Ráno mě probudila ostrá bolest hlavy a hned jako další jsem zaznamenal nevolnost od žaludku. Ovšem dále mě zarazila přítomnost ještě někoho dalšího, koho jsem ještě ke všemu objímal. Opatrně jsem začal otevírat oči a se zděšením zjistil, kdo to vedle mě leží. Prudce jsem vstal, což moc dobrý nápad nebyl, protože hlava mi začala nesnesitelným způsobem třeštit, přičemž jsem bolestně zakvílel.

Vzbudil jsem se, když jsem u sebe zaslechl zvuky. Pomalu jsem se posadil, zívl a až pak otevřel oči. Ah... a je vzhůru. Včera jsem se tohohle okamžiku docela děsil, ale teď mi to bylo jedno. Vlasy mi trčely do všech stran a já byl tak unavený, že jsem jen vstal, došel ke dveřím a zeptal se snad tím nejrozespalejším hlasem, který může být. "Donesu ti prášek... chceš ještě něco dalšího?"

Ale jo, ještě bych prosil revolver, abych se mohl na místě odstřelit. Vůbec jsem nechápal proč jsem tady a proč zrovna s ním? Dobře, nejspíše tohle bude jeho domov a tím se taky vysvětluje, proč je tady on, ale proč jsem tu kruci já? Mírně jsem zavrtěl hlavou a zíral na něj jako vyoraná myš. Dobře... nevypadá to, že by se mezi námi něco stalo, což mě z větší části uklidnilo. Na druhou stranu mě ale zase zneklidňovalo to, že jsem si z minulé noci absolutně nic nepamatoval.

Kývl jsem a zmizel za dveřmi. Cesta do kuchyně... děs. Cesta zpět... ještě větší děs. Dalo by se říci, že i při chůzi jsem usínal, ale podařilo se mi dostat se zpět do pokoje a podat mu prášek s malou lahví vody. Potom jsem ale už musel ke zdi a opřít se o ní pevně zády. Nijak jsem ho zrovna v tu chvíli nevnímal a začal pomalu ale jistě usínat.

Prášek jsem okamžitě zapil vodou a už jsem se chtěl začít ptát na všechny mé neznámé, jenže jsem si všiml, že se opírá o zeď a je tak trochu mimo. "Hej...vstávej." přistoupil jsem k němu a zatřásl s ním, aby se probral.

"Uhm... j-jo promiň.." Ještě jsem mocně zívl a promnul si oči.

"Jsi v pohodě?" zeptal jsem se docela i starostlivě. Už jsem se ani neobtěžoval s vykáním. Nejsme ve škole a navíc jsme spolu spali v posteli, tak není důvod, proč bych mu nemohl tykat. Dobře, možná by si slušně vychovaný jedinec nějaký důvod našel, ale to jsem já nebyl, takže jsem si s tím hlavu nelámal.

"Ale jo, jen jsi mě včera dost zmohl a moc jsem toho nenaspal." V tu chvíli mi vůbec nedocházelo, jak to může znít.

"Cože? Jak jako zmohl?" vypískl jsem a zmateně na něj koukal. "Můžeš to laskavě trochu víc specifikovat? Nebo víš co, radši ne, nechci to vědět." rezignovaně jsem rozhodil ruce a prohrábl se ve vlasech.

Chvilku jsem to opravdu nechápal a snažil se zapojit mozek, až pak mi to došlo. Neudržel jsem se a začal se smát na celý dům. Popadal jsem se za břicho a ze smíchu mi slzely oči. Musel jsem vypadat jako blázen, ale nakonec jsem se trochu uklidnil a promluvil. "N-Nic se nestalo. Myslel jsem to, jak ses choval ve škole, a pak tvé válení u mých popelnic."

Teď jsem pro změnu nechápal zase já, když se smál, div se ještě udržel na nohou. "Ha ha, vtipný." založil jsem si ruce na hruď. Ale tahle verze byla o dost pochopitelnější, i když se mi o moc víc taky nezamlouvala. "A proč jsme spali v jedné posteli?" pozvedl jsem obočí a čekal na vysvětlení.

