Šli jsme bok po boku a i když jsem byl rád, že jsme spolu, prostě to nebylo ono, když jsme se tady nemohli chovat tak, jak by jsme chtěli, ale věděl jsem, že to jinak nejde, alespoň ne teď. Rozhlížel jsem se kolem sebe a uvědomoval si, kde se mi co stalo. Většinou to nebyly zrovna veselé vzpomínky, ale našlo se tam i pár těch hezkých. "Hele, tamhle je ta kočka, co jsem krmil v parku." ukázal jsem na mourovatou kočku sedící na betonovém sloupku. Došli jsme k ní a já jí hned začal hladit. Trochu mě bodlo u srdce, když jsem si vzpomněl, jak jsem se ten den dozvěděl, že Ikimovi uhořela žena s dcerkou a jak jsem mu celou tu událost svým jednáním připomněl.

Musel jsem se usmát, když na kočku ukázal a rozešel se jejím směrem. Bez zaváhání jsem šel za ním a pozoroval, jak ji hladí. "Vypadá to, že bude mít brzy koťata." poznamenal jsem, když jsem viděl její břicho. Je taky možný, že ztloustla, ale o tom jsem upřímně pochyboval.

"No jo, asi jo." přikývl jsem a pohladil ji po boku. "Ne asi, určitě. Dej sem ruku." chytil jsem ho za zápěstí a ruku mu přiložil na bok kočky, kde jsem měl před chvílí ruku já. "Cítíš to?" zeptal jsem se ho s mírným nadšením.

"Cítím." usmíval jsem se a ze zvědavosti posunul ruku pod kočku, ale to už se jí nelíbilo a zaryla své drápy i zuby do mé ruky. Sykl jsem bolestí, ale ruku nevykroutil. "Promiň, nechtěl jsem ti ublížit. Neboj." omlouval jsem se kočce a volnou rukou jí začal hladit po hlavě, dokud pomalu mou ruku nepustila a nezačala se zas lísat. Bylo mi jasný, že se jen bránila. Nemohla vědět, co bych udělal a mláďata si chrání každé zvíře. "Bojovná máma." uchechtl jsem se.

"Jo." taky jsem se uchechtl. "Myslíš, že má domov?" koukl jsem na Ikiho, který čičinu s úsměvem stále rozmazloval a ta se spokojeně lísala. Bylo vidět, že je nevymazlená. I když je pravda, že třeba Iseri by se mazlil pořád.

Zamyslel jsem se a pohladil kočku po hřbetě. "Myslím, že asi ne. A pokud jo, tak jí teda moc jídla nedávají." řekl jsem trochu posmutněle. "Mám rád zvířata. Není hezký, když se někdo o svého mazlíčka nestará." To mi zrovna kočka začala olizovat prsty a občas lehce kousla. Štípalo to, ale naštěstí toho po chvilce nechala.

Sledoval jsem tu roztomilou kopu chlupů s menším balvanem místo bříška a znovu ji začal hladit. "No a... nemohli by jsme ji vzít k sobě? aspoň do doby, dokud neporodí a nebudou se moct odstavit koťata." žadonil jsem. Věděl jsem, že nebude lehký se starat o takovou spoustu koček, až koťata vyrostou a budou ničit vše, na co přijdou, ale nechtěl jsem, aby vyrůstala na ulici. Mohlo by se jim něco stát a nejen jim, ale i jejich matce.

"Mmmm..." zamyslel jsem se. Taky jí tady nechci nechat, ale doma je Iseri. Jestli si nepadnou do oka nebo nebude jeden druhého ignorovat, můžou se vzájemně zranit. Pro kočku by to mohl znamenat potrat a pro Iseriho možná i smrt. Přeci jen je stále o dost menší, než ta kočka. "Rád bych ji vzal. Ale jestli se začne prát s Iserim budeme jí muset nechat venku." oznámil jsem mu.

"Jo. Za zkoušku to stojí." přikývl jsem s úsměvem. Byl jsem rád, že svolil, i když tím nebylo úplně vyhráno, protože to musí svolit i Iseri a tahle kočičí slečna. Vzal jsem ji do náruče, ale s tou největší opatrností, aby se nebála, že jí chci něco udělat a taky, abych neublížil ještě nenarozeným koťátkům. Hned jsme zamířili domů a já se cestou modlil, aby vše klaplo a my ji nemuseli nechat na ulici.

Při cestě zpět jsem si všiml, že kočka se začala rozhlížet a byla neklidná, tak jsem jí začal drbat, aby se uklidnila. Očividně byla zvyklá na tamto místo, takže se nedivím že je neklidná. Neví, kam jdeme. Naštěstí se po chvilce drbání poddala, a tak nenastal žádný problém. Už jsme byli před domem, já odemkl dveře a pustil Yuua s kočkou dál.

