"H-lavně na mě koukej..." hlesl jsem a pak zaslechl sanitku. Poslal jsem starého kolegu napřed, aby je nasměroval a já vzal rychle Yuua do náruče. "Promiň." špitl jsem, když zkřivil tvář v bolestné grimase. "Teď to musíš vydržet." oznámil jsem mu a rozeběhl se s ním ven. Sotva jsem vyběhl, už jsem ho pomáhal uložit do sanitky. Ptali se mě, jestli pojedu taky a já bez čekání přikývl. Ještě jsem rychle zavolal chlapům, že se za tím klukem chci stavit, tak ať udělají jen krevní testy a zbytek se mnou. Potom už jsme dojeli do nemocnice a Yuua hned vzali sebou, zatím co já musel čekat v čekárně.

Když už jsme byli v nemocnici a já byl stabilizovaný, už jsem nějakou dobu měl oči zavřené. Ležel jsem se zašitým zraněním celý ovázaný na pokoji, kde mi zapravili do žíly kapačku. Nebyly poškozené naštěstí žádné důležité vnitřní orgány, jen kvůli velké ztrátě krve mi museli provést krevní transfúzy.

Stále jsem čekal a adrenalin už začal ustupovat. Až v tu chvilku jsem si uvědomil, jaká mi je zima. V rukou jsem stále svíral zkrvavenou mikinu a přemýšlel, jestli si jí mám vzít nebo ne. Pak mi došlo jaká by to byla kravina. S mikinou jsem mrskl do jednoho koše na pánských záchodech a v umyvadle ze svých rukou smyl Yuuovu krev. Když jsem se vrátil do čekárny, přišla pro mě sestřička, že Yuu je stabilizovaný. Hrozně se mi ulevilo. Na papír jsem mu napsal vzkaz: "Zítra se na tebe přijdu podívat. Nedělej prosím už žádné hlouposti a buď milý na personál. Dnes ti zachránili život. Tvůj parťák Iki." záměrně jsem napsal parťák a doufal, že to pochopí. Dnes jsem ho chtěl nechat odpočívat, a tak jsem vyrazil tedy ven, kde jsem nastoupil k jednomu z policistů. Zajeli jsme pro mé auto i mobil, který jsem nechal na zemi, a pak na stanici za tím klukem. Teď si tak vzpomínám, že jeho jméno začínalo na H.

Spal jsem dlouho a probudil jsem se až k večeru. Rozhlédl jsem se po pokoji, který jsem měl celý pro sebe a pohledem se zastavil u stolku vedle postele, kde jsem měl položený tác s jídlem. To mi docela bodlo, protože jsem měl docela hlad a nejspíše mi ho přinesli před chvílí, protože to bylo stále teplé.
„Vidím, že máš chuť k jídlu. To je dobře." usmála se na mě mladá sestřička, která právě přišla do pokoje a já měl už téměř všechno snědené.
"Tady ti mám předat vzkaz. Když by jsi něco potřeboval, stačí zmáčknout tohle tlačítko a někdo za tebou přijde." oznámila mi a předala mi lístek se vzkazem. Samozřejmě byl od Ikiho, a když jsem si ho četl, musel jsem se usmát.
"Děkuju." poděkoval jsem sestřičce a úsměv jí oplatil. Pak už mi jen vzala tác a zmizela opět na nemocniční chodbu. Jen jsem si povzdechl a uvelebil se, přičemž se ozvalo mé zranění 'z boje'. V tu chvíli jsem myšlenkami doputoval opět k Hotakovi.
"Ach Hotako, do čeho jsi se to zamotal."

Na stanici jsme mluvili s tím chlapcem. Tedy, snažili jsme se, ale byl tak mimo, že odpovídal velmi nesouvisle. Krevní testy budou až za dva dny a já už neměl důvod zůstávat. Cestou domů jsem koupil nějakou bombošku a jablečný džus. Místo vaření jsem dojedl z trouby chleby ve vajíčku, a pak se pustil do pečení buchty. Když jsem měl hotovo, postaral jsem se o Iseriho a šel spát. Spalo se mi docela špatně, ale stačilo mi to.

