Okamžik pravdy je tady, tak si ho užijte :D

Už jsem byl na cestě a během pár minut jsem dojel na místo. Yuu nikde. Mhh, třeba se zdržel, pomyslel jsem si, a tak jsem si otevřel okénko, abych nemusel mít zapnutou klimošku.

To už jsem v klidu samozřejmě nevydržel a odstrčil ho.
"Co děláš ty debile?" zvýšil jsem na něj hlas, ale jemu se na tváři roztáhl úsměv. "Jen ti prokazuju službičku. Tak nedělej fóry." Jen co to dořekl, už jsem ho měl zase u sebe. Jednou rukou mi nad hlavou chytil ruce, zatímco druhou mi začal jezdit po těle, ale já si to rozhodně nechtěl nechat líbit a protože jsem měl víc síly, nežli on sám, opět se mi ho podařilo odstrčit. To mu ale už napomohli jeho kumpáni a já se ocitl zády k němu přilepený na stěně s jeho kolenem v rozkroku, čímž mi takřka bránil v jakémkoliv pohybu, ale přesto mi opět chytil ruce nad hlavou.
"To bez těch svých imbecilů nic nezvládneš? Bojíš se, že bych vohnul já tebe, co?" rozesmál jsem, i když jsem věděl, že provokovat ho není zrovna dvakrát dobrý nápad. Nevěřil jsem, že by byl schopný tohohle, nejspíš si se mnou jen tak hraje a chce mě vyděsit, ale u něj člověk nikdy neví.
"Drž hubu!" zasyčel a mně se úsměv o to víc roztáhl.
"Copak? trefil jsem se, co?" ušklíbl jsem se, ale to už mi kolenem začal drtit rozkrok a já bolestně zaskučel.
"Řekl jsem, že máš držet hubu." přecedil opět mezi zuby a konečně tlak na mé nádobíčko ustal, ale místo toho ze mě začal volnou rukou servávat kalhoty.
"Aleee... co to tady máš?" zakřenil a prstem mi přejel po jedné půlce, načež jsem se začal ošívat, protože se mi vážně nelíbilo, kam to zachází, ale to se na mě už nalepil tělem a opět mě přitiskl na zeď. Nejdřív jsem nechápal, co tím myslel, ale pak jsem si to uvědomil. Ten cucflek. Iki mi udělal na zadku cucflek a v tuhle chvíli, kdy jsem si to uvědomil, by se ve mně člověk krve nedořezal.
"Takže s někým šukáš, jo? No, popravdě nedivil bych se, kdyby jsi dělal jen nějakou levnou děvku, ale... že to děláš s tou gorilou?" zašeptal mi tiše do ucha a bylo slyšet, že má na tváři úsměv.
"Že šukáš s tou gorilou?" řekl už o něco hlasitěji a zasmál se.
"Drž hubu!" zařval jsem na něj, protože jsem najednou prostě nevěděl, co na to říct, ale na to se on blbě usmál.
"Takže jsem se strefil. Uvidíme, co bude říkat na to, když si tu tvojí prdel na chvilku půjčím." zavrněl mi do ucha, které mi silně skousl a já znovu bolestně zaskučel.

Čekal jsem a čekal... on nikde. zkusil jsem jít do zverimexu, ale už bylo zamčeno, tak jsem zkusil zavolat. Nebyl dostupný... "Sakra! Kde je?" šeptl jsem pro sebe a opřel se o auto. Třeba si někam zašel a za chvilku se vrátí.

"Ty zkurvenej hajzle! Pusť mě!" zařval jsem na něj a začal sebou škubat, co jen jsem mohl, ale nepomohlo to ani o mák.
"Nemrskej se tak, však se dočkáš." usmál se a rukou mi přejel po stehně až na zadek.
"Seš nechutnej!" zařval jsem vztekle, ale to už mi nacpali do pusy nějaký kus hadru.
"Nějak moc ti to mluví." řekl tiše. Rukou už doputoval k rozepínání svých kalhot a já brzy cítil tu jeho ohavnost u svého vstupu. To ne, to prostě nejde! Iki, prosím... modlil jsem se v duchu, i když mi bylo víc než jasné, že není žádná šance, aby přišel.

