Pro dnešek je tu poslední kapča, takže si ji užijte, pokračování bude zase zítra, kdy se opět pokusím svůj dluh, který mi zase narostl, zmenšit ^^

Netrvalo dlouho a já dočetl. Počkal jsem až Yuu dopíše a usmál se. "Dobrý? chceš si to zopakovat nebo si napsat další látku?" zeptal jsem se.

Dopsal jsem poslední slovo a proklepal si ruku. "Umhh... asi ještě zopakovat." Fakt jsem nevěřil, že jsem to vážně řekl, já, největší flákač na škole.

Tak na to už jsem se posadil. Stále víc a víc mě překvapuje! Po chvilce jsem si sedl za něj, opřel si ho o svojí hruď a nahlédl do sešitu, jak to tam má. Rozhodl jsem se, že opakování udělám formou otázek. "Tak já se tě teď budu ptát a ty mi budeš odpovídat. Můžeš používat sešit do doby, kdy ti ho zavřu." vysvětlil jsem a po chvilce už začal pokládat otázky. Spousta se i opakovala, aby si to prostě zapamatoval.

Spokojeně jsem se u něj uvelebil, když se posadil za mě a opřel si mě o hruď. Hledal jsem v sešitě odpovědi na otázky, které mi začal klást a k tomu mi opět pomohla fotografická paměť a těch pár útržků, které jsem si zvládl zapamatovat, takže to docela šlo a když už jsem si nezapamatoval odpověď na otázku, kterou mi už předtím dal, alespoň jsem přesně věděl, kde ji najdu.

Když už jsem si všiml, že tolik nenakukuje do sešitu, jednou rukou jsem ho objal kolem pasu, druhou mu pomalu sešit zabavil a ptal se dál.

Po chvíli mi sebral sešit, a tak jsem si při každé jeho otázce představoval, v jakém odstavci v sešitě se nachází správná odpověď k jeho otázce, a tak se mi většinou podařilo odpovědět správně.

"Jde ti to." pochválil jsem ho. "Ještě si to celé přečti a pak ti sešit zas vezmu." dal jsem mu lehkou pusu na krk a podal mu sešit, aby si to zas zopakoval.

I když to byl hroznej opruz, Ikiho přítomnost mi to o něco zpříjemňovala a já se přeci jen usmál. Vzal jsem si sešit, ve kterém jsem si látku nalistoval a začal si ji pročítat, dokud jsem si nebyl jistý, že si vše relativně pamatuju. Pak jsem sešit znovu odložil a čekal na Ikiho otázky.

Počkal jsem, až Yuu odloží sešit a když to nastalo, začal jsem pomalu pokládat další otázky. Bože, vždyť on je tak chytrý kluk! Kéž by se mu rodiče normálně věnovali, ale... to bych ho teď neměl pro sebe. Na vše mi odpověděl, sice to občas trvalo déle, jak se rozmýšlel, ale odpovědi byly správné. "No vidíš, jak ti to jde. Zítra si to jen pročti a už by to mělo být fajn." poradil jsem mu a za odměnu ho políbil.

Usmál jsem se a spokojeně zamručel, když mě políbil. "Podíváme se ještě na tu bižuli nebo si chceš jít lehnout? zítra to klidně zvládnu sám." ujišťoval jsem ho. Nechtěl jsem, aby byl kvůli mně zítra ráno nevyspalý, přeci jen, já si klidně můžu spát. No ale teď vážně... nejsem nemocnej? proč se pořád učím?!

"No já valím oči." zavrněl jsem. "Rád ti pomůžu, jestli se chceš ještě učit." řekl jsem a natáhl se přes něj pro další učebnici.

"Ale jestli se ti chce už jít spát, tak běž, já to vážně zvládnu sám." přesvědčoval jsem ho. Částečně proto, že jsem nechtěl mít výčitky, že se musí se mnou trápit a částečně proto, že mě tohle docela děsilo.

Musel jsem se uchechtnout. "Nejsem unavený. Tak chceš nebo nechceš pomoct?" zeptal jsem se pobaveně.

