*O týden později*

Konečně jsem se dočkal! Konečně ho mám doma a už si stačilo jen od Aoma donést posledních pár věcí. Iki ani nemohl uvěřit, že jsem opravdu po celou dobu žil s Aomem a co víc, že jsem se s ním dokonce i spřátelil, ale určitě ho to potěšilo. "Ještě si skočím pro oblečení, které mi tam zbylo a hned jsem zpátky." houkl jsem na Ikiho a zase jsem zmizel ven za vchodové dveře.

Po několika nekonečných dnech očekávání jsem byl konečně doma. Sice s omezením ale DOMA! Yuu mi udělal radost tím, že se spřátelil s Aomem a já nyní seděl v klidu na gauči. "Dobře!" houkl jsem nazpět a i když je to můj obývák, s radostí jsem se po něm rozhlížel, jako bych tu byl prvně.

V rychlosti jsem se stavil ještě u Aoma pro oblečení, ještě jednou jsem poděkoval a rovnou vrátil i klíč od domu. Pak už jsem neváhal ani vteřinu a přiřítil se zpátky domů, kde jsem ještě rychleji naházel věci do skříně a navrátil se k Ikimu do obýváku. Ne, že by gauč pro nás dva nebyl dost velký, ale prostě jsem si mu sedl obkročmo na klín a objal ho kolem krku, do kterého jsem zároveň schoval svůj obličej. "Tak hrozně jsem se na tebe těšil." pravil jsem láskyplně.

"Tak moc jsi mi chyběl." broukl jsem a taky ho objal. Vychutnával jsem si tyhle chvilku. Po takové době jsme zas úplně sami a nic nás neomezuje. Teda... u mě to platí z devadesáti procent. Ale to nevadí. Mám zas svého miláčka.

Usmál jsem se, přitulil se k němu ještě víc a nasál jeho vůni, která mi celou dobu tak scházela. "Můžu pro tebe něco udělat?" zeptal jsem se ho, když jsem se o kousek odtáhl, abych mu viděl do obličeje. Iki se teď musí hodně šetřit, protože jinak by se mohl jeho stav zase zhoršit a musel by se vrátit do nemocnice. Doktora jsem ukecal, aby mohl jít domů jen díky tomu, že jsem slíbil, že Iki bude v klidu a nebude se zbytečně zatěžovat. No přece bych jim ho tam nenechal, když to nebylo už tak úplně nutný, no ne?

Zabořil jsem tvář do jeho vlasů a zvedl jí, až když se odtáhl. "Nic nepotřebuju." usmál jsem se a obtočil ruce kolem jeho pasu. "To nejdůležitější už mám." zavrněl jsem a políbil ho.

Úsměv se mi ještě rozšířil, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně ještě neví o tom menším incidentu s policií, když jsem pobýval u Aoma. "No tak hlavně na to nezapomeň, až se budeš koukat na svůj účet." zadrmolil jsem trochu a raději se hned k němu zase přitulil.

Vůbec jsem ho nechápal. "Proč bych na to měl zapomenout u účtu?" zajímal jsem se a stiskl ho. Jen okamžik na to jsem ho políbil na ouško.

"Noo..." chvíli jsem se odmlčel a začal si na prst namotávat jeho vlasy. "... tak trošku jsem mu přitížil. Ale všechno ti splatím, slibuju." doplnil jsem ještě rychle.

Spokojeně jsem přivřel oči a uvolnil se, když si namotával mé vlasy na prst. "Tak... pokud to teda splatíš, není důvod se tím zabývat." usmál jsem se a po chvilce se s ním i položil.

Docela jsem se divil, že to dál neřešil, ale tak tím líp. I když si myslím, že na to nakonec stejně ještě dojde řeč, až uvidí, že to je pokuta od policie. Pro teď to ale nemělo cenu dál rozebírat, tak jsem to prostě nechal být a užíval si konečně jeho přítomnosti a jeho hřejivého objetí, po kterém jsem po celou dobu tak toužil.

Začal jsem si jen tak broukat a prsty jezdit v nepravidelných útvarech po jeho zádech. Měl jsem docela hlad, ale vůbec se mi nechtělo do těch předepsaných blafů.

Na tváři jsem měl stále úsměv, který se nehodlal své pozice vzdát a prsty jsem si stále pohrával s prameny Ikiho vlasů. Chvíli jsem bez jakékoli další činnosti vnímal jeho pobrukování a jeho prsty, které mi na zádech vytvářely všelijaké dráhy, ale pak jsem ho začal jemně líbat na krk, ke kterému jsem měl docela pěkný přístup.