Začal jsem nervózně poklepávat nohou. Zaslechl jsem něco z uličky, ale jak jsem přemýšlel nad tím, kde může být, tak jsem to vlastně téměř nevnímal, ale začal jsem mít nepříjemné tušení. Určitě mu nic není, uklidni se, za chvilku přijde, říkal jsem si.

Měl jsem zatnuté všechny svaly v těle a nehodlal je povolit, ale to mi stejně nepomohlo a on do mě začal s ostrou bolestí, která mým tělem projížděla, vstupovat.
"Ah... kurva..." zavzdychal, když už byl ve mně celou délkou a téměř okamžitě do mě začal přirážet. Bolelo to jak čert a já už se nemohl zmoci na nic jiného, než na bolestné steny, které utichaly v kusu hadru, kterým jsem měl zacpanou pusu.

Z poklepávání nohou se stalo chození do kola. V malém kole, které jsem z počátku tvořil se mi motala hlava a tak jsem svůj kruh o hodně zvětšil, takže jsem chodil z jednoho rohu chodníku až na druhej. Při druhé cestě jsem si koutkem oka všiml něčeho v uličce, tak jsem tam kmitl očima, abych jen rychle zjistil, oč jde a zas mohl jít dál, ale to, co jsem spatřil mě doslova v tu chvíli přišpendlilo na místo.

Přirážel stále silněji a silněji a o to bolestivější a útrpnější to celé pro mě bylo, o jeho nechutným hekání přímo mě do ucha ani nemluvě. Už jsem to chtěl mít za sebou, už jsem to tak strašně chtěl mít za sebou, i když jsem si nemohl být vůbec jistý, jestli to bude pro mě konec.

Zatnul jsem ruce v pěst a skřípl zubama. Během té jediné sekundy jsem se nepopsatelně nasral a vběhl do uličky. "A dost!!!" rozkřikl jsem se z plných plic těsně u nich a toho hajzla co týral mého miláčka, chytil pod krkem a mrštil s ním dozadu. Takže by se dalo říct že se na chvilinku proletěl než se rozsekal. Ty další, kteří teď ani nevěděli, co se děje jsem poslal za tím prvním. Teď se všichni váleli na zemi, a tak jsem dal Yuuovi kolem pasu svojí mikinu, kterou jsem zapnul a i rukávama uvázal, takže to vypadalo jakoby měl velkou sukni. Nechal jsem ho se opatrně posadit na zem a pak jsem se zas postavil a šel k těm hajzlům. Začali přede mnou couvat víc do uličky, dokud je nezastavila zeď. Vyhrnul jsem si rukávy u trička a šel až za nima. Teď jsem se absolutně neovládal... je možný, že je přizabiju.

Víčka jsem pevně tisk k sobě a snažil se nic nevnímat, ale to bylo naprosto nereálně. Leknutím jsem sebou cuknul, když se uličkou rozlehl něčí křik, ale když jsem uviděl Ikiho, ulevilo se mi. Během okamžiku se mi díky jeho pomoci o hodně ulevilo, i když to stále bolelo. Jakmile jsem měl volné ruce, vyndal jsem si hadr z pusy a již s mikinou kolem pasu si nechal pomoct sednout si... což bolesti moc nepomohlo, ale na nohou bych se asi stejně neudržel. Během toho, co mi Iki pomáhal, se stihl Riku trochu zmátořit a alespoň si natáhnout kalhoty.
"Heh... dík za půjčení. Je pěkně úzkej. Ale... to tobě nemusím říkat, co?" začal se smát, ale však jeho to brzy přejde.

Ihned jsem mu zasadil tvrdou ránu do břicha a to, co ho zachránilo před pádem byla moje druhá ruka, kterou jsem ho chytil za mikinu. Během okamžiku jsem ho pod límcem držel oběma, vyzvedl ho do vzduchu a narazil ho na zeď. Ti jeho kumpáni se teď posraní strachy krčili u hromady smetí, zatímco já se pomalu chystal tohohle zmetka sežvýkat zaživa a vyplivnout! "Za chvíli budeš ty tak úzký, že tě máma nepozná ani pod mikroskopem!!!" soptil jsem, jednou rukou si ho stále přidržoval na zdi pár centimetrů nad zemí a pravačkou mu opět zasadil tvrdý úder do břicha.

