Snědl jsem svou pizzu a i přes ospalost jsem čekal. A čekal. A čekal... Koukl jsem na hodinky a už byly... dvě hodiny?! Chtěl jsem Yuuovi zavolat, ale došlo mi, že nemám jeho číslo. A tak jsem zavolal na policii, že se ještě nevrátil domů. Samozřejmě jsem jim ho i popsal, což s jeho vzhledem bylo velmi snadné.

Odvezli mě na stanici a pokusili se ze mě vytáhnout nějaké informace, ale s mým stavem to bylo téměř nemožné a ani doklady jsem u sebe neměl. Už to se mnou chtěli asi vzdát, když v tom do místnosti přišel někdo další a řekl něco policistovi, který mě vyslýchal.
"Tak fajn, zvedej se, jedeš domů." pravil znovu policista ke mně a pomohl mi zvednout se ze židle. Přidržoval mě celou cestu k autu, protože jinak bych asi do všeho vrážel a v konečné fázi stejně zůstal na zemi. Moc jsem tuhle situaci nechápal, ale nebylo to tak, že bych se jí vůbec snažil pochopit.

Policista mi oznámil, že někoho takového na stanici zrovna dovezli a že ho přivezou sem. Oznámil jsem jim tedy adresu a už zas čekal... Co sakra udělal?!

Auto se zastavilo před Aomovo domem a já téměř okamžitě začal protestovat.
"Tohle není můj domov... hej!! Říkám, že tohle není můj domov!!" rozkřičel jsem se snad na celou ulici, když mě dostávali z auta ven. "Tohle není můj domov." protestoval jsem dál, když zazvonili na zvonek a ve dveřích se téměř okamžitě objevil Aoma. "Hej, řekni jim, že tohle není můj domov. Řekni jim, že bydlím tam." ukázal jsem směrem na Ikiho dům.
"Dobrý večer, to vy jste nám volal ohledně tohoto chlapce?" zeptal se jeden z policistů relativně přísným hlasem.
"O-ouu... tenhle tón znáám. Aomo, máš průůser." uchechtl jsem se a na místě se lehce zakolébal.

Zas se rozezněl zvonek a já šel otevřít. Policie. I s Yuuem. "Ano, volal jsem kvůli němu." probodl jsem ho pohledem. Byl rozhodně opilý. "To ty máš problém." zabručel jsem nevrle a vyslechl si kázání od policistů snad místo něj, když teda byl mimo. Potom jsem Yuua vtáhl do domu a rovnou ho dovedl do ložnice, kde jsem ho povalil do postele.

Něco tam Aomovi kázali, ale protože mě to vůbec nezajímalo, tak jsem je neposlouchal a spíš koukal, kde co lítá... no, v té tmě jsem toho stejně moc neviděl. Každopádně o to překvapenější jsem byl, když mě Aoma vtáhl do domu a následně do ložnice. Měl jsem co dělat, abych neskončil na zemi a vlastně mi skoro připadalo, že za ním vlaju. "Ale mně se nechce spáát!" zaprotestoval jsem, což u mě v takovém stavu bylo naprosto normální.

Ani jsem nestihl vyjít ze dveří a on protestoval. "Budeš spát!" zavrčel jsem hlasitě a raději zůstal v ložnici, kdyby se rozhodl udělat blbost.

Neohrabaně a velmi pracně se mi podařilo posadit se. "Ne, já nechci spát!" zamračil jsem se na něj, co nejvíce jsem to dovedl. "Tohle je omezování osobní svobody!!"

"Teprv poznáš omezování osobní svobody! Zítra nejdeš za Ikim!" štěkl jsem na něj, aniž bych nad tím víc přemýšlel. Byl jsem nasraný!!

V tu chvíli jako bych vystřízlivěl. "C-co?! To nemůžeš? Nemáš právo zakazovat mi za ním chodit! Slyšíš?! Nemáš na to právo!!" rozkřičel jsem se na něj na celý dům. Tohle si rozhodně nenechám líbit a on bude litovat toho, že tohle kdy řekl!

"Zlil ses jako prase!! Myslel sis, že to bude bez následků?! Sice nejsem on, ale to neznamená, že nebudeš poslouchat! A vsadím se, že za tohle by na tebe moc hrdý nebyl!!" soptil jsem dál a nehodlal ustoupit.

"Nedělej, jako bys ho znal! A už vůbec nedělej, jako by jsi znal mě! Myslíš si, že je lehký celý život žít s feťáckou matkou a fotrem, kterej tě zbije vždy, když na něj přijde rapl? A když konečně se najde někdo, kdo ti pomůže, tak se musíš koukat na to, jak se ti ho nějakej psychopat snaží zabít? A když jediný, co ti zbyde, jsou posraný návštěvy v nemocnici a někdo ti sebere i to... myslíš si, že je to snadný?!" křičel jsem na něj a z očí se mi už opět valily proudy slz. "Myslíš si snad, že je pohled na jedinou osobu, která ti zbyla, snadný, když ti umírá?!! Jak se asi mám s tím kurva vyrovnat!!!" řval jsem dál, ale na konci se mi hlas stejně již zlomil a já dál nezvládl nic, než jenom brečet. Svalil jsem se na postel zády k němu a zpod polštáře vytáhl Ikiho košili. Už mi bylo jedno, jestli ji uvidí. Všechno mi bylo jedno.