Hlasitě jsem si povzdechl. "No jo, aspoň toho budu mít míň." utrousil jsem a vzal si sešit bižule a propisku, abych si mohl zase zapsat to, co mi Iki nadiktuje.

"Jsem na tebe pyšný." řekl jsem a pak jsem v učebnici našel stránku s látkou, kterou jsem mu začal číst.

Pousmál jsem se a v bodech si začal vypisovat to, co mi četl. Proces s biologií probíhal úplně stejně, jen s tím rozdílem, že o poznání rychleji, protože to mě docela i bavilo. Po několikátém zopakování nové látky jsem se vyčerpaně svalil na Ikiho. "Takhle moc jsem se ještě v životě neučil." hlesl jsem a s přivřenýma očima tupě zíral před sebe.

"Chceš si už odpočinout?" zeptal jsem se a něžně ho objal. Párkrát jsem nasál jeho vůni a pak ho obdařil polibkem na krk.

"Jo, dneska už do té hlavy víc nenarvu." přikývl jsem a aniž bych si to uvědomil, zavřel jsem oči. Kdo by řekl, že učení je tak strašně moc vyčerpávající?

Odložil jsem všechno učení a ještě jsem s Yuuem zůstal na gauči a začal ho jednou rukou drbat na hlavě. "Udělal jsi velký pokrok. Teď už bude vše lepší." zašeptal jsem mu.

"Hmm..." zamručel jsem spokojeně částečně kvůli tomu drbání a částečně jako přitakání na jeho slova. Netrvalo dlouho a já u něj s blaženým výrazem na tváři usnul.

Zanedlouho se ten můj drobek úplně uvolnil a pravidelně oddechoval. Opatrně jsem se s ním v náruči zvedl a odnesl si ho do ložnice. Chvilku jsem ho tam nechal samotného, zatímco jsem si odskočil a pak ještě v obýváku srovnal učebnice. Zároveň jsem mu dal záložku do knížky, kterou jsme nestihli a pak se konečně uložil k němu do postele už převlečený do spacího.

Přilísal jsem se k tomu příjemnému teplu, když mě v náruči odnášel do ložnice, kde jsem udělal totéž, když se po nějaké době ke mně to teplo opět vrátilo. S mírným úsměvem na rtech jsem spal po celou noc a žádný zlý sen neměl nejmenší šanci mi můj poklidný spánek narušit.

Sice mi usínání trvalo, ale nevadilo mi to protože jsem si mohl užívat Yuuovo přítomnost a nakonec jsem spokojeně usnul a spal dokud ráno nezačal vyřvávat budík. Zas jsem ho co nejrychleji vypnul, aby mohl Yuu spát a šel jsem do koupelny. Jako vždy jsem sfoukl hygienu, udělal si jídlo do školy, snídani i pro Yuua a jelikož mi zbyl čas, usmažil jsem Yuuovi na oběd rybí prsty a k tomu hranolky. Než jsem opustil dům, nechal jsem na stole vzkaz, že oběd je připravený v troubě.

