe připravit. Už jsme seděli na gauči a popíjeli kafe.
"Nevím co se děje ale opravdu ti to nedělá dobře." poznamenal Aoma a já musel uznat, že má pravdu a tak jsem se částečně svěřil.
"No... Yuu je po operaci a včera mu bylo špatně. Prostě mám starost." přiznal jsem. Na to mi on položil ruku na rameno a lehce se uchechtl.
"Jsi možná až příliš starostlivý." řekl mi. Možná má pravdu. Společně jsme kafe dopili a pak už mě Aoma opustil a zanechal v domě s Yuuem.

Ležel jsem na posteli a přemýšlel, co jen tu ON mohl pohledávat. Nevypadalo to, že by se sem vetřel, takže ho Iki asi musel pozvat. Ale proč? V tu chvíli mě napadla hrůzná myšlenka... a zároveň taky pěkná blbost, ale to jsem si v tenhle okamžik nějak neuvědomoval. Co když pro Ikiho nejsem prostě dost dobrý a chce mě nahradit? Co když to bylo kvůli včerejšku? A Aoma mi ho jednoduše chce ukrást? Začal jsem vymýšlet úplné hlouposti, ale přesto mě strašně moc děsily, nechtěl jsem už být sám, takže to znamená, že jestli si Ikiho chci udržet, nesmí se včerejšek opakovat.

Zas jsem šel do kuchyně, kde jsem ohřál polévku. S miskou jsem se potom vydal za Yuuem. Zaklepal jsem na dveře a pomalu vešel. "Můžu?" zeptal jsem se s lehkým úsměvem. "Jestli ti je líp, nesu polévku." dodal jsem ještě.

Z přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře a Ikiho hlas. "Jo, je mi o hodně líp. Vlastně myslím, že mi je už dobře." usmál jsem se a posadil se. "Děkuju." poděkoval jsem, když jsem si od něj vzal polévku a pomalu ji začal jíst.

Byl jsem rád že už je mu dobře a tak jsem mu dal polévku a posadil se na okraj postele. "Neděkuj. Kdyby jsi něco potřeboval, řekni si." pohladil jsem ho po vlasech. Teď se mi opravdu hodně ulevilo, díky čemuž jsem si začal uvědomovat vyčerpání z dnešního dne.

"No a jak bylo? a co tu dělal Aoma?" zeptal jsem se trošku opatrněji a po očku po něm pokukoval.

"No, den byl trochu složitější, ale Aoma mi pomohl, tak jsem ho pozval na kafe." odpověděl jsem a lehce zívl. "Asi si za chvilku pudu lehnout."

Pomohl? jak pomohl? a z čeho je tak unavený? chápu, že práce učitele je náročná, ale včera byl ve škole dýl a chtěl se ještě mazlit, začal jsem v duchu panikařit. "Aha." pronesl jsem trochu sklesle. "Tak... si bez lehnout, jestli si potřebuješ odpočinout." pousmál jsem se lehce, i když bych teď snad radši brečel.

Všiml jsem si toho jeho tónu a tak jsem začal mít zase starost. "Yuu? Je všechno v pořádku?" zeptal jsem se ho trochu nejistě a položil si ruku na jeho nohu. Kéž bych uměl číst myšlenky.

Trochu mě jeho otázka znejistila, protože to mohlo znamenat jenom to, že si všimnul. "N-ne, proč?" zeptal jsem se s předstíranou nechápavostí.

Podíval jsem se mu do očí, ale pak se mi v hlavě rozezněla slova, která mi řekl Aoma. Že jsem moc starostlivý, a tak jsem se zase podíval jinam. "Promiň. Asi se mi jen zdálo, že zníš sklesle... měl bych si opravdu lehnout." vysvětlil jsem a zvedl se z postele. Ještě, než jsem odešel, dal jsem mu pusu na čelo a pousmál se. Když už jsem ležel v posteli, přál jsem si, aby tu ležel se mnou, ale nechtěl jsem ho pořád tahat u sebe. On má vlastní hlavu a tak, když bude chtít, přijde. A já bych byl moc rád.

"Jo, to bys měl." usmál jsem se a nechal jsem ho odejít. Hned, jak za sebou zavřel dveře, úsměv mi z tváře zmizel a nahradily ho slzy, které jsem do té doby se snažil udržet. Neměl jsem jistotu, jestli mé domněnky jsou správné, ani jsem si nemyslel, že by Iki byl takový typ, ale přesto jsem kvůli tomu zůstával v ohromné nejistotě. Po chvíli jsem ale potůčky slz utřel a rozhodl se jít za ním, protože tím, že tady budu sedět a brečet, nic nevyřeším. Musím udělat něco pro to, aby se pouhé domněnky nestaly skutečností. Zlehka jsem zaklepal na dveře od ložnice a pomalu je otevřel. "Iki?"

