Takže... včera se mi podařilo sice dokopat k opravení textu na kapitolu, jenže jsem se už nedokopala k tomu rozhodnutí, kde kapitolu ukončím xD  a i teď jsem měla co dělat, abych se k tomu dokopala, takže dnes asi už moc nepočítejte s tím, že bych přidala kapitolu xD  Navíc můj milý wattpad mi to vůbec neulehčuje, protože mi buď maže mezery, řádky, či dokonce odstavce, takže se musím s tím tady ještě půl hodiny prát, než vůbec to je v nějaké zveřejnitelné podobě.
No, tak jsem si postěžovala a tady je slíbená kapča xD

Zavrtěl jsem se a pomalu začal otevírat oči. Nejdřív jsem se usmál, protože jsem byl zase přitulený k Ikimu, ale když jsem pomalu pohledem doputoval k jeho tváři, došlo mi, že něco není v pořádku. Se značnou nervozitou a strachem jsem se podíval směrem ke dveřím, kam byl zahleděný a úplně jsem ztuhl. Sakra! tohle se nemělo stát! jsem idiot! Otevřel jsem pusu k tomu, abych něco řekl, ale nic mi z úst nevyšlo a já se jen podíval na podobně, jako já, šokovaného Ikima a znovu zpátky na Iata. Bál jsem se, co přijde. Opravdu se mi podařilo zase něco tak úžasně zkazit?  

Zaregistroval jsem, že Yuu už se vzbudil, ale neodvážil jsem se Iata spustit z očí, když v tom mi snad málem vyskočilo srdce z hrudi, když se pomalým, nebezpečným krokem rozešel k nám. Odsunul jsem od sebe Yuua a byl připravený Iata jakkoliv zastavit. Už to vypadalo, že po sobě oba vystartujeme, ale v ten okamžik se Iatovo vražedný pohled změnil v úšklebek. Zmátlo mě to, takže jsem mu nezvládl v ničem zabránit. Všechno to bylo tak rychlý. Nejdřív si podivně klekl nade mě, a pak se přetočil na záda tak, že byl mezi mnou a Yuuem. Oba nás jednou rukou objal kolem krku a přisunul blíž k sobě.
"Sluší vám to, vy paka." zasmál se najednou a ukázal nám na mobilu fotku, jak ještě spíme.  

Úplně mi tuhla krev v žilách, když se k nám začal přibližovat. Uvědomil jsem si, že čím blíž je u nás, tím víc se můj dech zpomaluje, až jsem ho nakonec úplně zatajil. Přikrčil jsem se trochu pod peřinu a možná jsem se začal lehce i klepat. Byl jsem připraven na nejhorší, když v tom úplně změnil výraz a já fakt nechápal, co mám teď očekávat. Svalil se mezi nás a v tu chvíli mi bylo jasný, že nic z toho, co se mi právě odehrávalo v hlavě, se nestane a tím se mi až neuvěřitelně ulevilo. "Kruci Iato! já málem dostal infarkt!" vyjekl jsem najednou, ale pak se začal smát. Ukázal nám fotku, jak nás vyblejsknul, když jsme ještě spokojeně spali. Myslel jsem, že se na místě propadnu.

Nikdy bych si nemyslel, že bych mohl omdlet, ale teď jsem k tomu upřímně neměl daleko. Když jsem se z předešlého strachu a nervozity uvolnil, přišel podivný pocit nevolnosti. Celé moje tělo náhle ochablo. Podivně se mi rozostřil zrak a prostě jsem přes Iatovu ruku hlavou visel jako hadrová panenka.
"Hej? chlape jsi v pohodě?" zatřásl se mnou Iato a já se v tu chvilku zhluboka nadechl a rozkašlal se. Iato mi pomohl se posadit a já se začal rozdýchávat. Jo aha. Já do teď nedýchal... no stane se.
"Ježiš ty jsi se chtěl rvát?" zeptal se zmateně Iato. On jediný věděl, že mám v blbém zvyku těsně před rvačkou, o které vím, nedýchat.

Moc jsem nechápal, jakou souvislost má rvačka s Ikiho nynějším stavem, ale rozhodl jsem se to teď neřešit. "Dobrý Iki?" zeptal jsem se starostlivě a taky se posadil.

