Pobyl jsem tam opravdu dlouho, ale už jsem musel pomalu jít, takže jsem se musel rozloučit, ale slíbil jsem, že zítra zase přijdu. Bylo těžké tady být, ale ještě těžší odcházet a k tomu všemu na mě opět padla depka. Jak jsem procházel ulicemi, narazil jsem na pro mě velmi známou trafiku. Na chvíli jsem se u ní zastavil a přemýšlel, ale nakonec jsem vytáhl peněženku, ve které jsem měl své zbylé peníze. Neměl jsem ale dostatek na krabičku cigaret, takže jsem si koupil pouze dvě kusovky, které jsem cestou obě vykouřil. Měl bych si najít nějakou tu brigádu, pomyslel jsem si a už vcházel do domu. "Jsem zpátky."

Zrovna jsem se válel na gauči obalený těma chlupáčema... trošku víc jsem si je oblíbil. Asi si taky pořídím zvířátko. "Dobře." zavolal jsem a začal se opatrně zvedat a chlupáče dávat ze sebe na gauč. "Dáš si ještě něco než vyrazíme?" zeptal jsem se ho, když jsem k němu došel.

Trochu překvapeně jsem se na něj podíval, když jsem ho uviděl se snad všemi kočičáky válet se na gauči. "Ne, nic." odpověděl jsem, když ke mně došel. "Až se Iki probudí a až budou koťata dost stará, tak jim budeme muset najít nové domovy. Můžeš si nějaké vzít." Nepřipouštěl jsem si, že by se Iki neprobudil, to zkrátka nepřipadalo v úvahu.

Nedalo mi to a musel jsem se usmát. "Děkuju. Bylo by super mít jedno z těch koťat. Jsou opravdu úžasná." připustil jsem a koukl na hodiny. "Půjdeme? Zarezervoval jsem nám místa, aby to stálo za to."

"Jo, půjdem." přitakal jsem a znovu vyšel ze dveří, kterými jsem před pár okamžiky vstoupil.

Jen jsem se obul a zavřel za námi dveře. Šli jsme pěšky a došli tak akorát. Vstoupili jsme do kina, já každému z nás koupil popcorn a colu a šli jsme si sednout na svá místa.

S popcornem a colou jsme se usadili na místa, která nám Aoma rezervoval a trpělivě čekali, až skončí reklamy a nezačne samotný film. Byl to vážně dobrý film. Dokázal mě trochu odreagovat a dokonce zvednout i trochu náladu, takže to nebyl zas tak špatný nápad sem jít.

Film byl skvělý! A myslím, že to bavilo i Yuua, za což jsem byl rád. Potřeboval se uvolnit. Pomalu jsme už vycházeli z kina a neuniklo mi, že Yuu se malinko usmívá. Malinko, ale přeci jen.

S nepatrným úsměvem jsme vyšli z kina a došli zpátky domů. Už bylo docela dost hodin, takže jsem s oblečením na spaní zamířil rovnou do koupelny, kde jsem se začal sprchovat.

Nechal jsem ho v klidu jít do koupelny. Původně jsem se chtěl taky vykoupat, ale únava mě přesvědčila o tom, že ráno se můžu vykoupat taky. Převlékl jsem se tedy aspoň do spacího a zalehl do postele. Chvíli jsem koukal do stropu a nakonec s lehkým úsměvem usnul.

Vykoupaný jsem se vydal do ložnice, kde již byl Aoma a nejspíše už spal, a proto jsem se co nejtišeji dopravil do své postele. Opět, jako minulou noc, jsem zpod polštáře vytáhl Ikiho košili, díky čemuž mi nálada opět klesla, ale já zkrátka nemohl jinak. Ta košile pro mě byla přítěž, ale zároveň i záchranný člun. Nemohl jsem se jí vzdát. Ještě chvíli jsem s přivřenýma očima koukal do stěny, ale pak jsem nakonec i já usnul.

Ani nevím, jak se mi to povedlo... vlastně vím, protože ležím na zemi, ale vzbudil jsem se chvilku po sedmé. Nový rekord! Promnul jsem si krk a vstal. Ustlal jsem si, potichu vzal čisté věci a šel rovnou do koupelny. Umyl jsem se rychle, spáchal ranní hygienu a šel nám do kuchyně udělat snídani.

