Ráno mě vzbudil budík, který jsem hned vypnul. Už jsem chtěl vylézt z postele, ale zarazil jsem se, když jsem u sebe viděl Yuua. On si ke mně vlezl na noc? Musel jsem se usmát. Je opravdu roztomilý, i když sám si to asi nikdy nepřizná. Pomalu jsem se k němu sklonil a dal mu pusu do vlasů. Pak jsem vstal a udělal to samé, co každé ráno. Když jsem měl hotovo, šel jsem Yuua vzbudit. Jak by se tvářil, kdybych ho vzbudil polibkem? Mmm... no. Já to prostě chtěl vědět, a tak jsem to zkusil.

Zdál se mi úžasný sen, jako by se opakoval včerejší den, ovšem jen ta jeho příjemná část. Jenže najednou jsem si uvědomil, že to možná tak úplně sen není. Pootevřel jsem oči a ujistil se tak, že se mi to opravdu nezdá. Do tváří se mi začala vhánět červeň a já byl z toho úplně oněmělý.

Yuu už se pomalu probouzel, a když otevřel konečně oči, začal rudnout. JO! bylo to pro mě takové, malé vítězství. Stále jsem polibek nepřerušoval a dokonce se do toho usmál. Až pak jsem se odtáhnul a rejpnul si. "Jsi nějak červený, ne?" k tomu jsem přidal i provokativní úsměv.

Zamračil jsem se a zahrabal se pod peřinu. Výjimečně mi došla slova. Probuzení sice hezké, i když trochu nečekané, ale štvalo mě, že mě chtěl dostat přesně do této situace a povedlo se mu to. Ale ať si nemyslí, příště se tak lehce nenechám.

Musel jsem se zasmát a peřinu jsem z něj začal stahovat. "Yuuuuuuuu vstáváámee. Tvůj milovaný ústav čeká." Byl tak rozkošný.

"Ale já nechciii." zakňoural jsem nešťastně. "Dnes se tam určitě přiřítí tornádo a to doupě pekelné odnese, to mi říká můj instinkt. Takže pro naše bezpečí by jsme měli zůstat pěkně v pohodlí domova."

Jen jsem vydechl, peřinu z něj stáhl úplně a sehnul se nad ním."Chápu tě ale pro dobro nás obou tam musíme. V kuchyni je snídaně tak utíkej." prohrábl jsem mu vlasy a vstal.

"Tak fajn." povzdechl jsem si. Hned jsem už bez dalších námitek vstal a zamířil do kuchyně, kde jsem si sedl ke stolu a začal jíst. Od teď bych možná už konečně mohl žít normálním životem, už mi nic nechybí, pomyslel jsem si. "Nechceš po škole něco podniknout?"

"Rád, ale já budu ve škole déle, než normálně." Nad představou toho, co mě čeká jsem se zašklebil. To bude poučování od každého zvlášť a pochybuju, že by mi řekli něco originálního. "Ale co bys třeba chtěl?"

"Já vlastně ani nevím." zapřemýšlel jsem. "Jestli nebudeš mít čas, tak nemusíme nic dělat nebo jen něco nenáročnýho, procházka nebo tak. Dá se to brát jako rande, ne?" zeptal jsem se ho a povytáhl obočí.

"Tak dlouho tam zase nebudu." usmál jsem se na něj. "Tak rande, jo? Hmmm... přál sis někdy někam jít?" Moc rád mu splním přání.

"No... vždycky jsem chtěl jít na pouť..." odmlčel jsem se chvíli."...ale to je asi moc dětinský." povzdechl jsem si. Když jsem byl malý, všechny děti chodily na pouť, jen já tam nikdy nebyl. Rodiče tam se mnou samozřejmě odmítali jít, a když už jsem si sehnal peníze, u pokladny mě vyhodili, že můžu jít jenom s dospělým.

Jůůůůů, on chce na pouť a tváří se tak smutně... vezmu ho tam. Bude to zábavný den. ( :3 pedo) "Rád s tebou půjdu na pouť. Je tam sranda, tak neříkej, že to je dětinský." usmál jsem se. "Bude to fajn den."

