Na místě jsem se zastavil a otočil se k němu, jenže to už mizel pryč a já tam stál jako solný sloup, dokud nezmizel v dáli. Vůbec mě nenapadlo, že by si mohl projít něčím takovým a teď jsem měl tak trochu výčitky. No výborně, jako bych neměl vlastních problémů dost. Po chvíli jsem se z toho oklepal a vydal se k Hotakimu. Neměl jsem zapotřebí se setkat znovu s tátou, který bude opět na mol, včerejšek mi vystačí na týden dopředu.

Celý vytočený jsem vrazil do svého domu a v duchu si nadával. Sakra, co si teď bude myslet? Rozhlásí to? ne to snad ne. Co když to slyšel i někdo jiný? Začal mě tížit příval těch nesmyslných otázek, které mě ale neskutečně děsily. Měl jsem chuť své nejdražší zase vidět, ale to by znamenalo dojít si pro fotky do stolu a zase se utápět ve výčitkách. Vykašlal jsem se na všechno kolem a prostě sebou plácnul na gauč, do kterého jsem civěl, velmi záživné.

"Fakt nebude vadit, když tu přespím?" zeptal jsem se svého dobrého přítele, když už jsem seděl u něj v pokoji na posteli. "Prosím tě klid, spíš tady častěji než doma, tak už takřka patříš do naší rodiny. Navíc, máma tě má ráda." pokusil se o úsměv a na to, že měl po včerejšku šílenou kocovinu, tak mu to docela i šlo. Chtěl jsem ho nechat v klidu, aby si mohl odpočinout a raději šel do ne zrovna moc prostorné kuchyně, kde se nacházela jeho máma. "Chcete pomoct?" zeptal jsem se, ale aniž bych počkal na odpověď, pustil jsem se do mytí špinavého nádobí, které bylo ve dřezu, načež se na mě mile usmála. Hotako a ona byli pro mě jediné dvě osoby, na kterých mi skutečně záleželo. Hotako byl můj dobrý kamarád od dětství a ona pro mě byla jako matka, nikdy mezi námi dvěma nedělala rozdíly.

Asi po hodině jsem se zase dal do kupy a vstal z gauče. V domácnosti jsem trochu poklidil a postaral se o tu malinkou bílo-šedou kuličku s ocáskem a ušima. Taky jsem si s kotětem chvilku hrál, abych nebyl za nejhoršího páníčka. Chvilku na to jsem se oblékl do sportovního (černé tepláky, upnuté černé tílko a mikinu v tmavě šedé barvě) a vyběhl na ulici. Měl jsem v plánu běhat aspoň dvě hodiny kdekoliv po městě, abych se provětral.

Se vším jsem Hotakovo mamce pomohl, mezitím co on spal a já teď neměl co dělat, proto jsem se šel ještě projít. Všude byl krásný klid, slunce pomalu zapadalo za obzor a na obloze se začaly objevovat červánky. Vzpomněl jsem si zase na Ikima. Možná bych si měl přestat stěžovat a uvědomit si, že někteří lidé si prošli i něčím horším, nežli já. Povzdechl jsem si. Proč teď pořád přemýšlím nad takovými věcmi? Jak mě jediný člověk, který se znenadání objeví v mém životě, může takhle rozhodit? Vůbec jsem se nepoznával. V dáli jsem uviděl pomalu se přibližující osobu, běžce, který stále zmenšoval vzdálenost, která nás dělila, a čím blíže byl, tím víc jsem v něm poznával již známou tvář.

Při běhu jsem se koukal asi jen metr před sebe. Stačilo to, abych se případně něčemu vyhnul a zároveň jsem nemusel koukat na to, jaký kus ještě musím uběhnout. Fyzicky k ničemu, ale duševně supr. Mohl jsem takhle běhat klidně skoro celý den, protože jsem tím vlastně oblboval svůj mozek. Už jsem začal přemýšlet nad tím, že už poběžím domů, když se náhle v mém zorném poli objevila překážka. Zastavil jsem a zároveň udělal krok stranou, zvedl hlavu a hned v postavě poznal Yuua. Musím říct, že po té události v parku jsem byl v jeho blízkosti docela nervózní, ale i přes to jsem ho s klidem v hlase pozdravil.

"Zdravím." broukl jsem na oplátku a vyhýbal se očnímu kontaktu. Nevěděl jsem, jak mám reagovat, co mám dělat, co říct, no prostě jsem nevěděl vůbec nic. "Můžeme si promluvit?" zeptal jsem se po chvíli trapného ticha.