Celou dobu jsem se díval do země a jen poslouchal ty jeho bolestné výkřiky. Teď jsem se za sebe dost styděl a vyčítal si, co se stalo. Přeci jsem mohl udělat víc, abych tomu zabránil, ne? Ale jedno pozitivum to mělo, protože teď jsem věděl, čím si Iki prošel a že to měl mnohem horší. Teď se vůbec nedivím, že má strach z prohození rolí, protože na jeho místě bych na tom byl úplně stejně. Podíval jsem se konečně jeho směrem a zároveň uviděl i zmordovaného Rikua. Bylo vidět, že toho už má dost, ale když jsem se opět podíval na Ikiho, tak ten byl nejspíše jiného názoru. "I-Iki..." začal jsem se zvedat a doklopýtal se k němu. "Už dost." chytil jsem ho za předloktí a podíval se mu do očí. "To už stačí." Nechci, aby mu ublížil víc, než je třeba, protože pak by z toho mohl mít problém i on samotný.

Chtěl jsem z něj naklepat řízek!! Zrovna jsem mu chtěl dát další ránu, když mě někdo chytil za předloktí a já po něm střelil pohledem. Byl to Yuu... Jediný pohled do jeho očí stačil k tomu, abych se zastavil a zas začal vnímat realitu. Chvilku jsem bez hnutí stál ve stejné pozici, než jsem toho zmrda pustil a nechal ho se svalit na zem a tiše naříkat. Ale stále jsem měl takovou chuť ho prostě zaškrtit. Začal jsem chodit sem a tam jako nějaká puma v kleci a stále jsem pohledem propaloval svíjející se tělo na zemi. Nevěděl jsem co s tím vztekem, tak jsem si nakonec asi třikrát kopl pořádně do popelnice a ještě párkrát udeřil pěstí do zdi ignorujíc tu bolest. Po tomhle jsem si prohrábl vlasy a oddechl. Koukal jsem na zem a zas se rozešel k tomu klukovi a opět ho přišpendlil ke zdi. "Nezavolám poldy... Ale...Jakmile něco někomu cekneš, dopadneš jako žrádlo pro krysy!!" zavrčel jsem mu do ksichtu a zas ho nechal svalit se na zem.

Chvíli jsem se trošku bál, aby nezačal řádit znovu, i když bylo jasně poznat, že začal konečně opět zcela vnímat okolí kolem sebe a není zaslepen jen tím z něho udělat sekanou. "Tak pojď." zatahal jsem ho znovu za předloktí, když jsem k němu udělal dalších několik bolestných kroků, kdyby si to náhodou chtěl ještě rozmyslet a vrazit mu další.

Jen jsem přikývl a už se chtěl rozejít, ale všiml jsem si jak dělá Yuuovi problém chůze. Nechtěl jsem, aby si v životě něco takového zažil... Vzal jsem ho soucitně do náruče, naposled propálil skupinku idiotů pohledem a pak už došel s miláčkem k autu, kde jsem mu pomohl se posadit. "Promiň..." šeptl jsem, když mi pořádně došlo, jak jsem se před ním zachoval. I když jsem ho chránil, bylo to špatně.

Bez jakýchkoli protestů jsem se nechal odnést až k autu, do kterého mi Iki ještě pomohl nasednout. "Za co se omlouváš? Za to, že jsem idiot a neumím se o sebe pár minut postarat?" pronesl jsem tiše a jen s přivřenýma očima hleděl přímo před sebe.

"To neříkej. Byli v převaze..." povzdechl jsem si a opatrně ho objal. "A... omluvil jsem se za své chování... neovládal jsem se.." šeptl jsem. Tohle byl... strašný zážitek. "Pojďme domů.."

Jen jsem přikývl na souhlas a ještě se připoutal. "Nemusíš si nic vyčítat nebo se mi omlouvat. Pomohl jsi mi." promluvil jsem znovu, když už jsme byli na cestě domů.

Jen jsem kývl a celou cestu pozorně sledoval, protože jsem byl roztěkaný.

Ehm... popravdě jsem původně neměla v úmyslu, aby to takhle dopadlo, jenže se to nějak zvrhlo xD Takžee... kdo všechno mě chce zabít? :D

Mimochodem, mám už všechen zbylý text rozdělený do kapitol, tak bych vás chtěla upozornit, že zbývá již jen deset kapitol do konce, což znamená, že sto šedesátou pátou náš příběh končí :D Zároveň ale chci znovu upozornit, že na úplném konci poslední kapitoly na vás bude čekat malé překvapení jako útěcha :3