"Jo, dobrý." řekl jsem po chvilce, když už jsem se vydýchal. Pak jsem na Iata hodil naštvaný pohled, zatímco on se nevinně usmál a strčil mi opět fotku pod nos.
"Je kráááásná!! nemůžeš mě zabít!" zasmál se. Musím uznat že fotí pěkně."....pošleš mi to?" zeptal jsem se ho po chvilce přemýšlení a on mi na to s radostí kývl.

Ulevilo se mi znovu, když už Iki vypadal líp. No rozhodně mu muselo být už dobře, když jsem viděl, jak Iata zabíjí pohledem, ale pak, když si o tu fotku řekl... "Cože?!! no to teda ne!" zaprotestoval jsem okamžitě a pokusil se Iatovi mobil okamžitě sebrat.

Jen jsem viděl, jak se Yuu natahuje pro Iatův mobil, který se záhadným přičiněním ocitl v mém klíně, jak se ho Iato snažil zachránit. Jen jsem pokrčil rameny a zatím co se ti dva přetahovali, já si fotku v klidu poslal.
"Je opravdu kráásná." zavrněl jsem nahlas, abych trošku pošťouchl Yuua, ale když jsem se otočil zas na ně, zasmál jsem se. Yuu byl zalehnutý Iatem a snažil se všemožně vykroutit, zatím co Iato z toho měl zase srandu.
"Uděláš z něj placku." uchechtl jsem se a stáhl ho z Yuua.
"No jo, pak by nebyl tak sexy, co?" šťouchl si. Jsem rád že to bere v pohodě. 

I když se mobil dostal mimo můj dosah, tak jsem to nevzdával. Popravdě nevím, co jsem si myslel, protože bylo jasný, že proti němu nemám šanci, a tak jsem během okamžiku skončil Iatem zalehnutý. "Tohle není fér." zabručel jsem na protest, když už jsem byl volný. "Navíc, tohle je velmi nebezpečný materiál a jestli se k němu někdo dostane, klidně si můžeš jít hledat novou práci." snažil jsem se Ikima svým argumentem přesvědčit, i když mi bylo téměř víc než jasné, že tentokrát to nevyjde. Ale což, zkusit se to musí.

Jen jsem se uchechtl. "Neboj, já si to hodím do počítače, který je zaheslovaný. V mobilu to riskovat nebudu a navíc, bylo by hezké mít vzpomínky." potom jsem se podíval na Iata, který se pořád tak přiblble usmíval.
"Co je?" zeptal jsem se a on se prudce nadechl.
"Takže vy dva jste spolu? jak dlouho? už jste něco spolu měli?!" zavalil nás otázkami, ale já mu nejistě položil taky jednu otázku, než jsem vůbec začal odpovídat.
"Takže... ti to nevadí?" na to se zasmál.
"Pokud to je pro oba dobrovolné, tak mi to nevadí. Jsem rád, že nejsi sám. Říkal jsem si, že jsi se včera zachoval jinak při mé nevhodné větě. A teď chci odpovědi!!" smál se dál a v očích mu jiskřila zvědavost.

Jen jsem si povzdechl a vzdal už jakékoliv přesvědčování. Pak se ale začal Iato vyptávat a očekával odpovědi. "Tak moment! nemusíš vědět všechno." nesouhlasně jsem si založil ruce na hrudi, ale do toho se lehce i začervenal, čímž jsem mu nechtěně dal odpověď na jeho poslední otázku.

"Oooh, Ikomouši, ty sis vrznul!!" vychrlil na mě a já byl v tu chvilku rudý až na prdeli.
"Sakra Iato!!" viděl jsem, že chce pokračovat, a tak jsem se natáhl a rukou mu zacpal pusu.
"Mlč." zavrčel jsem mu do ucha a pak ho pustil.
"No jo, fajn! už se budu ptát jen, když někoho z vás svážu." uchechtl se a slezl z postele. "Jo aaa... původně jsem se chtěl zeptat, jestli nechcete čaj." uculil se.
"Za trest rovnou uděláš celou snídani." pronesl jsem.