Pozdravil mě a po chvilce mi položil prostou otázku, kterou jsem u něj rozhodně nečekal, takže jsem chvilku stál jak tvrdé 'Y', ale pak si uvědomil jak to musí být blbý, takže jsem mu rychle dal odpověď, i když to znělo trochu víc překvapeně, než bych vůbec kdy chtěl. "J-jistě." Potom jsem se musel usmát.

"Fajn, takže...je mi líto, co se stalo Vaší rodině, nechtěl jsem otevřít nějaké staré rány nebo tak. Každopádně to nic nemění na mém přístupu, každý má své problémy a každý je taky řeší jinak." snažil jsem se mu nějak polopatě vysvětlit, co mám na mysli, i když si nejsem úplně jistý, jestli se mi to podařilo. "Chci tím říct, že se budu nadále chovat stejně, takže s žádným kamarádíčkováním rozhodně nepočítejte."

Takže problémy... Jen jsem lehce pokýval hlavou, ale musel jsem se zeptat. "Za tamto se neomlouvej, byla to má chyba, ale... jaké jsou tvé problémy?" Tuším že mi neodpoví, ale začal se ve mně probouzet zase rodič, a tak jsem přirozeně měl starost.

Ve vzpomínce na to, co mi otec nejednou udělal jsem obtočil ruce kolem svého těla, jako kdyby jsem si myslel, že se tím snad ochráním. "To je jedno, není to důležité." zakroutil jsem hlavou. "Doufám tedy, že je vše jasné, takže zítra ve škole." ušklíbl jsem se lehce, otočil se na podpatku a odcházel.

Už podle jeho pohybů jsem poznal, že to není jedno, ale opravdu na něj nechci tlačit, i když bych mu moc rád pomohl. "Zítra ve škole... a doufám že i v čas." dodal jsem lehce provokativně a už s úsměvem. Možná se přeci jen něco mění, ale ještě si nemůžu být jistý. Chvilku jsem ho pozoroval, ale pak se konečně vydal domů. Od toho rozhovoru jsem ho měl neustále v hlavě.

Nemyslí si, že toho po mně chce až moc? Budu rád, když se do té školy vůbec doplazím. Dál jsem to ale už neřešil, došel do svého náhradního domova, kde jsem se v rychlosti osprchoval a lehl si na rozkládací lehátko vedle Hotakovi postele. Ráno jsem vstal překvapivě načas, takže i do školy jsem přišel ještě relativně dlouho před zvoněním. Sedl jsem si do své lavice, z baťohu vytáhl spací klapky na oči, do uší si dal sluchátka, ve kterých mi hrála oblíbená hudba a ještě na cedulku napsal "Nerušit.". Nohy jsem hodil na vedlejší židli, uvelebil se, klapky si přetáhl přes oči a dělal jsem, že spím. Tedy, ani jsem to dělat nemusel, protože jsem ještě před zvoněním opravdu usnul.

Doma jsem se jen rychle umyl, a pak usnul v křesle u televize. Ráno jsem se probudil kvůli velmi nepohodlné poloze, a tak jsem vstal, protáhl se a koukl na hodiny. "Ještě mám dvě hodiny čas.." zívl jsem a šel si udělat dobrou snídani. Poté jsem ještě chvilku koukal na tu bedýnku, ve které bylo absolutní nic, a když už byl čas, vyrazil jsem do práce. Cesta byla poklidná, stejně jako čas strávený v kabinetě ještě před první hodinou. Měl jsem pro žáky připravenou křížovku na téma naší výuky s jejíž kopiemi jsem se těsně před zvoněním vydal do své třídy. Vešel jsem, pozdravil žáky a položil papíry na svůj stůl. Začal jsem si zapisovat docházku tak, že jsem četl jména ze seznamu a dotyčný se mi ohlásil. Když jsem přečetl Yuuovo jméno, nic se neozvalo, a tak jsem vzhlédl k jeho místu. Byl tam. Vydechl jsem a došel k němu. Asi spal, protože měl klapky na očích a klidně oddechoval. Je to roztomilý, ale nemůže mi tady spát, i když bych ho rád nechal. Dal jsem mu ruku na hlavu, palcem ho hladil a při tom k němu klidným hlasem promlouval. "Yuu. Vstávej, začala hodina." Netušil jsem že má zacpané uši.

Zamručel jsem a v polospánku jsem se snažil uvelebit. Když jsem si ale uvědomil, že mě kdosi hladí, okamžitě jsem se zcela probudil."Kterej kr..." nedokončil jsem větu, když jsem si sundal klapky a uviděl přímo před sebou Ikima. "Neumíte číst?" zamračil jsem se a dal mu před obličej cedulku s nápisem.

Už už chtěl nadávat ale naštěstí to nedokončil a strčil mi před oči cedulku, kterou jsem předtím vůbec neřešil. Usmál jsem se, odstrčil list papíru stranou a pohlédl mu do očí. "Promiň, ale bohužel tě nemůžu nechat spát." Pak jsem se narovnal a došel zas na své místo.

