Včera jsme dosáhli 75.000 přečtení a 10.000 votů, moc děkujeme!!

Téměř okamžitě poté, co jsem se převlékl, jsem se dal do řeči s Eriko, tedy mluvila převážně ona... jen ona. Básnila o tom kotěti, které si dnes od nás vezme, když jsem jí potvrdil, že v tom tedy opravdu není problém. No a vlastně díky času stráveném s ní mi to i docela rychle ubíhalo, za což jsem byl rád.

Dojel jsem domů, rovnou se postaral o kočičáky, a protože jsem neměl nic na práci, dal jsem si na gauči dvacet.

Práce mi šla pěkně od ruky, a protože už nebylo potřeba nic udělat a Eriko byla zaměstnaná u kasy, šel jsem udělat nějakou tu inventuru, abych se do konce pracovní doby nějak zabavil.

Když mě vzbudil budík a já otevřel oči, ležely na mě snad všechny kočky, takže jsem ještě chvíli ležel a všechny je postupně hladil. Později jsem ale nemilosrdně vstal a šel už do auta.

"Jo a Eriko?" otočil jsem se na ni a když jsem upoutal její pozornost, pokračoval jsem. "Iki tě pak hodí i domů, tak si nebudeš muset zařizovat odvoz nebo jít pěšky." oznámil jsem jí a jí se na tváři roztáhl úsměv.
"To je super. Moc děkuju." poděkovala vděčně.

Spokojeně a pomalu jsem si dojel na místo a už jsem jen čekal, až se ukáže můj milý Yuu.

Už se chýlil čas ke konci, tak jsem už ani nic nedělal, protože vlastně nebylo co a jen si s Eriko povídal u kasy, dokud jsme to nemohli zabalit úplně.
"Ahoj." pozdravil jsem s úsměvem Ikiho, když už jsem si sedal do auta na místo spolujezdce.
"Zdravím." uculila se Eriko, když i ona se již uvelebila na sedadle. "Moc děkuju, že mě svezete. Přítel má noční, tak bych jinak musela pěšky." odůvodnila.

"Ahoj vy dva." pozdravil jsem a nastartoval auto. "To je to nejmenší. To já děkuju za to, že si vezmeš kotě. Už to doma vypadá jako útulek." uchechtl jsem se a jeli jsme domů.

"Ale aspoň je veselo." poznamenal jsem, načež se Eriko zasmála.
"No to věřím. Ale už se těším, až budeme mít nějaké to roztomilé klubíčko doma, skoro jsem nemohla dospat." přiznala.

"Tak to jsem zvědavý, jaké si vybereš." usmál jsem se a prohrábl si vlasy. Během chvilky jsem už parkoval před domem.

Ač cesta trvala jen okamžik, byl jsem rád, že jsme už doma. Všichni jsme vystoupili z auta, vešli do domu a zuli si boty.
"Jéé, ta jsou krásná!" nadchla se Eriko pro první dvě koťata, která uviděla.

"Mám ti ztížit výběr tím, že donesu další?" zasmál jsem se.

Eriko i já jsme se taky krátce zasmáli, ale to už se přiřítilo další a jen chviličku na to další dvě. "Pozdě." uchechtl jsem se. "Tak pojď dál, ať vidíš i ta zbylá dvě koťata a třeba ti nějaké padne do oka." vybídl jsem ji a vykročil do obýváku.

Šel jsem za nimi, ale cestou se mi pod nohy připletl Iseri a já o něj zakopl. "Ts.. Iseriiiii." zabručel jsem, ale on se mi i tak po chvilce začal otírat o tvář.

Posadili jsme se na zem doprostřed obýváku a koťata se k nám postupně začala sbíhat, ale v tom se ozvala rána a snad všechny leknutím vyskočila do vzduchu a následně se utíkala schovat. "Jsi v pohodě?" zeptal jsem se lehce pobaveně, když jsem uviděl Ikiho rozpláclého na zemi.

"A nechceš se zeptat Iseriho? protože mám pocit, že to nemá v hlavě v pořádku." usmál jsem se a posadil.

Ušklíbl jsem se. "Teda, když tě zvládne povalit Iseri, tak to pak už každý." A protože mi Eriko momentálně nemohla vidět do obličeje, ještě jsem si provokativně skousl ret. To ale se krátce Eriko zasmála, čímž opět upoutala mou pozornost.
"No ale Iseri je tedy taky moc pěkný kocourek." usmála se nakonec.