Spal jsem relativně klidně, ovšem ráno se mi začal zdát sen. Vlastně to ani úplně sen nebyl... byl to TEN den. Celé se mi to začalo znovu přehrávat v hlavě. To klepání na dveře. Ty výstřely. To, jak Ikiho tělo padá na zem. Všechno a pořád dokola. Začal jsem se celý chvět a nakonec se vymrštil do sedu. Zhluboka jsem dýchal, na čele jsem měl vyrašené kapičky ledového potu a mého těla se stále zmocňoval třas. Snažil jsem se uklidnit, ale to teď nebylo moc možný a tak jsem se nakonec postavil na roztřesené nohy a vyšel jsem na chodbu a měl namířeno do koupelny. Ani jsem si neuvědomil, že se mi po tvářích opět kutálejí slzy.

Snídani jsem už měl hotovou a zrovna jsem se pouštěl do prvního chlebu, když jsem zaslechl kroky. Yuu už se asi vzbudil, pomyslel jsem si a pokračoval v jídle.

V koupelně jsem si opláchl obličej ledovou vodou. Chvíli jsem na sebe koukal zase do zrcadla, jako by to snad mému katastrofickému zjevu mohlo nějak pomoci a teď opravdu nemluvím o svém ranním rozcuchu. Nejhorší na tom všem byly asi oči, protože jsem je měl zarudlé od toho, jak jsem v posledních dnech hodně brečel. Do ručníku jsem si otřel obličej, ještě chvíli počkal, až se aspoň trošku uklidním a pak jsem zamířil do kuchyně, kde jsem se Aoma téměř lekl, protože jsem si vůbec nevšiml, že už vstal. "Dobré." utrousil jsem a posadil se ke stolu, kde jsem měl připravenou snídani.

"Dobré ráno." oplatil jsem a nemohl si nevšimnout té jeho přejeté nálady. Rád bych se ho na to zeptal, ale už kvůli jeho náladě a taky tomu, že mi stejně asi neodpoví, jsem raději mlčel a nechal ho v klidu. Podíval jsem se na své hodinky a pohledem propaloval datum. Dnes mám někam jít, ale nemohl jsem si vzpomenout kam. V duchu jsem nad tím pokrčil rameny. Zjistím si to za chvilku.

Po celou snídani jsem byl už zticha a vlastně jsem toho zase ani moc nesnědl. Byl jsem rád, že jsem se přemluvil dojíst ten jeden krajíc chleba. Zbylé chleby jsem dal tedy alespoň do mikrotenového sáčku, aby neokoraly, dal je do lednice a talíř po sobě umyl. Pak už jsem zapadl zpátky do ložnice, kde po mě zbyla neustlaná postel, do které jsem se opět zavrtal.

Sledoval jsem ho, dokud mi nezmizel z očí a povzdechl si. Dal jsem ještě najíst kočkám a na kalendáři u lednice si zjistil, co že mě to dnes čeká. Ah, slíbil jsem jednomu známému, že mu pomůžu odvézt nějaké harampádí ze sklepa a půdy. Připravil jsem se tedy na odjezd, ale ještě před odchodem jsem zašel za Yuuem. "Yuu, musím jet pryč a nevím, kdy přijedu. Kdyby jsi si chtěl něco koupit, nechal jsem ti nějaké peníze v kuchyni na stole. Zatím ahoj." říkal jsem mezi dveřmi do ložnice na něj a pak odešel, abych ho už nerušil.

Tak co budu dělat? ptal jsem se sám sebe, když jsem slyšel vzdalující se kroky. Jediné, co jsem měl v plánu, byla návštěva Ikiho v nemocnici, což mi připadalo nejdříve brzo, ale pak jsem nad tím mávnul rukou a prostě se šel připravit. Vzal jsem si peníze, které mi nechal na stole a vyrazil směr nemocnice. Cestou jsem se rovnou stavil i ve své trafice, kde jsem si tentokrát koupil už celou krabičku a s jejím rozděláním jsem nijak nečekal. Do nemocnice jsem došel chvíli před desátou a za několik okamžiků jsem seděl na židli u Ikiho postele stejně, jako dva dny předtím.