Už jsme byli doma a já začal volat na Iseriho. "Čičííí... Iseri, pojď sem!" Nemusel jsem moc dlouho čekat a malý kocourek se už motal u mých nohou. Samozřejmě si nemohl nevšimnout přítomnost další neznámé kočky, takže měl tendence se po mé noze vydrápat nahoru. Přidřepl jsem si tedy, abych se tomu vyvaroval a přitom je tak nechal se očichat. Ze začátku byli oba takoví nesmělí, ale pak se mourovatá slečna odvážila vylézt z mé náruče a každý zkoumal toho druhého. Vypadalo to dobře, protože ani jeden nevykazoval jediný náznak jakékoliv agrese, dokonce Iseri po chvilce začal budoucí maminu pacičkou bez drápků škádlit, aby ji vyprovokoval ke hře. Byl rozkošný a já se nad tím musel usmát.

Musel jsem se usmívat. Šlo to líp, než bych čekal. Jen doufám, že to Iseri s tou provokací nebude přehánět, taky by mohl dostat pěkně na čumák. Já se zatím odebral do kuchyně a odtamtud donesl po chvilce dvě misky s kočičím žrádlem. Dal jsem je před ty dvě chlupaté koule, ale dost daleko od sebe, aby se náhodou nezačaly rvát o jídlo.

Iki oběma přinesl žrádlo a ti se do toho bez váhání pustili. Naše nová členka musela být opravdu hladová, protože žrádlo úplně hltala. Dojedla dřív a koukala po Iserim, který ještě baštil, ale nakonec se jen olízla a nechala jeho porci být. Stoupl jsem si vedle Ikima a rukama ho objal kolem pasu. "Myslím, že to dopadlo na jedničku." usmál jsem se na něj a dál sledoval ještě stále se ládujícího Iseriho a tu mourovatou. "Jak jí budeme říkat?"

"To jo. Dopadlo to opravdu skvěle" Dal jsem Yuuovi ruku kolem ramen a zamyslel se. "Víš co? nechám to na tobě. Znáš jí déle, než já, takže bys jí měl dát jméno právě ty." Stále jsem tu kočku sledoval a usmíval se. Jsem zvědavý, jaká budou koťata. Třeba budou mít něco z táty, který nám je neznámý. Bylo by zajímavé, kdyby byl třeba strakatý nebo dlouhosrstý.

Na chvíli jsem se zamyslel, abych ji vybral nějaké vhodné jméno. "No a co třeba Sayuri?" koukl jsem na něj, aby mi řekl, co si o tom myslí. (Ano, Sa-YURI, já vím xD když mě se to jméno líbilo :D )

"Sayuri." usmál jsem se. "Zní to pěkně." kývl jsem na souhlas a sledoval, jak kočka zabrala Iserimu pelíšek, což mu ale nevadilo, lehl si k ní a začal jí olizovat za uchem, což si naše nová dáma nechala líbit.

"Tak to bude Sayuri." usmál jsem se. "No, myslím, že se zrovna nehodlají rozervat na cucky, tak se asi už nemusíme obávat. Jsou roztomilí, viď?"

"Jsou naprosto úžasní. No, co teď my?" zeptal jsem se pobaveně. "Chceš ještě ven?" zeptal jsem se.

"Nevím. Myslíš, že by jsme je tu mohli nechat samotný? Sice to všechno vypadá v pohodě, ale nejsem si úplně jistý. Aby se něco nezvrtlo." obával jsem se trochu, i když to asi bylo úplně zbytečné.

"No. Asi by bylo lepší tady raději zůstat. Tak čím se zabavíme?" zeptal jsem se spíš sám sebe a začal nad tím přemýšlet, když v tom mi začal v kapse vyzvánět mobil. "Oh, promiň. Klidně zatím něco vymysli." mrkl jsem na něj a s mobilem zamířil do kuchyně, kde jsem hovor zvedl. Volal mi Iato. Asi ohledně toho kluka.

Začal jsem přemýšlet, co by jsme mohli dělat, když v tom Ikimu zazvonil mobil. "Jasně, dobrý." Posadil jsem se na gauč a sledoval ty dvě spokojeně spinkající chlupaté kuličky. "Jo, za pár dní tady bude asi pěkně veselo." řekl jsem si jen tak pro sebe s úsměvem, když jsem se opět zaměřil na bříško Sayuri.