Už jsem začal pomalu usínal, ale z toho mě vytrhlo zaklepání a Yuuovo hlas. Posadil jsem se, trochu si protřel oči a usmál se na něj. "Copak Yuu?" zeptal jsem se a doufal, že si lehne ke mně.

"Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit." řekl jsem provinile. "Můžu si lehnout k tobě?" 

"Jasně, že můžeš. Proč se vůbec ptáš?" usmál jsem se a už se těšil, až si ke mně lehne.

Usmál jsem se a došel k posteli. Počkal jsem, až si zase lehne a opatrně si i já lehl na postel. Přitiskl jsem se na něj zády, protože to bylo pro mě nyní kvůli té otevřené ráně pohodlnější.

Lehl si ke mně trochu zvláštně, ale byl jsem rád. Přitiskl jsem se k němu a nasál jeho vůni. "Miluju tě." zavrněl jsem a zavřel oči.

Musel jsem se usmát, ale přesto mě bodlo u srdce. "Já tebe taky." odvětil jsem a měl jsem co dělat, aby se mi nezlomil hlas. Zase se mi do očí začaly vhánět slzy a já s tím nemohl nic dělat. Proto jsem prostě jen zavřel oči a snažil se na to nemyslet.

Pomalu jsem usínal, ale s takovým divným pocitem. Jakoby snad bylo něco špatně. Ale co by mohlo být špatně? Yuuovi je už dobře a dokonce leží u mě. Mám ho tady pro sebe. Tak proč ten pocit?

Slzám se nakonec přeci jen znovu podařilo dostat se napovrch, a když mi stekly po tvářích, vpily se do polštáře, jehož povlečení jsem svíral mezi prsty. Přesto jsem ale zvládl usnout, a tak se mi podařilo od mého trápení alespoň na chvíli uprchnout.

Když jsem se ráno probudil, opět jsem nebyl zrovna dvakrát odpočatý, ale bylo to lepší, než včera. Pomalu jsem se odtáhl od Yuua, abych ho nevzbudil, ale něco bylo špatně. Ležel hodně křečovitě a svíral polštář mezi prsty. Začal jsem se bát a tak jsem se na postel zas posadil, vzal ho pod rukama, přisunul ho k sobě a položil si jeho hlavu na svůj klín. Srdce mi sevřel strach, když jsem si všiml zaschlých cestiček po slzách a tak jsem s ním lehce zatřásl, abych ho vzbudil a tiše k němu promlouval. "Yuu... Yuu vstávej... prosím." snažil jsem se, aby se mi hlas netřásl.

Jak se ukázalo, tak ani spánek nebyl moc dobrým vysvobozením, protože se mi neustále zdály noční můry. Když jsem ráno stále ještě spal a Iki se mě snažil vzbudit, nejspíš si to má mysl spojila s dalším snem a já se hrozně lekl, přičemž jsem se zvedl urychleně do sedu. To nebylo zrovna moudré, protože mě mé břicho na protest začalo šíleně bolet a protože jsem to nečekal, uniklo mi bolestné zaskučení.

Tak jo. Teď už jsem stoprocentně věděl, že je něco špatně. Abych ho nevylekal ještě víc, položil jsem mu ruce na záda, po kterých jsem vyjel na ramena a pak jsem se posadil přímo za něj a opřel ho o sebe. "Yuu, co se děje? co tě bolí?" ptal jsem se starostlivě a opatrně ho hladil po rukou, aby se uklidnil.

Okamžik mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde to jsem. Když jsem ucítil Ikiho ruce na svém těle, hned jsem se o něco uklidnil, ale to nemělo dlouhého trvání, protože znovu mě rozrušila jeho slova. "C-co? N-nic se neděje a ani mě nic nebolí." zalhal jsem okamžitě.

Musel jsem se lehce zamračit. "Yuu? Proč mi lžeš?" zeptal jsem se se značnou bolestí v hlase, i když jsem se snažil jí z hlasu vytlačit. Proč by mi lhal? Nevěří mi?

Jasně jsem slyšel, že mu tím ubližuju, ale já se příliš bál, než abych mu řekl pravdu. "Prostě mi nic není." odsekl jsem, ale tentokrát se mi hlas nepodařilo udržet klidným a zlomil se mi. Vstal jsem z postele a snažil jsem se dostat co nejrychleji do koupelny, i když u mě to momentálně zrovna moc rychlé nebylo.

"Ale... Y-Yuu?!" Vstal jsem a rychle se přiřítil před něj, čímž jsem mu zastoupil cestu. "Proč mi nic neřekneš?! Yuu?! Udělal jsem něco špatně? Nevěříš mi...?" poslední otázku jsem spíš zakňučel a při tom pomyšlení mi nebylo vůbec dobře a žaludek se mi svíral v obavách.

Tak co, myslíte, že nastal přeci jen okamžik, kdy mu to Yuu řekne? Pokračování zítra... ehm, pardon, dneska :D ale až někdy k večeru :P