Probudil sem se hezky zachumlaný v peřinách, ale nevynahrazovalo mi to to, že jsem v posteli opět sám. Povzdechl jsem si a ještě chvilku zůstal v posteli, dokud mě z ní nevypudil prázdný žaludek. V kuchyni jsem se okamžitě pustil do snídaně, kterou mi tu nechal a povzbudivá zpráva byla i ta, že jsem tu měl i oběd. Najedený jsem se přesunul k televizi, kde jsem si nemohl nevšimnout srovnaných učebnic se sešity. Chvilku jsem sledoval spíše sešity, nežli televizní obrazovku, ale nakonec jsem si vzal jak bižuli, tak dějiny a všechno, co jsem se včera naučil, jsem si zopakoval. V konečné fázi jsem si vzal i zeměpis, na který jsme se nestihli podívat a i z něj si udělal výpisky a pokusil se ho naučit, i když to bylo těžší, když mi s tím nepomáhal Iki. Už jsem měl zeměpis dodělaný a tudíž vlastně i dnešní učení za sebou, takže teď jsem si zbylý čas mohl klidně užívat, jenže já nějak nevěděl jak. Na televizi, kterou do teď sledovaly leda tak kočky, jsem se koukat nechtěl a nenapadalo mě nic, čím bych se mohl zabavit. A aby toho nebylo málo, začal jsem pociťovat nevybouřenou energii, která se ve mně za tu dobu nastřádala. Bylo o hodně těžší zůstat v klidu, když tu nebyl Iki, který mě zvládl zaměstnat. Nakonec jsem se rozhodl být užitečný a celý dům uklidil, i když to úplně dokonalé nebylo. Snažil jsem se a to se počítá. Byl skoro čas oběda a mě mezitím pěkně vyhládlo, takže jsem si připravené rybí prsty a hranolky ohřál a s chutí se do nich pustil. Jenže co budu dělat teď? honilo se mi hlavou, když jsem pomalu spořádával jídlo ze svého talíře.

Ráno jsem cestou nepotkal Aoma a tak byla má nálada na skvělém bodě, tedy, dokud jsem ho neviděl před svým kabinetem, jak se na mě až přeslazeně usmívá. Pořádně jsem se nadechl a došel k němu.
"Ahoj. Tak co vyřizování?" zeptal se mě.
"Dobrej. Šlo to." odpověděl jsem bez zájmu, odemkl si a vešel do kabinetu, kam mě Aoma následoval. "Umm... potřebuješ něco?" zeptal jsem se dost nervózně, protože se mi opřel o stůl a sledoval mě. Neodpověděl, jen se uculil a odešel až se zvoněním. Než jsem taky odešel na hodinu, kabinet jsem zamknul.

Ještě chvíli po tom, co jsem umyl talíř s příborem jsem horlivě přemýšlel, co bych mohl dělat. Nakonec jsem se ale rozhodl, že se přeci jen podívám ven, abych se zbavil alespoň části přebytečné energie. Ještě jsem se před odchodem převlékl a zkontroloval kočky a už jsem vyrazil do ulic, ze kterých jsem ale stejně sešel na stezku vedoucí k nedalekým rybníkům. Měl jsem hrozně nutkání prostě vyběhnout dopředu a běžet, dokud vyčerpáním neomdlím a i když se mi chvilku dařilo to přemáhat, nakonec jsem to stejně nevydržel a vyběhl dopředu. Trošku jsem cítil, jak stehy se snaží udržet mou kůži, který jimi byla zašitá, u sebe, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Postupně jsem zrychloval a čím rychleji jsem běžel, tím větší tlak na břiše jsem cítil. Jenže chuť běžet byla příliš velká na to, abych jí zvládl odolat a dál jsem běžel, co jenom jsem mohl. Cítil jsem se skvěle. Věděl jsem, že by se tohle Ikimu nelíbilo, ale já si prostě nemohl pomoct. Jenže jak jsem běžel, nedával jsem pořádně pozor na cestu, zakopl jsem a zřítil se k zemi. Jak jsem se snažil ještě vyrovnat, abych nespadl k zemi, tak jsem ucítil bolest na břiše, která ale bohužel nebyla zaviněna pádem na zem. Ruce jsem obtočil kolem svého těla ve snaze bolest zmírnit, ale moc to nepomáhalo, spíše naopak. Opatrně jsem se posadil a se strachem, co uvidím si vyhrnul mikinu s tričkem. Skoro polovina stehů popraskala a rána se mírně rozšklebila. Myslel jsem, že na místě umřu, když jsem to spatřil. Tohle se Iki nesmí za žádnou cenu dozvědět.

Tímhle jsem to prostě musela zakončit a i když mám ještě jednu kapču připravenou, tak to bude až zítra, aby jste toho za ten den tady neměli zas tak moc. Zítra toho ale přidám snad zase víc, takže se můžete těšit ^^