Už bylo docela pozdě, venku tma, kterou v dáli osvětlovala pouze pouliční lampa a já stále ještě nespal, nemohl jsem. Chybělo mi to příjemné teplo, které mi Iki vždy večer poskytoval a já se k němu mohl tisknout. Nakonec jsem přeci jen usnul, ale bylo to až někdy uprostřed noci a pořád jsem se budil. Venku už se rozednilo a já s příchodem sestřičky, která mi přinesla snídani, oči nezamhouřil. Hrozně jsem se nudil a nemohl se dočkat Ikiho příchodu, tak jsem se alespoň koukal na televizi, abych ten čas nějak zabil.

Ráno mě vzbudil budík. Vystartoval jsem z postele, vzal na sebe to první, co mi přišlo pod ruku, vyčistil si v koupelně zuby a v kuchyni jsem sbalil do batohu polovinu bábovky, bombošku, džus a vlezl si do auta. Netrvalo dlouho a já už byl v nemocnici a nechal se odvést sestřičkou k Yuuovi. Cestou na mě pořád koukala a šlo vidět, že jí cukají koutky do úsměvu. Nechápal jsem proč, ale když jsem se na sebe podíval, pochopil jsem. Měl jsem černou mikinu... ale naruby, tričko od pyžama, které mi asi před dvěma lety koupil Iato jen tak ze srandy, bylo zelenomodré s méďou a nohy mi zakrývaly šedé tepláky na běhání. To jsem tomu zase dal. Proteď jsem si sundal mikinu, už si jí oblékl správně, zapnul jí, abych nebyl za naprostého debila a po chvilce mě sestřička opustila před Yuuovo pokojem. Zaklepal jsem a tiše vešel. "Ahoj Yuu." pozdravil jsem ho s úsměvem.

V televizi dávali zrovna reprízu mého oblíbeného seriálu, ale já přes to netrpělivě očekával Ikiho, když v tom se dveře konečně otevřely. "Iki!" vykřikl jsem radostně a oči se mi úplně rozzářily. "Už jsem se nemohl dočkat, až přijdeš." přiznal jsem a pomalu jsem se posadil a ještě vypnul běžící televizi, aby jsme se pořádně slyšeli.

Hned jsem přišel k němu a opatrně ho objal kolem ramen. "Raději si ještě lehni Yuu. Nezatěžuj se zbytečně." poradil jsem mu, když už jsem se pomalu odtahoval, a pak jsem dodal. "Taky jsem se nemohl dočkat." Sundal jsem si batoh ze zad, položil ho ke zdi a posadil se opatrně na okraj postele. Stále jsem se usmíval. Byl jsem rád, že je na tom mnohem lépe.

Taky jsem kolem něj na chvíli obtočil ruce. "To je dobrý, nebolí mě to." ujistil jsem ho a dál se usmíval. "Umm... omlouvám se, že jsem ti přidělal takové potíže." pravil už jsem trochu sklesle a upřel zrak na bílé nemocniční povlečení.

"Neomlouvej se. Nic z toho není tvoje vina a... snažil ses mi pomoct. To se cení." usmál jsem se na něj. "Ale byla to pitomost." dodal jsem pobaveně a cvrnkl ho do čela. Bylo vtipné pozorovat jeho výraz.

Překvapeně jsem zamrkal a kousek ucukl, ale pak jsem se musel zasmát. "Jo, já vím." uchechtl jsem se. "No... a co Hotako? Jak mu je a co s ním bude?" zeptal jsem se opatrně a bál se jeho odpovědi.

Věděl jsem, že se zeptá. "Upřímně nevím. Krevní testy budou až zítra a včera u výslechu mluvil hodně nesouvisle. Rozhodně dají vědět rodině. Pokud je plnoletý, může mu hrozit vězení." odpověděl jsem mu popravdě a dal mu jednu ruku na rameno. "Iato mi zavolá, až bude vědět víc." dodal jsem.

