Všichni jsme Iata následovali a Arady mi zatím vyprávěla, jak se Iato těšil a jakou ohromnou radost měl z Ikiho uzdravování. No a rozhodně nebyl sám, protože jsme všichni netrpělivě očekávali dobré zprávy.

Během chvilky už Iato vcházel do Ikiho pokoje, kam jsme se postupně nasoukali i my, a postavil se k lůžku. S lehkým úsměvem Ikiho chvíli tiše pozoroval a pak mu dal ruku na rameno, které lehce stiskl.
"Tak prej už se nám lepšíš. To je dobře. Nemohl bych přijít o tak skvělého kámoše a parťáka..." odmlčel se a vypadalo to, že i zahání slzy. "Ani nevíš jak mi bylo, když jsem tě vynášel z té třídy. Nikdy jsem tě neviděl v tak hrozném stavu..." pokračoval tišeji. "A když jeden nováček řekl, aby jsme na tebe připravili pytel... že nám tam vykrvácíš... že je pozdě... Měl jsem takovou chuť mu něco udělat." zavrčel, ale to už mu po tvářích tekly slzy. "Ale ty se držíš. Uzdravuješ se. Už se těším až se probudíš. A musíš rychle. Za chvíli bude konec školního roku a... ty jsi chtěl přece, aby to Yuu zvládl." pousmál se a utřel si oči.

Usmíval jsem se, když Iato mluvil, prostě to nešlo jinak. "No to jo, jinak zase prolítnu." uchechtl jsem se.

Tomu jsem se musel uchechtnout. "No to jo. I kdybych mu dal já za jedna, tak ho to nezachrání." zapojil jsem se a Arady taky.
"Znám tě jen pár dní a chci tě poznat víc, takže s vámi chci zas jít na kafčo." usmála se a dala Ikimu taky ruku na rameno. Chvilku jsem měl pocit, jakoby se Iki hnul, ale to bylo asi tím, jak ho drželi.

"Jo! Takže si hezky pohni, čeká tady toho na tebe hodně." řekl jsem vážně, ale s úsměvem. Položil jsem mu ruku na hřbet ruky a lehce ho stisknul. Kéž by se už probral. Přece nás nechce nechat zbytečně dlouho čekat, ne?

"To jo. Nechci tě děsit, ale až přijdeš domů, budeš muset určitě uklízet." broukl nevinně Iato.

"Iato... my ho máme povzbudit. Když budeš říkat tohle, tak bude radši spát věčně." řekl jsem na oko vážně, ale pak jsem se stejně uchechtl. Má pozornost se ovšem stočila zpátky k Ikimu, protože mi opět lehce stiskl ruku, načež jsem se usmál, ale jakmile jsem se mu podíval do tváře, trochu jsem se zarazil, protože bylo znát, že k sobě pevně tiskne víčka. "Podívejte." řekl jsem téměř bez dechu a kývl hlavou k Ikimu.

"Ale on nesnáší, když má doma bordel. Kdybych mu tohle zašeptal o půlnoci do ucha, tak vystartuje." uchechtl se Iato a já s ním, ale Arady souhlasila s Yuuem. Když jsme všichni stočili hlavu jedním směrem, jako bychom snad uvízli v čase. Nikdo se ani nehnul. Až po chvilce jsme se všichni pomalu usmáli.
"Hej, Iki. Ty nás slyšíš, že jo?" šeptl Iato šťastně.

Skoro jsem ani nedýchal, natož abych byl schopný nějakého slova, ale na tváři se mi po chvíli opět roztáhl úsměv. Jenže tím to nekončilo. Iki stisk mé ruky lehce zesílil a stejně jsem tak učinil i já. "Iki?" špitl jsem po chvíli. Byl to sice jen okamžik, ale mně v tu chvíli to připadalo nekonečné, když v tom... pootevřel oči.

Všichni jsme na něm pohledem doslova vyseli a nikdo si nedovolil pohnout či mrknout, aby mu něco neuniklo. Hadičky jsem v tento moment vůbec nevnímal a kvůli pocitu, že snad to může vypadat, že ho nepodporuju, jsem přišel o ten kousek blíže a jelikož všichni Ikiho nějak drželi, já mu položil ruku na předloktí neschopný slova.

Ještě několikrát zamrkal a všechny nás přejel pohledem. Stál jsem tam jako zařezaný a téměř se bál pohnout nebo promluvit, jako asi momentálně všichni tady. "Iki? Slyšíš nás?" začal jsem se ptát, když jsem jeho ruku svíral už mezi svými dlaněmi a z očí se mi valily slzy štěstí. On... doopravdy se probral! Asi to teď nebude na úplně dlouho, ale... probral se!

Stejně, jako Yuu i my začali štěstím brečet, ale na rozdíl od něj jsme se k mluvě neodvážili. Bylo to skoro, jakoby tahle chvíle patřila jim. Jen jim a nikomu jinému, ne teď. Šlo vidět, že pouto těch dvou je silné a já nebyl schopný to z nějakého důvodu pořádně pobrat, ale byl jsem za to rád.

Upřel na mě svůj zrak a i když bylo vidět, že by chtěl promluvit, tak to nakonec neudělal. Místo toho se jen lehce pousmál a na chvilku mi stiskl ruku trošku víc. Byl asi opravdu hodně unavený, protože oči znovu zavřel, ale ani poté můj úsměv neupadal, spíše naopak. "Dojdu pro doktora." promluvil jsem nakonec znovu už k ostatním, když jsem pustil Ikiho ruku a otřel si slzy. Byl jsem tak neskutečně šťastný!

