Stále jsem trochu kulhal, ale bylo to o hodně lepší, jak včera, jenže to neznamenalo, že si toho někdo nevšimne. Přesněji Megumi. Jen seděla v lavici a znuděně zírala před sebe, ale jakmile mě zmerčil a všimla si mé chůze, okamžitě se jí na tváři roztáhl široký úsměv. Jen jsem si povzdechl a došel k lavici, kde jsem se posadil na své místo hned vedle Meg.
"Vůbec to nekomentuj. Není to tak, jak si myslíš a jak bys chtěla." upozornil jsem ji dřív, než stihla vůbec otevřít pusu.
"Ts, ani mě nepozdravit a hned mi takhle křivdit, jo?" odfrkla si a založila si uraženě ruce na hrudi, ale její uraženost moc dlouho netrvalo a už si s úsměvem podpírala rukou hlavu. "No a..." chtěla si ze mě nejspíš už utahovat, ale když viděla můj pohled, tak si to velmi rychle rozmyslela.
"Prosím tě... nechci o tom mluvit." zatnul jsem lehce pěsti a pohled svěsil dolů.
"Stalo se snad něco?" zajímala se najednou a v jejím hlase byla najednou slyšet starost. Chvilku jsem mlčel a přemýšlel, co jí na to mám říct. Sice jsem se stihl z toho vlastně díky Ikimu rychle oklepat, ale když se myšlenkami vrátím zpátky k té události, je mi z toho zase na nic, tak jsem nakonec jen zakroutil hlavou.
"Neřeš to. Už to je v pohodě, jen... už na to nechci myslet." odůvodnil jsem jí a doufal, že se nebude už dál vyptávat, což se mi nakonec i splnilo. Jen chápavě pokývala hlavou a řeč se stočila zkrátka někam jinam.

Vzal jsem si v kabinetu jen penál a prázdný sešit, se zvoněním jsem došel do třídy a zapsal si docházku. Pak už byla hodina spíš volná. Hezky jsme si povídali.

Dost rychle jsem si uvědomil, že asi by doopravdy bylo lepší dnes zůstat doma, protože na té tvrdé židli se opravdu pořádně sedět nedalo. Teď jsem ani nevěděl, jestli jsem rád, že se už neučíme, protože takto jsem se neměl na co soustředit a nemyslel na tu bolest. I když dost možná ani to by mi nepomohlo.

První hodina mi docela utekla a teď jsem měl svoji třídu. Těším se na ni a navíc si budu moct pohlídat Yuua.

Skoro jsem ani nezaznamenal zvonění na přestávku. Vlastně... ono zvonilo na hodinu? protože jsem nějak nezaznamenal ani příchod učitele. No nevadí. Nějak jsem momentálně neměl vůbec přehled o tom, jakou máme hodinu, tak jsem byl mile překvapen, když se mezi dveřmi objevil Iki a na mé tváři se objevil mírný úsměv.

Už při příchodu do třídy jsem se usmíval. Pohledem jsem přejel celou třídu a na krátkou chvilku jsem koukal na Yuua. Měl jsem chuť mu půjčit moji měkkou židli, když jsem si všiml jak sedí. Oohhh, chudáček. "Všechny zdravím. Zapíšeme si docházku a můžeme si třeba povídat." navrhnul jsem, ale pak jsem si neodpustil úšklebek. "Nebo si něco napíšeme? Se mnou jste dlouho nic nepsali."

Třídou se rozlehl hlasitý protest a všichni se začali překřikovat. "Ty vtipy ti dnes opravdu nejdou." řekl jsem si s úsměvem pro sebe a pobaveně zakroutil hlavou.

Uchechtl jsem se nad jejich reakcí a začal je uklidňovat, že nic psát nebudeme. To bych byl školní démon.

Všichni si takřka sborově oddechli a následně se začali sami sobě smát a nakonec docela hlasitě si povídat mezi sebou, takže jsem si připadal jako v úlu, jak to tam šumělo.