Sklopil jsem hlavu a sevřel peřinu pevně mezi prsty. "Nechci, aby šel do vězení." hlesl jsem nešťastně. "Nemůže za to. Prostě toho na něj asi bylo moc, normálně by nikomu neublížil." přesvědčoval jsem ho, ale to se mi už kutálely slzy po tvářích. Nechtěl jsem, aby můj nejlepší přítel musel do vězení.

Bylo mi hrozně z toho pohledu na něj. Pevně jsem ho objal a přitiskl si jeho hlavu na hruď. "Yuu... mmm... sice... sice bych neměl, ale... pokud ho pošlou do vězení... možná..." Nechtěl jsem mu dělat falešné naděje, ale taky jsem nechtěl, aby byl smutný. Chápu ho. Kdyby měl jít Iato do vězení, taky bych to rozhodně za žádnou cenu nechtěl. "Možná bych se za něj... mohl přimluvit... jestli chceš..." Ach bože. Co já bych pro něj neudělal?

Přitiskl mě k sobě a mé slzy se teď vsakovaly do jeho mikiny. "O-opravdu?" zeptal jsem se s malou nadějí v hlase a o kousek jsem se od něj odtáhl, abych mu viděl do tváře. "Opravdu by jsi to pro něj udělal i po tom všem?"

Dlouze jsem vydechl a ještě jednou si to v rychlosti v hlavě projel a pak kývl na souhlas. "Ale nemůžu ti slíbit, že tím něco změním.Tohle je už dávno mimo moje ruce." ujasnil jsem to a soucitně pohléhl do těch úžasných očí, pousmál jsem se a prohrábl mu vlasy.

"Dobře, děkuju."pousmál jsem se taky a otřel si slzy. "Mluvil jsi s doktorem? Chtěl bych vědět, jak dlouho tady musím být. Je tady hrozná nuda." povzdechl jsem si.

"Neděkuj. A ne, s doktorem jsem ještě nemluvil. Šel jsem rovnou za tebou." Už ze zvyku jsem očima projel celou místnost a pak vtiskl Yuuovi jemný polibek.

Usmál jsem se a pohladil ho po tváři. "Už bych chtěl být doma. Večer jsem nemohl bez tebe ani pořádně usnout." uchechtl jsem se, ale i přesto bylo strašné pomyslet na to, že tu budu ještě nejspíše několik dalších nocí.

Musel jsem se uchechtnout. "Měl jsem to podobně. Jo a něco jsem ti dovezl." Natáhl jsem se pro batoh, ze kterého jsem vyndal ty dobroty a až na buchtu, kterou jsem dal na stolek, jsem mu vše dal na klín. "Oslaď si život." usmál jsem se.

"Jéé, děkuju, tos nemusel." usmál jsem se a dal mu pusu na tvář. Hned jsem začal rozdělávat bonboniéru a krabici dal před Ikima. "Taky si vem, povinně." zašklebil jsem se.

"Víš o tom, že učitelé se nepodplácí?" uchechtl jsem se, ale jeden bonbón si vzal a dal do pusy. Musím uznat, že jsem vybral dobře. "Mhh. Když nad tím tak přemýšlím... ty si vždy najdeš způsob, jak se ulít ze školy." usmál jsem se na něj pobaveně.

"No to víš, jsem to měl celé naplánované." zasmál jsem se a taky si jeden bonbón vzal. "Mňam, miluju čokoládu." Po čokoládě se můžu doslova utlouct a udělal bych pro ní snad cokoliv.

"Mmmh, bod pro mě." uchechtl jsem se, postavil se na nohy a protáhl se. "Zatím bašti. Já se půjdu podívat za doktorem." Ještě, než jsem vyrazil, jsem Yuua opět políbil.

"Dobře." Polibek jsem mu oplatil. Dal jsem si do pusy další bonbón a sledoval, jak odchází z pokoje. Mezitím, co byl pryč, tak jsem snědl ještě několik kousků té čokoládové pochutiny a napil se jablečného džusu. Myslím, že teď budu krapet nadopovaný cukrem.