"J-o." vysoukal ze sebe ohromeně Iato a stále Ikiho upřeně pozoroval. Arady stále brečela a k tomu se usmívala a já si cestičky od slz naopak utřel.

Vyšel jsem z pokoje a zašel na recepci, kam jsem si nechal zavolat Ikiho ošetřujícího lékaře, se kterým jsem se vrátil zase zpátky do pokoje.
"Je to opravdu zázrak, že se z toho zvládl vyhrabat." řekl obdivuhodně, když si opět zapsal veškeré údaje, které stroje ukazovaly. "Vše vypadá v pořádku a již by neměl být v žádném ohrožení, jen si potřebuje hodně odpočinout, protože pro tělo to bylo velmi náročné. Klidně tu můžete u něj ještě být, ale nerušte ho, ať nabere nazpět sílu." přikázal nám, ale s úsměvem a zmizel zase za dveřmi na chodbě.

"Tak už se těšíš domů k vám?" usmál jsem se a dal Yuuovi ruku na rameno.

"No to si piš." odpověděl jsem a stále zářil jako sluníčko. "Ne, že by to u tebe nebylo fajn, ale domov je domov. Ale na to si ještě chvíli počkám." pokračoval jsem a nemohl od Ikiho odtrhnout oči.

Poplácal jsem ho, ale to už údiv nad tím, co se zde stalo, začala přebíjet nevolnost, takže jsem opět pomalu bledl. "Chápu tě a... za chvilku se zas vzdálím." povzdechl jsem si.

Přikývl jsem. "Jasně, klidně běž. Já za chvíli už taky půjdu." pousmál jsem se na něj.

"Počkám u vchodu. Nemusíš pospíchat." řekl jsem těsně před tím, než jsem vyšel ze dveří, za kterými jsem se pořádně nadechl.

"Dobře." kývl jsem, že rozumím a s Iatem a Arady ještě u Ikiho chvíli pobyl. Pak už jsme se ale všichni vydali na odchod a těšili se na další návštěvu, kdy snad bude Iki alespoň trochu odpočatý.

Trpělivě jsem čekal a upíjel ze své vody, dokud nepřišli. Usmál jsem se a společně jsme vyšli ven. "Chceš ještě dnes na tu čokoládu?" zeptal jsem se po chvilce.

Pousmál jsem se a došel k němu. "Je mi to jedno. Podle toho, jak se ti chce." kouknul jsem na něj a nechal výběr na něm.

"Tak tě tam vezmu, ty si něco vybereš, jestli budeš chtít a vezmeš si to s sebou. Doma něco připravím, jestli budou mít ten druh čokolády, který budu potřebovat." mrkl jsem. Pak už jsme se pomalu loučili a jak jsem tak stihl vypozorovat, Arady si hodně Yuua oblíbila. Sice ze začátku váhala, ale nakonec ho přátelsky objala a pak zas odcupitala k Iatovi.

"No jak chceš." uchechtl jsem se, ale to už byla potřeba se rozloučit s Iatem a Arady, která mě pro mé překvapení na rozloučenou objala, což jsem jí opětoval. Ještě jsme na sebe s úsměvem zamávali a každý šel svou cestou.

Po rozloučení jsme už mířili domů a když jsme dorazili, koukl jsem na své auto. "Vyrazíme hned nebo uděláme čůrací přestávku?" uchechtl jsem se a protáhl se.

Moc dlouho jsem nad tím nepřemýšlel a přikývl. "Já si určitě ještě odskočím." pravil jsem a počkal, až odemkne vchodově dveře.

Přikývl jsem a odemkl mu. Zatím, co on zamířil do koupelny, já se zastavil v kuchyni, kde jsem se napil šťávy.

Vykonal jsem svou potřebu a dál se dlouho nezdržoval. Těšil jsem se a vážně jsem byl zvědavý, jak ten obchod bude vypadat a kolik čokolády v něm bude. "Já jsem připravený." ohlásil jsem.

"Tak nastupovat. Směr čoko-ráj!" zasmál jsem se a za chvilku už jsme seděli v autě a jeli do vedlejšího města. Cesta byla krátká a já už parkoval před krámkem.

Uchechtl jsem se a nasedl do auta. Netrvalo dlouho a už jsme z auta vystupovali. Nemohl jsem od té výlohy plné čokolády odtrhnout oči, ve kterých mi začalo jiskřit. Bez jediného slova jsme vstoupili do krámu a já nadšením snad ani nedýchal. Tolik čokolády jsem v životě neviděl!

Pobaveně jsem ho sledoval a u milé prodavačky požádal o jeden vzorek z jedné sladké čokolády a ten mu podal, aby si dal.

Vzal jsem si od Aoma čokoládu, kterou mi podal a dal si ho do pusy. "Mňam! Ta je výborná!" rozplýval jsem se nad chutí té lahodné čokoládové pochutiny.

Musel jsem se krátce zasmát a dal mu do ruky nějaké peníze. Ta čokoláda není nejlevnější, ale je kvalitní. "Vyber si, na co budeš mít chuť a já když tak počkám v autě." usmál jsem se, u prodavačky ještě koupil sáček nastrouhané čokolády a s tím vyšel z obchodu a usadil se v autě čekajíc na toho mlsouna.

"Díky." poděkoval jsem vděčně a začal pečlivě vybírat. Nemohl jsem se nějakou dobu rozhodnout, ale nakonec jsem si přeci jen vybral a zaplatil.