Musel jsem se usmívat, jak si povídali, ale pak jsem je vyrušil. "Tak co máte v plánu na prázdniny?" usmál jsem se, přelétl pohledem po třídě a pomalu si začal vyslíchat jednoho žáka po druhém.

Všichni postupně začali utichat, až nakonec byl úplný klid a postupně se každý začal s ostatními dělit o své plány na prázdniny. Moc jsem to nevnímal, takže jsem si všiml, že na mě přišla řada až poté, co do mě Meg drkla. A protože jsem vlastně ani nepřemýšlel nad tím, co bych chtěl dělat, moc jsem nevěděl, co mám říct. Chtěl jsem rozhodně něco podniknout s Ikim, ale to jsem říct nemohl.
"Ehm... nevím. Asi budu trávit čas s přáteli a... a tak." pokrčil jsem nakonec rameny.
"Jéé, to je milý, Yuu. Tak kam půjdeme?" spustila nadšeně Megumi, načež jsem ji probodl pohledem.
"S tebou nikam nejdu." zabrblal jsem a cvrnknul ji do čela.

Tomuhle jsem se i se zbytkem třídy zasmál. Asi naschvál vytáhnu Megumi někam s námi.

Když se všichni zase uklidnili, 'výslech' pokračoval dál, ale Megumi se na mě dál mračila.
"Jsi krutý..." zabrblala a založila si ruce na hrudi. Povzdechl jsem si a protočil oči.
"Ty mi povídej něco o krutosti." odvětil jsem jí podobným tónem, ale na to se ještě víc zamračila. "No tak promiň, no. Tak možná bychom mohli třeba někam zajít..." svolil jsem nakonec, načež se okamžitě rozveselila a dala mi pusu na tvář. "No tak Meg! kroť se." zamumlal jsem. Bože, ty holčičí výkyvy nálad...

Vůbec mi to tak nepřišlo, ale už během chvilky zvonilo na přestávku, a tak jsem se se třídou rozloučil a vyrazil do kabinetu.

Hodiny utíkaly relativně rychle, i když bolavý zadek mi to hodně znepříjemňoval, ale konečně tu byla polední pauza, při které jsem se bleskurychle najedl a v rámci možností rychle došel za Ikim.

Den mi utíkal jak při maratónu a o polední přestávce za mnou dopajdal Yuu. "No ahoj. Pořád to bolí?" starat jsem se soucitně.

Jen co jsem za sebou zavřel dveře, pro jistotu jsem zamknul, protože kdyby dnes náhodou někdo přišel, asi bych se nezvládl složit pod stůl. "Jo. Možná by to bylo lepší, kdyby tu nebyly tak šíleně tvrdý židle." zakňučel jsem. "Chci bolestný." zažadonil jsem, když jsem k němu došel a políbil ho.

Polibek jsem mu oplatil. "Pojď sem, ty můj drobku." usmál jsem se a co nejopatrněji ho posadil na sebe. "Ale pozor, abych za chvilku nebyl tvrdší než ty židle." broukl jsem s úšklebkem.

Objal jsem ho kolem krku a uchechtl se. "No to by byl pak asi trochu problém. Ale příště třeba..." nedokončil jsem větu a provokativně si skousl ret.

"Hele, neprovokuj, ty malej ďáblíku." uchechtl jsem se a políbil ho. "Už se těším domů. Že si tě budu moct držet, jak se mi zachce."

Jen jsem se krátce uchechtl, ale už na to nic neříkal. "Jo, já taky." zamumlal jsem a opřel si hlavu o jeho rameno. "A až to tady budu moct zabalit a nebudeme se muset bát, že na nás někdo přijde." povzdechl jsem si.

S úsměvem jsem ho začal hladit po rameni a užíval si jeho přítomnost. "Jo, to bude super. To zvládneme." Políbil jsem ho.

"Mhh..." zamručel jsem spokojeně a polibek prohloubil, protože jsem si ho chtěl pořádně užít a vychutnat. "Jo, jestli se do té doby z toho nezblázním." uchechtl jsem se a víc se k němu přivinul.