Přerušil jsem na chvilku své broukání spokojeným zamručením a víc zaklonil hlavu, když se jeho polibky začali rozsévat po mém krku. Odevzdaně jsem si držel svou pozici a naprosto si to užíval.

Pokračoval jsem dál a pokládal jeden jemný polibek vedle druhého. "Opravdu pro tebe nemůžu nic víc udělat?" zašeptal jsem mu do ucha, které jsem následně políbil, jako to vždycky dělal on mně.

Nepatrně jsem se zachvěl když se o mé ucho otřel jeho horký dech a následně i rty. "Dnes buď prosím u mě..." Zakňoural jsem potichu a tiskl se k němu. "Dnes potřebuju jen tebe." Usmál jsem se.

"Dobře." šeptl jsem se znatelným úsměvem na tváři. "Ale kdyby jsi přeci jen něco chtěl, tak řekni." dodal jsem ještě a zase se k němu přitulil. Vždycky jsem si užíval, když jsem mohl být s ním, ale pak už jsem to bral jako samozřejmost, jenže teď, po té události, si ho užívám a vážím mnohem víc. On je moje největší štěstí, které mě kdy potkalo a které budu následovat kamkoliv, klidně až za hrob.

"Beru na vědomí." broukl jsem a prostě se k němu tulil. Potřeboval jsem si nahradit celou tu dobu bez něj. Kdo by řekl, že ze mě láska udělá takového přítulného medvěda?

Takto jsme spolu na gauči leželi relativně dlouho a to bez jakéhokoliv slova. Nebylo třeba mluvit. Ale pak se ozval Ikiho prázdný žaludek, což jsem nemohl ignorovat. "Měl jsi říct, že máš hlad." zamračil jsem se na něj lehce a začal se okamžitě zvedat. Je pravda, že už jsem taky z hladu začal pociťovat trochu křeče, ale teď je na prvním místě Iki!

"A-ale... Yuuu..." zakňučel jsem. Nechutná mi to, co mi na ten žaludek dali a to co jíst normálně můžu mě opravdu nenasytí. Posadil jsem se a pozoroval jeho vzdalující se záda.

Věděl jsem, že se mu to nelíbí, ale přeci ho nenechám hladovět, to by jeho stavu určitě nenapomohlo. "Žádné odmlouvání. Nechci z tebe mít nějakou vychrtlou kostřičku." odvětil jsem nepříčetně a došel do kuchyně, kde jsem začal připravovat fazolové lusky s bramborem.

Aspoň jsem vstal z gauče a šel mu pomoct. "Miluju tě." broukl jsem těsně za ním a obdařil ho polibkem na krk. "Aspoň ti s tím pomůžu."

Netrvalo dlouho a už se v kuchyni objevil i Iki. "Já tebe taky a proto to taky dělám." odvětil jsem mu a stále jeho rty jako bych cítil na tom místě, kde mě políbil. "Tak mi můžeš pomoct oškrábat a nakrájet brambory." Uhnul jsem se kousek stranou, abych mu udělal prostor a mohl si taky vzít škrabku. "Budu to jíst taky, abys to nemusel jíst sám." pousmál jsem se a koukl se na něj. Tedy, jedl jsem to už posledních pár dní, protože jsem to chtěl umět všechno připravit i bez Ikiho pomoci, takže jsem s Aomovo pomocí se pár jídel naučil no a pak nám nezbývalo už nic jinýho, než to sníst. Heh, Aoma musel být ještě rád, že se mě zbavil.

Hned jsem se ujal škrabky a začal mu pomáhat s přípravou. "To, že to musím jíst neznamená, že ty taky..." zabručel jsem potichu. Nechci, aby kvůli mně jedl... tohle! Ani mně to nechutná.

Sice mluvil potichu, ale stejně jsem mu rozuměl. "Chci tě podpořit. Navíc by bylo i pracnější dělat dvě jídla." odůvodnil jsem mu. Hlavně jsem mu ale nechtěl pod nosem vonět s nějakým dobrým jídlem, když on musí jíst tohle.

Povzdechl jsem si a dál na to nic neříkal. Opravdu nechci, aby to jedl se mnou, ale myslím, že ho to brzy přejde, protože má dieta potrvá dost dlouho. "Moc tě miluju." usmál jsem se nakonec. Ale stejně je pako.