V duchu jsem ho plácl přes zadek, ale jinak jsem na sobě nedal nic znát. "On je moje nevymazlené klubíčko chlupů." usmál jsem se a pohladil ho.

"To věřím, vypadá opravdu mile. Snad i z toho mého pak bude takový mazlík." usmála se a pohledem zabloudila opět ke koťatům, která se u nás opět začala shromažďovat.
"Určitě jo, i Sayuri, jejich mamina, je pěkný mazlík. Jen u těch koťat se mazlení většinou zvrhne v pořádnou divočinu." uchechtl jsem se. Ještě chvilku jsme tam seděli a mazlili se s koťaty, dokud jí jedno strakaté neusnulo na klíně. "Tak myslím, že já si nevybrala kotě, ale kotě si vybralo mě." zasmála se krátce a malou kočičku pohladila po hebkém kožíšku.

"Myslím, že už to tak bude." usmál jsem se a sledoval je. "No... nedáte si něco, vy dva?"

"Já nic, to je dobrý, už nebudu zdržovat. Chcete za toho broučka něco?" zeptala se ještě a začala se pomalu i s kotětem zvedat.

"Ne, nechceme. Jen se o něj dobře starej a... i když máš celý zverimex... dám ti pro něj plechovku. Všichni ji mají rádi." uchechtl jsem se a došel pro krmení.

"Dobře, moc děkuju." usmála se mile a zatímco Iki šel pro konzervu, došli jsme ke dveřím, kde jsem malého kočičáka na chvilku podržel, aby se Eriko mohla v klidu obout.
"Tak ty jdeš do světa jako první, co? Tak si to užij a hlavně buď hodný." promlouval jsem k podřimujícímu kotěti, které se jen spokojeně protáhlo a zamlaskalo, když jsem ho hladil.

Donesl jsem konzervu a ještě si kotě pohladil. "Tak můžeme vyrazit?" zajímal jsem se.

Eriko si od Ikiho převzala s poděkováním konzervu a přikývla. Byl jsem tedy nucen jí kotě odevzdat, ale ještě jednou jsem se s ním naposledy pomazlil.
"Tak ať dělá radost." pousmál jsem se, i když ve skutečnosti mi bylo docela líto, že si je opravdu nemůžeme nechat, ale samozřejmě jsem to naprosto chápal. Jedna nebo dvě kočky, to nic není, ale devět...
"Tak Yuu, ahoj a ještě jednou děkuju." zamávala mi, což jsem jí opětoval.

Zase jsem se obul a otevřel dveře. "Vždyť Yuu může jet ještě s námi." usmál jsem se.

Na tváři jsem měl stále lehký úsměv a můj pohled směřoval na kotě, dokud mou pozornost neupoutal Iki. "No, nevím, jestli je to dobrý nápad. Ještě bych Eriko to kotě ukradl a odmítal se ho vzdát." uchechtl jsem se, což udělala i Eriko.

"No to neboj. Já si tě podržím." zachechtal jsem se a šel k autu.

"No tak fajn." uchechtl jsem se znovu, taky se tedy v rychlosti obul a už zase mířil k autu.

Během chvilky jsem nastartoval a už jsme jeli. "Musíš mě navigovat."

Všichni jsme nasedli a připoutali se a už jsme vyráželi. Eriko s úsměvem, jako vždy, přikývla a začala Ikiho navigovat ke svému domu.
"Tak a tady doleva a já bydlím v tom druhém domě napravo."

Řídil jsem se jejími pokyny dokud jsme nedorazili na místo. "Tak jo. Jsem moc rád, že jsi si vzala to kotě. Doufám, že ti bude dělat radost stejně, jako nám jeho maminka a někdy přijď na návštěvu." otočil jsem se na ni.

"Já jsem ráda, že jsem si ho od vás mohla vzít a určitě se někdy stavím. Ještě jednou moc děkuju za odvoz a mějte se." usmála se na nás na oba, vystoupila a zabouchla dveře.

"Ahoj." usmál jsem se a za chvilku jsme už jeli zas domů. Když jsme dorazili, protáhl jsem se, ale hned za námi zaparkovalo policejní auto.

Cestou domů jsem byl zticha a přemýšlel, jak tu kočičí nezbednici Eriko asi pojmenuje, jestli se jí třeba nebude ze začátku stýskat po jejích sourozencích a tak podobně. Když jsme už byli před domem a chtěli jít dovnitř, zastavilo za námi policejní auto. "He? Co to?" podivil jsem se, když jsem ho zahlédl ve zpětném zrcátku.