Vzhlédl jsem k němu a nebyl si jistý, jestli jsem mu dobře rozuměl. "Vážně?" rozzářil jsem se celý jako sluníčko. Byl sice teprve začátek dne a od pouti mě dělilo několika hodinové peklo, ale přes to jsem do sebe rychle naházel zbytek snídaně a během okamžiku byl připraven vyrazit do té hrozivé mučírny, jako bych tím snad ten čas měl nějak uspíšit.

"Wau, tak to bylo rychlý." zasmál jsem se. Byl tak úžasný. Mám jasno, budu mu dělat radost, aby byl takový hodně často. "Tak pojď, ty nedočkavče." Ještě než jsme vyšli ven, lehce jsem ho políbil.

Pousmál jsem se, stoupl si na špičky a polibek mu vrátil. Vyšli jsme ven, kde už se to pomalu začalo hemžit lidmi a to mě dost rozčilovalo. Kdyby se někdo ze školy dozvěděl, že spolu něco máme, jistojistě by Ikimo dostal vyhazov, protože milostný vztah mezi studentem a vyučujícím je zakázaný. Možná by i bylo lepší, když by mě vyhodili, pomyslel jsem si. Jenže to by se zas nelíbilo Ikimu. Zapeklitá to situace.

Yuu mi polibek oplatil a já se musel nad tím pořád usmívat. Je docela vtipný jak je malý. "V kolik že ty končíš?" zajímal jsem se.

"Dnes máme do tří. Mám na tebe počkat?" zeptal jsem se hned. Jen bych musel dát Hotakovi vědět, že na mě nemá čekat, ale to je maličkost.

"Já tam budu do čtyř. To klidně můžeš na hodinku někam jít." mrkl jsem na něj a pozastavil se, abych si uvázal tkaničku, která se rozvázala, ani nevím jak.

Zastavil jsem se, abych počkal, až si zaváže tkaničku. "Tak ještě uvidím, jak se mi bude chtít." Ve škole, když jsem vkročil do třídy, cítil jsem na sobě pohledy snad úplně všech. Bylo mi to dost nepříjemné, ale zároveň jsem to i chápal. Nejspíš si mysleli, že se tu už neukážu a popravdě, já taky.

Zavázal jsem si tkaničku a narovnal se. "Dobře a žádný průser Yuu." Když jsem vkročil do školy, už jsem se cítil zvláštně, něco je špatně. Před první hodinou jsem byl jako vždy v kabinetu a popíjel kafe. První hodina probíhala dobře a žákům vše šlo, takže jsem jim nechal deset minut pro sebe.

První hodinu jsme měli Ikima, takže vše bylo v pohodě, dokonce nám dal i deset minut volno, které jsem využil zkoumáním krajiny za oknem, kterou jsem měl za více jak rok dokonale vyrytou v paměti. Druhá hodina ovšem taková pohodka nebyla. Měli jsme angličtinu, tudíž Miu. Ach bože, já kvůli ní jednou doopravdy skončím v kriminále. Dala mi prostě a jednoduše za pět jenom kvůli tomu, že jsem neznal pár nových slovíček. Měl jsem opravdu sto chutí jí něco udělat, ale vzpomněl jsem si na Ikiho slova a raději se dál držel na uzdě.

Druhou hodinu jsem učil jednu hlučnější třídu, ale už vím, co na ně platí, mu ha ha! takže byli hodní. No a třetí hodinu jsem měl já volnou. Divný pocit z rána zde přerostl v částečný strach, protože jsem vůbec nevěděl, co se děje nebo co by se mohlo dít, ale cítil jsem, že za chvilku se mi něco bude hodně nelíbit.

Na třetí hodinu jsme se museli přesunout do jiné třídy, protože jsme měli mít chemii a budeme dělat pokusy. Při přecházení z jedné třídy do druhé jsem zahlédl Ikima, který vypadal... no divně, bylo vidět, že ho něco trápí. Nejraději bych za ním šel, ale nechtěl jsem, aby nás začal někdo podezřívat.