"Já ti pomůžu to vydržet." broukl jsem a přikryl Yuua svou mikinou, která do teď ležela hozená na mém stole. Takhle jsem ho objímal a držel u sebe, hezky v teple. Bylo mi to tak příjemné.

Zavřel jsem oči a nasál jeho vůni. "No a ty to vydržíš... se mnou?" ušklíbl jsem se provokativně, ale stále u něj zůstával přitulený, takže to mohl poznat jedině z mého hlasu.

Uchechtl jsem se a prohrábl mu vlasy. "Ale jistě že, miláčku provokatérskej." usmíval jsem se a odmítal ho pustit.

Spokojeně jsem se usmál a trošku se u něj uvelebil. "Miluju tě." šeptl jsem tiše, ale láskyplně a na tváři se mi stále roztahoval ten blažený úsměv.

Ta slova byla tak nádherná. Celé tohle bylo dokonalé. "Taky tě miluju."

Už jsem nic neříkal, protože to zkrátka nebylo třeba. Jen jsem se k němu po celou dobu tiskl a užíval si to příjemné teplo, o které se se mnou dělil. Dokonce mám pocit, že jsem u něj usnul, protože mi to celé uběhlo strašně moc rychle a při zvonění oznamující začínající přestávku jsem sebou leknutím škubl.

Celou tu dobu jsem ho pozoroval. Jak byl v klidu a spokojený. Bylo mi ho líto, když zazvonilo, a tak jsem ho lehce políbil. "Zvládneš poslední hodinu?"

Zamžoural jsem, ale pak si rukou stejně ještě promnul oči. "Když řeknu, že ne, půjdeš tam se mnou a budeš mi dělat oporu?" podíval jsem se na něj v naději ještě stále s rozespalýma očima.

"To ne, ale můžu tě tady nechat dospat." usmál jsem se.

"Jo!" rozzářily se mi okamžitě oči a následně se přeměnily v prosebný kukuč. "Prosííím..."

"Jasně." Pohladil jsem ho po tváři a políbil. "Ale nezvykej si na to. Jasný?"

Při polibku jsem přivřel oči a usmál se. "Faajn. Hádám... že se teď musím zvednout." uchechtl jsem se krátce.

"Vlastně ani nemusíš." usmál jsem se, zvedl se i s ním a zas ho na židli pohodlně uložil. "Tak zatím ahoj a nikam nelez. Hezky na mě počkej." Políbil jsem ho a vyšel z kabinetu. Ještě s úsměvem jsem mu hodil klíče a už mířil na hodinu.

Na židli jsem se hezky uvelebil a už jen s úsměvem koukal, jak za sebou zavírá dveře. "Kam bych taky lezl, když s tebou mi je nejlíp." zamumlal jsem si už pro sebe. Klíče jsem položil na stůl a znovu se pořádně přikryl jeho mikinou, která po něm hezky voněla.

Došel jsem si do třídy, opět zapsal docházku a opět jsme si povídali o tom, co kdo bude dělat o prázdninách. Děti se do toho tak zabraly, že už si o tom povídali všichni mezi sebou, a tak jsem si v klidu zabruslil myšlenkami k Yuuovi.

Netrvalo dlouho a opět jsem usnul, při čemž jsem nestále nasával jeho úžasnou vůni z mikiny a nechával si zdát o něm jen ty nejhezčí sny.

Náhle do třídy přišel Aoma.
"Iki, Yuu nedorazil na hodinu. Kde je?" zajímal se a já měl chuť se proplesknout.
"Ježiš, promiň! Já ti zapomněl říct, že nepřijde. Udělalo se mu špatně, tak teď spí v mém kabinetě." zalhal jsem malinko.
"Oh, tak to jo. V pohodě, ale příště oznámit. Zatím se měj a pozdravuj ho až půjdete domů." usmál se a zas odešel. Uhh. Já jsem fakt úplně zapomněl.

Mno... doufám, že se kapitolka líbila a jen tak mimochodem. Od dnešního dne raději nevycházejte moc na ulice, udělala jsem si řidičák na auto :'D