"Hoj Ikouši." ozvalo se z mobilu.
"Čau Iato." odpověděl jsem s úsměvem. "Tak co?" zajímal jsem se.
"Jo, ten kluk si něco vzal a taky měl něco napito a rozhodně toho nebylo málo. Divím se, že vůbec zvládl stát na nohou. No, zatím padl návrh na rok až dva odnětí svobody." oznámil mi.
"Hele... kdybych se to pokusil usměrnit na rok veřejně prospěšných prací, mohlo by to klapnout?" vyzvídal jsem.
"No... tak to ti nevím. Leda, že bys to ukecal buď na duševní zdraví, což u něj nehrozí, a nebo chvilkovou neschopnost myšlení." zhodnotil to a v ten moment mi svitla naděje.
"Za chvilku pojedu na stanici, tak mě očekávejte." oznámil jsem mu, hovor ukončil a došel zas za Yuuem, kterého jsem něžně políbil. "Pojedu na stanici." šeptl jsem těsně u jeho rtů.

Čekal jsem na Ikiho, až dotelefonuje. Když už přišel, políbil mě a řekl, že jede na stanici. Na okamžik jsem ztuhl, protože mi bylo jasný, kvůli čemu tam jede. "Dobře." přikývl jsem a pokusil se alespoň o lehký úsměv.

Chytil jsem ho zatváře a opřel si čelo o to jeho. "Nevím, jak dlouho to potrvá. Tak hlídej ty dvě kuličky a při nejhorším na mě čekej v posteli. Budu se snažit." pokusil jsem se ho trošku povzbudit, ještě mu dal jednu lehkou pusu a pak už si to mířil k autu.

"Jo. Děkuju... i za Hotaka." usmál jsem se a už jsem jen koukal, jak mizí za dveřmi. Povzdechl jsem si a na gauči si lehnul. Zahleděl jsem se na strop, jako by tam snad bylo něco strašně zajímavého a přemýšlel, jaký trest má Hotako asi dostat a jestli se Ikimu podaří mu ho zmírnit.

V autě už jsem si to mířil na stanici, kde už na mě čekal Iato. Ve stanici se vše už začalo řešit a musím říct, že mě třeští hlava. S Hotakem jsem se nesetkal a upřímně jsem rád. Ne, že by se mi hnusil, ale nechtěl jsem, aby věděl, že mu pomáhám já. Nechci, aby to vypadalo, že se mu snažím zalíbit, názor musí změnit sám. Využil jsem toho, že nikdo z nich u incidentu nebyl a že Hotako byl opilý i zdrogovaný. Hádali jsme se asi do půlnoci a pak se rozhodlo, že o tom rozhodne jiný policajt podle toho, co mu o tom napíšeme. Když jsem tam sepsal a zapečetil zprávu, vydal jsem se domů.

Stále jsem ležel na gauči, když se na něj začala dobývat i Sayuri, která se dožadovala hlazení. S radostí jsem jí vyhověl a ona se mi uvelebila na hrudi. Netrvalo dlouho a přidal se i Iseri, který nejspíše zpozoroval, že jeho osobní vyhřívací topení zmizelo z jeho blízkosti. Měl jsem tedy plné ruce práce s drbáním těch dvou nezbedů, kteří mě teď oba bez jakéhokoliv ostychu okupovali. Oba usnuli a protože jsem je nechtěl budit svým zvedáním, abych se nějakým způsobem zabavil, jen jsem sáhl po ovladači od televize, který jsem měl vedle sebe a začal přepínat programy. Uběhlo několik hodin a ti dva se nepohnuli snad ani o milimetr, natož, aby se uráčili zvednout a tím mě osvobodit. Byl už večer a Iki pořád nikde. Nevěděl jsem, jestli je to dobře nebo špatně, že je tam tak dlouho. Nakonec jsem nad tím ale moc dlouho nepřemýšlel a usnul. Věděl jsem, že Iki říkal, abych na něj počkal když tak v posteli, ale copak můžu být tak bezcitný a probudit ty dva okupanty?

Dorazil jsem konečně domů a po tmě šel do kuchyně, kde jsem do sebe hodil sklenku vody. Až cestou do ložnice mi došlo, že hraje televize, kterou jsem vypnul a otočil se na gauč, kde ležel Yuu. Posvítil jsem si na něj mobilem a uchechtl se, když jsem spatřil i ty dvě chlupaté potvůrky, které jsem hlazením vzbudil a sundal z něj. Klidně bych ho tu nechal, ale to by ho ráno bolela záda. Vzal jsem ho opatrně do náruče a došel s ním do ložnice, kde jsem se s ním uložil a po chvilce usnul.