Nasedl jsem do svého auta a jel tedy. Musel jsem projet přes pár menších měst než jsem se dostal na místo, kde jsem byl pozván před prací ještě na kafe, které jsem neodmítl.

Seděl jsem tam několik hodin, když v tom do pokoje přišel doktor. Chtěl nejspíše jen zkontrolovat Ikiho hodnoty, které ukazovaly přístroje, na kterých byl napojený, ale rovnou jsem se ho zeptal, jak na tom Iki je. Dozvěděl jsem se, že měl prostřelenou plíci, tudíž pneumotorax a dále prostřelený žaludek a ledvinu, což způsobilo masivní vnitřní krvácení. Nyní se jeho stav nemění, ale je na tom opravdu vážně a stále není jisté, jestli svůj boj vyhraje. Bylo těžké to slyšet, ale já jsem Ikimu věřil, nepřestal jsem doufat v zázrak. V nemocnici jsem zůstal až do večera, kdy se do pokoje opět přišel podívat doktor, který mě nakonec vyprovodil ven, protože se nemocnice pro návštěvy již zavírala.

Po kafi jsme se pustili do postupného nakládání a odvážení toho harampádí. Při tom všem jsem se pěkně zapotil i ušpinil a i když jsem to odmítal, dostal jsem peněžní odměnu. K večeru jsem už jel domů a cestou objednal dvě pizzy, protože ani já a vsadím se, že ani Yuu jsme za celý den měli jen tu snídani.

Nevím, kolik přesně bylo, protože jsem neměl sebou mobil a hodiny nikde v okolí nebyly, ale odhadoval jsem to tak na desátou hodinu. Šouravým krokem jsem se vracel zpátky, ale to už jsem měl opět zapálenou cigaretu. Bylo mi na nic. I když jsem to původně neměl v plánu, zašel jsem do baru, který jsem dříve navštěvoval poměrně často, než jsem poznal Ikiho.

Chvilku na to, co jsem dorazil domů, zazvonil zvonek a já otevřel. Byl to poslíček s pizzou, kterou jsem převzal, zaplatil a odložil jí v kuchyni. Šel jsem se podívat po Yuuovi, aby si dal taky, ale nikde v domě jsem ho nenašel... třeba se jen opozdil.

S naléváním mi dalšího a dalšího alkoholu nebyl pro barmana vůbec žádný problém, dokud mi tedy nedošly peníze, protože to jsem byl pak nemilosrdně vyhozen na ulici. Takže teď nejen, že mi bylo na nic, ještě jsem dostal zase vztek. Chtěl jsem si tedy alespoň zapálit další cigaretu, ale jak jsem zjistil, krabička už byla prázdná. Zlostně jsem jí mrsknul na zem a rázným krokem vykročil kamsi. Jenom jsem chtěl prostě na chvíli zapomenout, ale ani to mi nebylo dopřáno. Neměl jsem ale zas takovou smůlu, jak jsem myslel, protože jsem narazil na večerku, do které jsem bez váhání vešel. Teď jsem se netrápil tím, jestli mi nějaký alkohol prodají nebo neprodají, protože jsem peníze stejně neměl, takže jsem si pod bundu strčil první lahev tvrdšího alkoholu, která mi přišla pod ruku. Chvíli jsem chodil ještě mezi regály a dělal, že si něco vybírám, ale pak jsem zamířil zpět k východu.
"Hej, okamžitě to vrať!" ozvalo se za mnou, když jsem vycházel z obchodu ven. Ani jsem se neobtěžoval ohlížet a rovnou vzal nohy na ramena, protože svého úlovku jsem se rozhodně neměl v plánu vzdát. Pro mé štěstí nebo možná spíš neštěstí se mi podařilo utéct a schovat se v hlavním parku, kde jsem lahev rovnou otevřel a začal pít. Vážně nevím, co to bylo, ale bylo to pěkně hnusný, ale stejně jsem vždy tu hnusnou pachuť překonal. Nevím, co přesně se dělo dál, protože pak si už jenom vzpomínám, jak mnou někdo třese. Policajti. A Iato to bohužel nebyl.