Nedal mi prostor na to, abych řekl něco dalšího a po tom všem co na mě vykřičel jsem ani moc mluvit nechtěl. Ano, bylo mi ho líto. Dokonce jsem i chápal, proč ho to tak vzalo, ale přeci si nemohl myslet, že by se tím pitím něco zlepšilo. Všiml jsem si, jak zpod polštáře vytáhl košili. Byla dost velká, tak jsem usoudil, že asi bude Ikiho, což bylo zvláštní, ale nechal jsem to. "Zítra si o tom ještě v klidu promluvíme. Tohle jsi prostě přehnal." řekl jsem a odešel z ložnice. Všude v domě jsem pozhasínal a lehl si na gauč. "Bože můj..." vydechl jsem a dal si předloktí přes oči.

Už jsem mu na to nic neřekl, ale rozhodně jsem neměl v plánu s ním o čemkoliv mluvit. Bylo mi jedno, co si o mně bude myslet, ale nehodlám ho už ani nadále poslouchat, po tomhle ne. I když se mi spát vůbec nechtělo, tak tohle pro mě bylo tak vyčerpávající, hlavně psychicky, že jsem prostě zavřel oči a tvrdě spal až do rána.

I přes to, jak jsem byl z celého dne utahaný jsem nemohl usnout. Prostě to nešlo a tak jsem prostě ležel a koukal do stropu, dokud se nerozednilo, ale ani tak jsem nevstal. Není proč. Sice je pondělí, ale jak řekl Iato, škola bude ještě zavřená. Začal jsem přemýšlet nad tím, jak jsem mu chtěl jen pomoct, aby nemusel do děcáku... aby mohl tím pádem Ikiho navštěvovat co nejčastěji... ale ne, on se prostě musel ožrat!!

Ráno, když jsem se probudil a Aoma nebyl v ložnici, začal jsem se okamžitě oblékat. Už tak nějak ze zvyku jsem ustlal, Ikiho košili jsem úhledně složil a znovu ji dal pod polštář, i když ji schovávat asi už nebylo třeba a jako již jednou jsem tak udělal, vylezl jsem oknem ven. Přikrčený jsem se proplížil pod okny, aby mě Aoma popřípadě nemohl vidět, ještě se přesvědčil, že třeba zrovna není venku a pak jsem už vyběhl do ulic. Mě rozhodně zavřeného držet nebude, na to ať zapomene. Bylo ještě dost brzo na to, abych šel do nemocnice, takže jsem se alespoň šel projít po městě a procházel jsem různými krámky, včetně jednoho zverimexu, kde vysela cedulka, že hledají brigádníka. Moc jsem nad tím nepřemýšlel, protože brigádu jsem si najít chtěl, zvířata mám rád a navíc takhle se dostanu ven, protože brigádu mi snad nezakáže, ne? Oslovil jsem tedy jednu prodavačku a ta mi zavolala vedoucí, se kterou jsem se dohodl a po podepsání nějakých papírů jsem měl od zítřejšího dne práci.

Asi až k jedenácté hodině jsem se zvedl z gauče, rovnou navštívil koupelnu, kde jsem se i osprchoval a pak v kuchyni spořádal zbytek ze včerejší snídaně. Zatím jsem Yuua nepotkal, tak jsem si řekl, že třeba ještě spí a moc bych se tomu nedivil.

Zamířil jsem do nemocnice, kde jsem se stavil ještě na záchodech. Popravdě, když jsem se potom uviděl v zrcadle, skoro jsem se sám sebe leknul. No, teď už se nedivím, že mi tu brigádu dala tak rychle, pomyslel jsem si, protože jsem vypadal jako ztýrané štěně. Jen jsem se plácl do čela, umyl si ty zaschlé cestičky od slz a neposedné prameny vlasů přehodil na správné místo. Když jsem usoudil, že lepší to už nebude, vyšel jsem zpět na chodbu a bez dalších zastávek došel za Ikim. "Ahoj, tak jsem tady zase." pousmál jsem se, posadil se na židli a položil mu ruku na jeho hřbet ruky. Vzpomněl jsem si na včerejší Aomova slova... že za to by na mě Iki určitě hrdý nebyl a já samozřejmě věděl, že má pravdu... Začal jsem Ikimu vyprávět, co se stalo a i to, co si o tom myslím. Zpochybnil jsem to, co řekl Aoma nebo alespoň nějakou část, ale zároveň jsem přiznal i své chyby. Zajímalo by mě, jestli už Aoma zjistil, že tam nejsem... asi bude zase zuřit, pomyslel jsem si, ale tohohle jsem nelitoval a udělal bych to znovu. Od Ikiho mě odtrhávat nebude.

Netrvalo moc dlouho a já šel do ložnice, abych si na sebe vzal čisté věci a už při vstupu zjistil, že Yuu tady není. Kolem mě projít bez povšimnutí rozhodně nemohl. "NO TO SI SNAD DĚLÁ SRANDU?!" rozkřikl jsem se na celý dům, který jsem pro jistotu ještě celý prohledal a stejně tak i okolí. Nebyl tu. A napadlo mě jen jediné místo, kde by byl. U Ikiho. Rychle jsem se oblékl a vyrazil na cestu. Když už jsem byl před nemocnicí, zamyslel jsem se. Nakonec jsem se jen za rohem vchodu opřel o stěnu a i když jsem věděl že to bude trvat dlouho, čekal jsem na něj tam.