Došel jsem za jednou sestřičkou, zeptal se, kde je doktor a sestřička mě za ním dovedla. Chvíli jsme řešili, jak by to s Yuuem bylo nejlepší a nakonec padlo, že dnes bude ještě muset zůstat, ale že zítra ho můžu odvézt domů. Vděčně jsem poděkoval a pomalu se vracel zpět do jeho pokoje.

"Tak co, našel jsi ho?" zeptal jsem se, když se opět objevil ve dveřích mého pokoje a strčil jsem mu krabici s bonboniérou znovu pod nos, aby si znovu vzal.

"Ano, našel jsem ho." sdělil jsem a než jsem stihl pokračovat, měl jsem zas před sebou bombošku. "Hele, ale ta byla pro tebe." uchechtl jsem se, ale jeden si vzal. Nechci ho teď začít zlobit. "Dnes tu ještě budeš, ale zítra si tě odvezu." sdělil jsem mu stručně.

Už jsem mu chtěl začít 'vysvětlovat', proč pro něj bude dobré si vzít a neremcat, ale nakonec si vzal, takže to nebylo potřeba. "Vážně? Neděláš si srandu?? Skvělý!" skočil jsem mu nadšeně kolem krku, když jsem odložil krabici s bonbóny stranou, ale moje zašitá rána se okamžitě ozvala a já s bolestným zakňučením sjel zpátky do postele.

"Y-Yuu." lekl jsem se, když ho to zabolelo. "Prosím tě, už buď v klidu a lež. Doma taky budeš ještě muset ležet. Jestli budeš dělat blbosti, tak si tě tady nechají." spustil jsem starostlivě a položil ruku velmi opatrně na místo, kde měl zašitou ránu. "Jestli budeš blbnout, klidně tě tady nechám, jen aby ses uzdravil." oznámil jsem mu naprosto vážně.

"Fajn. A já neblbnu, jenom mám radost." zamumlal jsem a raději si lehl. Bože, opravdu si neumím představit, že bych takhle mohl vydržet delší dobu. Jenom celé dny ležet a nic nedělat... to je pro mě přímo noční můra.

Usmál jsem se a pohladil ho po tváři. "Já vím. Ale musíš to teď vydržet. Co by sis dal třeba zítra k obědu?" zeptal jsem se.

"Já vím." povzdechl jsem si, ale usmál jsem se a pohladil ho po paži. "Umm... co takhle kachnu? pečenou kachnu!" navrhnul jsem nadšeně. Párkrát jsem ji dostal od Hotakovi matky a byla to hrozná dobrota.

"Tak zítra bude kachna." potvrdil jsem mu. "A neboj, doma se ti budu věnovat."

"Jupíí." zaradoval jsem se, ale tentokrát už jsem se udržel a raději zůstal v klidu ležet. Nechci tady být ani o minutu déle, než bude třeba. Pak jsem si dál povídali, dokud nepřišla sestra a neoznámila konec návštěvních hodin. Nechtěl jsem, aby odešel, ale nemohl jsem nic dělat.

"Tak se zatím měj, ty čokožroute." pošťouchl jsem ho ještě, než jsem odešel. Jel jsem nakoupit na zítřejší oběd a doma jsem se snažil nějak zabavit. Opravdu nevím, co sám dělat v domě a tak jsem si šel zas zaběhat. Večer jsem jen padl do postele a vyčerpáním hned usnul.

Já mu dám čokožrouta, ušklíbl jsem se pro sebe a znovu zapnul televizi, na kterou jsem se díval až do večera. Během dne jsem kromě oběda a večeře snědl bábovku, kterou mi přinesl a i zbytek čokoládových bonbónů. Večer jsem se pokusil rychle usnout, abych se co nejdříve dočkal rána a mohl být zase s Ikim. Sice jsem taky usínal docela dlouho a jako Ikiho náhražku jsem objímal polštář, ale za to jsem tentokrát spal po celou noc.

Omlouvám se, jestli tam bude víc chyb, než normálně, ale dnes jsem to spíše jen tak prolítla, protože jinak bych se k opravě určitě nedokopala xD