Věděl jsem, že se mu to nelíbí, ale tak nešlo o nic špatného a mám svojí hlavu, takže v takovýchto věcech za sebe mohu rozhodovat sám. "Já tě taky moc miluju." opětoval jsem mu úsměv a ještě se vyhoupl na špičky a dal mu pusu na tvář.

Úsměv se mi rozšířil a pusu na tvář s tichým mlasknutím oplatil. Netrvalo dlouho a jídlo... ehm... ano, jídlo bylo hotové. "Dobrou chuť." popřál jsem mu už ze zvyku, když jsme seděli u stolu, který jsem před tou událostí objednal a někdo ho sem záhadně dostal... podle mě Iato. Musím mu poděkovat.

Za chvíli se 'vůně' jídla linula kuchyní a už jsme mohli nandavat na talíře. "Dobrou chuť." oplatil jsem, ale bylo mi jasné, že tohle jídlo si ani jeden z nás moc nevychutná. Nevypadalo to sice nijak extra lákavě, ale chutnalo to ještě mnohem hůř, protože jsme to nemohli ani solit, natož kořenit. Ale už jsem si trochu zvykl díky přípravnému týdnu, který proběhl u Aoma.

Raději jsem se do toho odvážně pustil, dokud to bylo teplé a navíc čím dřív to sním, tím dřív to budu mít za sebou. Yuuovi to trvalo trochu déle než mě, ale zvládl to. Naklonil jsem se přes stůl, políbil ho a při tom zabavil prázdný talíř, který jsem i s tím svým šel umýt.

Usmál jsem se a než jsem stihl cokoliv namítnut, už mi zabavil prázdný talíř. "Umyl bych to." broukl jsem, když jsem ho zezadu obejal a opřel se čelem o jeho rameno.

"Já vím, že jo. Ale chci něco dělat." řekl jsem, talíře odložil na odkapávač a otočil se k Yuuovi čelem. "Hodně jsi se změnil od dne, kdy jsem tě prvně uviděl." sehl jsem se a dlouze ho políbil. "Jsem tak rád, že jsem s tebou."

"Umhh..." zamručel jsem spokojeně do polibku a pohladil ho po tváři. "Taky jsem rád, že můžu být s tebou. Kvůli tobě bych se změnil od základů." zavrněl jsem.

"Chceš něco dělat?" ptal jsem se zamilovaně a rukou mu vjel do vlasů. Chci si užívat znovu svou volnost. A chci si jí užívat s osobou, kterou miluju. S Yuuem.

"No musíš se teď trochu šetřit, tak nikam moc nemůžeme." přemýšlel jsem nahlas.

Při těch slovech jsem sklopil pohled. Vím, že má pravdu... a starost... Ach jo. Ale neva. Pořád je tohle lepší, než být na lůžku a tak jsem se zas usmál.

Nemohl jsem si nevšimnout jeho výrazu, tak jsem ho stiskl o něco pevněji. "Ale můžeme něco dělat i tady. Hrát hry nebo se třeba dívat na televizi." navrhoval jsem. "Nebo se můžeme jít projít, abychom se dostali ven. Není toho zas úplně málo, co bychom mohli dělat." snažil jsem se ho s úsměvem povzbudit, i když to se už i jemu na tváři roztahoval úsměv.

Bylo od něj moc hezké, že se tak staral. Hned bych ho zvedl do své náruče a pomazlil se s ním jako s plyšákem. No ale zvedat těžké taky ještě nesmím. Mmm... pomazlit... pomazlit? "Yuu??" lehounce jsem se začervenal. "Nechceš... se dnes mazlit?" zeptal jsem se. Moc mi to chybělo a já měl po té době bez něj velmi přítulnou náladu.

Musel jsem se usmát, když se zmínil o mazlení. "No jasně, musíme si to vynahradit." zavrněl jsem s přivřenýma očima a pohladil ho po boku. "Tak jdeme si to vynahrazovat, ne?"

"Nenech mě čekat." zavrněl jsem zas já, chytil ho za ruce a odtáhl si ho hravě na gauč. Už chci jeho rty!!!

Uchechtl jsem se, jak byl nedočkavý, ale poslušně jsem ho následoval. No, vlastně jsem se mu ani nedivil, taky jsem byl docela nedočkavý po takové době. V obýváku jsme se bez váhání svalili na gauč a hned se jeden druhému vrhnul po rtech. 

Tak jste se dočkali, ale nemůžete přeci čekat, že vám to neutnu v tom okamžiku, ve kterém by jste nejméně chtěli, takže... SMOLÍK! Musíte si počkat :p
Zatím páčko!