Už jsem se nesmál, jen mi stále na tváři pocukával úsměv. Tohle mě trošku probralo. "Protože jsi mě přemlouval. Chtěl jsem si lehnout do svojí, ale ty jsi mě chytil za ruku a začal jsi mluvit něco o tom, že se bojíš a skoro ses rozbrečel." Naschvál jsem řekl jen část z toho všeho. "Takže jsem si nakonec k tobě lehl."

Hleděl jsem na něj s kamenným výrazem a nebral ho ani trochu vážně. "Jo, jasně a teď tu o Karkulce." protočil jsem oči. "Já se klidím. A snad nemusím zmiňovat, že dnes mě ve škole neuvidíš." prošel jsem bez zájmu kolem něj a mířil ke vchodovým dveřím.

Jen jsem ho sledoval, jak odchází ale pořád jsem o něj měl starost. "Jsi si jistý, že to zvládneš dojít domů?"

"Jo, nedělej si starosti." odbyl jsem ho a odešel. Doma pro mé překvapení nikdo nebyl, ale jedině dobře. Kdy jsem naposledy viděl mámu? Možná ji už zabásli. Byla to feťačka, takže by se tomu člověk nemohl divit. Celý zbytek dne jsem cestoval nanejvýš z pokoje k záchodové míse, abych vyprázdnil svůj žaludek, a zase zpět, ale přesto jsem někdy chvíli po poledni uslyšel klapnutí vstupních dveří. Nevěděl jsem, jestli to byl otec nebo matka a bylo mi to vlastně jedno. Ať je to kdo je to, nemusí vědět o tom, že tu jsem.

Když odešel, dlouze jsem vydechl, ale chvilinku na to mi hrklo. "Sakra, škola!!" Vběhl jsem do koupelny kde jsem se doslova polil ledovou vodou, tedy až potom co jsem své oblečení hodil do koše na prádlo a z koupelny vlítl do ložnice, kde jsem se zas oblékl. Do práce jsem dorazil až na polovinu druhé hodiny. Ředitelce jsem se omluvil za problémy, a pak dál vyučoval. Yuuovi jsem do třídní knihy zapsal, že chybí a k tomu uvedl důvod.

K večeru, když už mi bylo o něco líp, přemýšlel jsem nad svou tvrdou pomstou, kterou jsem pro Ikima plánoval. No, i když se mi to ze začátku nebude moc líbit, myslím, že to bude na konci stát za to. Prostě se ze mě stane vzorný žák... ehh, tak to zní hodně vtipně a já se musel začít smát. Ale teď vážně, budu mu podlézat a až to bude nejméně čekat... BUM!! Ještě tedy nevím, co přesně to bum bude, ale to je jen drobný detail. Jenže teď je tu menší problém, jak to mám udělat? Nikdy jsem se nesnažil být učitelův oblíbenec, tak jsem pořádně nevěděl, jak na to. V tu chvíli jsem si vzpomněl na ten přiblblý referát, který mi včera Ikimo zadal. Chjo, asi oběť bude větší, než jsem čekal.

Zbytek školy proběhl celkem v klidu, až na pár napomenutí žáků za to, že nedávají pozor. Byl jsem na cestě domů, když v tom mi zazvonil mobil. Volal mi Iato, starý kolega. Zvedl jsem mu to a cestou jsem si s ním povídal. Začal mě přemlouvat, abych se vrátil do staré práce, že prý jsem byl ten nejlepší. Jen jsem to důrazně odmítl a nakonec se s ním rozloučil a hovor ukončil. Doma jsem se zas postaral o kotě a hned na to si lehl, abych zítra vůbec vstal.