V kabinetu byl klid, tak jsem se začal i uklidňovat, ale to přestalo, když vešla Mia.
"Ahoj Iki." spustila svůdně, no a hned mi bylo jasný, co je blbě. Ona asi nechápe význam slova NE, a tak se mě snaží stále balit.
"Dobrý den, paní učitelko." reagoval jsem chladně a bez jakéhokoliv zájmu. "Potřebujete něco? pokud ne, dveře jsou za vámi." založil jsem ruce na hrudi.
"Nebuď bezcitný. Potřebuju tebe, Iki. Prosím, přijmi mě" Stále víc se přibližovala.
"Jděte si do svého kabinetu, tady nemáte co dělat." To už jsem se výhružně postavil před ní. "Však já tě budu mít." usmála se, pohladila mě po hrudi a odešla.

Po zbytek dne byl docela klid, i když nějaký ten učitel měl občas nějakou svou blbou poznámku, ale na to jsem byl už stejně zvyklý. Zrovna zvonek ukončoval naší poslední vyučovací hodinu, když jsem si uvědomil, že jsem nenapsal Hotakovi, aby nechodil. No což, tak s ním chvíli pobudu, vždyť stejně mám hodinku čas a on je můj nejlepší kámoš už od dětství.

Poslední učící hodina mi skončila a teď mě čeká hodina buzerace. Smířený s tím faktem jsem vešel do ředitelny, kde už byli všichni učitelé.
"Pane Ogito, posaďte se." vyzvala mě paní ředitelka. Tak jsem se posadil, a pak se všichni začali bavit o mém včerejší výstupu a projednávali různé možnosti, jak bych měl být potrestán. Velmi záživné.

"Ahoj Hotako." pozdravil jsem a on mi jej oplatil pokýváním hlavou a vřelým úsměvem a společně jsme vykročili.
"Představ si, u vás byli včera zase policajti a někoho tam odsud odváželi. Se vám tam už snad začali stěhovat bezdomovci." rozesmál se a já myslel, že mu v tu chvíli jednu vrazím.
"To jsem byl já." zabručel jsem podrážděně a probodával ho pohledem.
"Co? Ty? cos tam dělal?" ptal se nechápavě, a tak jsemmu v kostce řekl, co se stalo. Hodně jsem toho vynechal, protože jsem mu nechtěl říkat, že měl s Ikimem pravdu a že spolu teď dokonce chodíme. Jenže to by samozřejmě nebyl on, kdyby se dál nevyptával.
"A proč jsi tedy chtěl utéct? Říkal jsi, že jsi teď spokojený." Chvíli jsem přemýšlel, jak bych se elegantně té jeho otázce mohl vyhnout, ale protože mě nic normálního nenapadlo, šel jsem s pravdou ven.
"Fajn, měl jsi pravdu, byl jsem do něj zamilovaný a prostě jsem to nezvládl." rozhodil jsem ruce a pozoroval, jak se mu na tváři roztahuje vítězný úsměv.
"No a?" pobídl mě, ať pokračuju.
"Chodíme spolu." špitl jsem a už mu nevěnoval jediný pohled.

Už několikrát padl návrh 'vyhazov', ale ředitelka se slitovala, přesně tak, jak jsem čekal, ale teď budu muset měsíc hlídat všechny poškoláky a doučovat ty, kteří požádají. No super. A to mi jeden učitel do toho chtěl snížit výplatu, naštěstí to neprošlo. Nakonec jsem už byl volný a já pospíchal honem rychle pryč, abych byl s Yuuem.

Dovedl jsem ho k nám domů, aby taky věděl, kde teď bydlím a mohl mě třeba navštívit, když by chtěl. Seděli jsme na gauči a povídali si a očekávali Ikiho příchod. Hotako se s ním chtěl seznámit, že prý aby věděl komu mě svěřuje. Připadal jsem si jako malý dítě, ale nakonec jsem souhlasil. Konečně se otevřely dveře a Ikimo byl doma.
"Ahoj." usmál jsem se na přivítanou a přiskočil k němu. "Chtěl bych ti představitsvého kamaráda, jak jsem ti o něm už říkal. Tohle je Hot-"zarazil jsem se, když jsem se podíval zpět na Hotaka, který náhle vypadal, jako by spatřil ducha.
"Děje se něco?" zeptal jsem se nejistě a cítil jsem, jak se mi svírá žaludek. Tohle není dobrý.