Chvíli jsem nechápal, ale když z auta vystoupil Iato s Arady, usmál jsem se. "Ale ale, kdopak to přišel."

Popravdě se mi docela ulevilo, když jsem ty dva uviděl. No, mohlo mě to vlastně taky napadnout, že to bude Iato. Vzal jsem tedy za kliku auta a taky vystoupil. "Ahoj." usmál jsem se na oba.

"Ahoj." pozdravili nás nastejno. Iato byl zase hezky upravený, takže jsem se uchechtl, ale taky pozdravil.
"Yuu, ty jsi mi chyběl." usmála se Arady a objala ho.

I mě se roztáhl na tváři úsměv od ucha k uchu a objal jsem ji. "Ty mě taky." pohladil jsem ji po zádech. "Jak se máš?" zeptal jsem se stále s úsměvem, když se odtáhla a podívala se na mě těma svýma hnědýma očima.

"Já se mám dobře. Co ty?" vyptávala se dál, zatímco já jsem se zdravil s Iatem.

Na chvilku jsem se podíval do země a zrekapituloval si to, co se v posledních dnech stalo a samozřejmě jsem se zvláště pozastavil u té jedné nepříjemné situaci, ale nechtěl jsem to znovu vytahovat a vlastně jsem asi ani nechtěl, aby o tom věděl někdo další, tak jsem jen pokrčil rameny. "Normálka, prázdniny za dveřmi, takže se už nemůžu dočkat." usmál jsem se znovu.

Arady se na něj sladce usmála a než stačila něco říct, vyrušili jsme ji my. "Tak pojďte dovnitř. Něco si dáme." pobídl jsem je.

"Jo, to bude nejlepší." potvrdil jsem a na to Arady s úsměvem kývla. Všichni jsme tedy vykročili k našemu domovu.

Když jsme vešli, Arady se hned začala rozplývat nad koťaty a snad všechny si začala hladit. Musel jsem se zasmát, když se ji od nich snažil Iato dostat, ale ona, i přes to jak je malá, se nenechala. "Myslím, že dnes najde nový domov další kotě." šeptl jsem Yuuovi.

Bylo hrozně vtipný ty dva pozorovat, tedy přesněji Iata, jak se snaží Arady od koťat odtáhnout, ale marně. "Jo, taky si teď tak říkám." šeptl jsem Ikimu nazpět.

Spokojeně jsem Yuua zezadu objal a sledoval, jak se Arady doslova zamilovala do kotěte, které, jak si pamatuji, jsem pomáhal Sayuri odrodit.
"Zlatoo, nech to kotě. Já vím, že je roztomilý, ale teď ho už polož." snažil se Iato, ale Arady zakroutila tvrdohlavě hlavou.
"Neee. Koukni na něj! Je naprosto úžasné a roztomile malinké! Jako plyšáček!" usmívala se jako naprostý andílek.
"Ale notak. I tamto je hezčí." Ukázal Iato na kotě, které bylo celé po mamce.

Své ruce jsem položil na ty jeho, začal ho lehce hladit a přitom se spokojeně usmíval. "No volná ta koťata jsou obě." ušklíbl jsem se na Iata, který mě za to asi v nejbližší době přetáhne po hlavě lopatou, ale pokud se toho chytne Arady a alespoň jedno z nich si nakonec vezmou, budu to brát jako úspěšnou misi.

"Opravdu?! Zlato, notak! Prosíííím." žadonila a já se musel kousnout do rtu, abych se nesmál Iatovi, který teď pohledem zabíjel mého Yuua.
"Arady... notak." zakňučel.
"Tobě se teda líbí tamto?" zeptala se tišeji a on neochotně kývl. "Tak si vezmeme obě!!" zajásala a dřív, než Iato něco namítl, odsouhlasil jsem jí to.
"Co... ale.. Ikimo!!" Plácl se do čela. Hned na to mu Arady dala pusu na tvář takže, se nakonec usmál.

Zatvářil jsem se na Iata jako naprosté neviňátko. Když ale bylo o osudu dalších dvou koťat rozhodnuto, spokojeně jsem se usmál a nakonec zaklonil hlavu a rukou si přitáhl Ikiho do polibku. Taková menší předběžná oslava zajištění pěkného života dalším dvěma uličníkům.

Lidičkyyy... já vás nechci deptat... no, možná trošičku :'D... ale už zbývá jen posledních pět kapitol :p