V tu chvíli jsem byl úplně rudý a radši se zahrabal pod peřinu. Byl jsem rád, že se ho Ikimovi podařilo umlčet, ale stejně jsem zůstal pod peřinou a to i poté, co odešel. Potřeboval jsem se trochu uklidnit. Byl jsem rád, že to Iatovi nevadí, ale taky bych byl velmi rád, kdyby tento rozhovor vůbec neproběhl.

Chvilku na to, co nás Iato nechal v ložnici, jsem si oddechl. "Promiň." šeptl jsem Yuuovi a pozoroval tu hromadu, která pod peřinou naznačovala, kde je. Lehce jsem ho poplácal, asi po zádech a odešel z ložnice, abych zkontroloval toho blázna.

"To nic." šeptl jsem pro změnu já, ale to už díky peřině nebylo s největší pravděpodobností slyšet. Když odešel z ložnice i Iki, odkryl jsem se, abych se nadýchal čerstvého vzduchu, ale ještě jsem chvíli zůstal v posteli, dokud jsem nezískal v obličeji původní barvu. Poté jsem se už i já vydal do kuchyně za těmi dvěma.

Iata jsem v kuchyni tiše sprdnul za to chování. Že nás nejdřív vyděsí a pak se ještě tak nevhodně ptá a řve na celý dům, že jsem si užil. Naštěstí to pochopil rychle a zároveň mu došlo, proč se to snažíme tak utajit. Za chvilku jsme byli zas v pohodě a společně jsme připravili snídani v podobě vařených párků.
"Yuuovi se omluvíš, jasný?" dodal jsem ještě a Iato na to kývl.
"Jen jsem měl radost, že nejsi sám, a že Yuu má někoho, na koho se může spolehnout." vysvětlil mi s úsměvem.
"No jo, ty jsi takovej hodně otevřenej." uchechtl jsem se a pak už jsme za sebou uslyšeli kroky.
"Jdeš akorát na jídlo." oznámil jsem Yuuovi, párky s kastrolem položil na stůl i s pytlíkem rohlíků, hořčicí a kečupem, aby si každý nabral, kolik chce a rozdal talíře.

Usmál jsem se a posadil se ke stolu. Moc dlouho jsem nečekal a rovnou si nandal dvě nožičky párků a na talíř si dal jak hořčici, tak kečup.
"Yuu, promiň za tu mojí scénku, nechtěl jsem tě nějak rozhodit nebo něco podobnýho." omluvil se mi Iato a já chvilku na něj koukal.
"No... dobrý, v pohodě." usmál jsem se na něj.
"Ale kdyby si moc dovoloval, tak dej vědět a já mu to vysvětlím." zašeptal s úšklebkem, když se ke mně naklonil.
"Dobře, dobře." uchechtl jsem se a kouknul na Ikiho.

Spokojeně jsem jedl svou porci a pak si všiml, že Iato Yuuovi zas něco šeptá. Jen jsem protočil oči a usmál se. Ten se opravdu nezmění.
"Doufám, že na mě zas něco šijete." poznamenal jsem a když jsem dojedl, přicupitaly ty chlupaté kuličky a mňoukaly snad na celý dům.
"Jo jo, už jdu." uchechtl jsem se a šel jim dát jídlo.
"Neměl jsi jen jednu kočku?" zeptal se zmateně Iato.

"Jo, měl. Ale když jsme se byli projít, našli jsme Sayuri. ČekÁ koŤata a nevypadala na to, že by měla domov, tak jsme ji vzali k sobě." vysvětlil jsem Iatovi místo Ikiho a zakousl jsem se do párku s hořčicí. 

"Jo tak." řekl zamyšleně Iato. Ti dva kulíšci se do toho jídla s chutí pustili a nenechali v miskách ani drobek a já zatím připravil ještě čaj. Konvici jsem položil doprostřed stolu a zas se usadil.
"Dejte si." pobídl jsem kluky.
"Těšíš se do práce?" zeptal se nevinně Iato.
"Víš o tom, že jo?" odpověděl jsem vážně.
"Mě by učitel nebavil." přidal svůj názor.
"Proto jsem učitel já a ne ty." uchechtl jsem se.

Zasmál jsem se, protože Iata, jako učitele, jsem si opravdu představit neuměl.