Vyčerpaně jsem se rozvaloval na stole ve svém pokoji. HOTOVO! Tak tohle bylo náročný. Nejsem si jistý, jestli zvládnu školní povinnosti, když jsem do teď nehnul ani brvou. Možná to celé přehodnotím a vymyslím si něco jiného. Každopádně teď, když už mám svůj první referát v životě hotový, alespoň to zkusím. V rychlosti jsem prolítl sprchou a zalezl do postele. Ještě jsem si nastavil budík, abych nezaspal a byl ve škole včas, a hned na to jsem usnul. Jo, stihnu to! zaradoval jsem se, když jsem se díval na display mobilu a řítil se do školy. V tašce jsem měl všechno potřebné učení, včetně referátu, ale mimo to se tam také ukrývala termoska s kafem, které jsem uvařil pro Ikima, jakožto omluvu. Měl jsem ještě deset minut do začátku vyučování, což mi bohatě stačilo na to, abych se stavil u něj v kabinetu.

Ráno proběhlo v klidu a dokonce jsem byl tak odpočatý, že jsem měl dobrou náladu. Tak dobrou náladu, že jsem se rozhodl za minulé testy dát známku jen tomu, kdo by jí chtěl. To znamenalo, že Yuuovi škrtnu tu pětku. Ve škole jsem byl brzo i na to, že jsem učitel, ale aspoň jsem se v klidu najedl a vše si připravil. Plánoval jsem s žáky opakovat látku z minula a to spíš tou zábavnější formou.

Zhluboka jsem se nadechl a zaklepal na ony dveře. Když jsem uslyšel "dále", vstoupil jsem a uviděl nejen Ikima, ale i ještě druhého učitele, se kterým kabinet sdílel. "Ehm, dobré ráno." pozdravil jsem a přistoupil k jeho stolu. "Já jen... chtěl jsem se omluvit za to, jak jsem se choval." Tohle znělo tedy opravdu dost divně a nebylo to pro mě vůbec jednoduché říct. Bylo to tak ponižující. Tak dlouho jsem si vytvářel svou reputaci a teď si ji těmito slovy zkazím. "Ještě jsem Vám přinesl nějaké kafe a udělal jsem i ten referát, který jste mi zadal." vytáhl jsem z batohu termosku s papíry a obojí mu podal.

Přišel za mnou do kabinetu Yuu. Omluvil se mi a ještě mi udělal kafe a předal referát. Nejen mně, ale i druhého učitele to hodně překvapilo. "To... to je dobrý a děkuju." Převzal jsem si věci od něj a trochu nevěřícně se na ně koukal. Nemohl jsem to nějak zpracovat, ale byl jsem rád, že udělal referát, aspoň mu nemusím dávat hned špatnou známku. Nakonec jsem se na něj usmál. "Podívám se ti na to a oznámkuju. Chtěl bys ještě něco?"

"No, asi... budete potřebovat odnést něco do třídy?" zeptal jsem se váhavě. Občas jsem se podíval i na druhého učitele, který tedy vypadal opravdu hodně mimo. Vůbec se mu nedivím, protože takhle jsem se ještě v životě snad nechoval a vlastně v to nikdo ani nedoufal.

Bylo to hodně zvláštní, ale mnohem lepší, než chování předtím. S takovým přístupem jsem se rozhodl mu i pomáhat, aby si to udržel. "No, jestli chceš, můžeš mi odnést tady tyhle desky, ale nemusíš." ukázal jsem mu, které desky z těch stovek tady všude myslím. Být hodný mu slušelo mnohem víc.

"Dobře." přikývl jsem a bez váhání desky popadl a vyrazil s nimi do třídy, kde jsem mu je položil na stůl. Usadil jsem se do své lavice vzadu u okna, připravil si na hodinu a už jen čekal na zvonění.

Popadl desky a odešel s nimi. Chvilku jsem pochyboval, že je opravdu odnese, ale rozhodl jsem se mu důvěřovat. Měl jsem ještě chvilku čas, a tak jsem, i když dost nevěřícně, ochutnal to kafe co mi donesl. "No páni." Bylo lepší než to, které jsem si dělal já sám. Termosku jsem sice nechal v kabinetu, ale s hrnkem kávy jsem se vydal na hodinu. Přesně se zvoněním jsem vešel do třídy, pozdravil žáky, kteří byli na svých místech a ještě dovnitř pustil ty, kteří si krátili čas na chodbě. Zapsal jsem docházku a začal s učením. Dnes jsem měl opravdu skvělou náladu, tak jsem byl obzvlášť hodný.