„Tak moment. Nenechal jste mě dnes vůbec dospat, takže bych ocenil taky menší laskavost." založil jsem ruce na hruď. Schválně jsem to vyložil tak, aby to znělo trochu dvojsmyslně a zřejmě se mi to i povedlo, protože si většina třídy začala okamžitě něco šuškat, načež mně se objevil na tváři spokojený úsměv.

Takový podraz! Mám tu hru hrát s ním nebo ho pokárat? "Jestli ti něco vadí, tak to bude dnes ještě horší." Chvilku jsem také naschvál ta slova nechal vyset ve vzduchu, a pak to doplnil dalšími. "Takže co kdyby jsi nám na zítra vypracoval referát o nezaměstnanosti v našem okolí?" usmál jsem se na něj.

Jo, jasně, aby jsi ty nebyl za chvíli nezaměstnaný, zanadával jsem v duchu. "Ale jistě. Jenže na to potřebuju dost energie, takže dobrou." Opět jsem si stáhl klapky na oči na zavrtěl se na židli, jako bych si snad chtěl vytvořit jakýsi ďolíček.

Odtud potud. Tohle tolerovat nebudu. Venku je to něco jiného, ale tady je mým žákem. "Fujiwaro Yuu, ihned to sundej a začni dávat pozor." pronesl jsem klidně, ale s pevným důrazem na význam těch slov. V tu chvíli se úsměv z mé tváře i očí vytratil a nahradil ho přísný pohled, který dával jasně najevo, že nebudu tolerovat jakékoli další poznámky.

Bože, ten se naotravuje. S naštvaným výrazem jsem odkryl oči a probodl ho pohledem. Vážně mě vytáčí. "Fajn, ale tak aspoň otevřu okna, nedá se tady pořádně dýchat." zabručel jsem a vstal. Odzadu, kde jsem seděl, jsem začal otevírat všechny větračky, až jsem se dostal úplně dopředu k jeho stolu, kde měl hrnek s kafem, do kterého jsem mu samozřejmě jen tak náhodou drknul a to se vylilo na předtištěné křížovky. "Jejda, tak to jsem fakt nechtěl." usmál jsem se na něj provokativně. Se mnou si hrát nebude.

Udržel jsem si stejný výraz a bez komentování toho, co udělal, jsem ze stolu vytáhl nepotištěné papíry. Nikdy jsem nic takového nechtěl dělat, ale všem jsem je rozdal a bez slitování začal na tabuli psát otázky. Měl jsem zjištěné, co se už učili, takže se nemůžou vymlouvat. "Do pěti minut test odevzdáte. Poděkujte Yuuovi za zničení křížovek za které známka být nemusela. A tohle je na známky, kdyby to náhodou někoho zajímalo." S posledním slovem jsem Yuuovi pohlédl do očí. Tohle tady pod mým dozorem skončí.

Spokojeně jsem se na něj usmál a šel si sednout zpátky do lavice, kde už mi ležel čistý list papíru. Jo, už jsem zase zpátky, ušklíbl jsem se pro sebe a začal si z papíru skládat vlaštovku, kterou jsem následně nechal doplachtit na jeho stůl. "Zde můj test. Dostanu nějaký bonus za rychlost odevzdání?" nedalo mi to a dál jsem do něj šťoural.

"Možná tak za pět a poznámku za drzost, i když je mi jasné, že to ti vůbec nevadí. Je to tvá volba." Vzal jsem vlašťovku, rozložil jí a začal si na papír zapisovat své věci. Když v tom mě napadlo že bych mohl něco vyzkoušet. Je to sice primitivní, ale za zkoušku nic nedám.

Ještě jsem mu na to chtěl něco říct, ale nakonec jsem si to rozmyslel, že raději skončím v tom nejlepším. Sledoval jsem, jak si něco zapisuje a byl jsem pyšný, jak jsem ho dokázal vytočit. Tohle vypadá vskutku na velmi vydařený den, pomyslel jsem si a sám pro sebe se usmál.

Nakonec jsem si řekl, že to zkusím. Naprosto ho nebudu vnímat, když bude mít ty své kecy nebo když bude něco provádět. Jediné, na co budu reagovat bude to, jestli je tady. Přeci jen se snaží mě vytáčet, takže mu to ztížím. Musel jsem se nad tím usmát. Po chvilce jsem vybral zbytek testů a začal vykládat další látku. 

Ten Yuu, to je oříšek co? :D  Jak si myslíte, že se podaří Ikimu se k němu dostat?  Zítra samozřejmě můžete očekávat další kapču :)