"Blbý účty." zavrčel jsem tiše a vše počítal, abych věděl, kolik na konci měsíce budu muset vysolit z peněženky. Promnul jsem si spánky a vše si ještě začal kontrolovat, abych nezaplatil víc nebo míň, než mám.

Byl to dost zvláštní pocit... být tady. Ještě včera ráno bylo všechno úplně normální, pomyslel jsem si a vztek začal postupně zase nahrazovat ohromný smutek. Bylo tu hrozné ticho. Uvádělo mě to tady do deprese, ale přitom jsem tu chtěl být. Prošel jsem celý dům a skončil jsem v ložnici, kterou jsem si chvíli nejdříve prohlížel, ale pak jsem se posadil na kraj postele a rukou přejel po peřině, pod kterou jsme ještě nedávno společně spali. Moc jsem chtěl si sem zase lehnout... s ním... jenže to nešlo. Jak jsem po místnosti tak přejížděl pohledem, zastavil jsem se u skříně, ke které jsem vykročil a otevřel. Iki tam měl poskládané veškeré svoje oblečení a v samostatném komínku i to roznošené, ze kterého jsem si vzal jeho košili a svalil se s ní do postele. Stále po něm voněla a já do ní uronil několik slz, ale stále jsem ji pevně svíral a již se zavřenýma očima z ní nasával přetrvávající Ikiho vůni.

Vůbec jsem netušil co Yuu dělá, ale nechtěl jsem ho rušit a tak jsem skončil rozvalený na gauči a koukal na televizi. Zrovna dávali něco akčního a tak jsem se aspoň nenudil.

Netuším, jak dlouho jsem tam byl, ale asi docela dlouho, protože venku se už lehce smrákalo, a tak jsem usoudil, že už raději půjdu. Nemohl jsem se ale vzdát Ikiho košile, tak jsem si ji vzal prostě sebou. Snad si Aoma nevšiml, že jsem byl pryč, pomyslel jsem si, když už jsem za sebou zavíral okno do jeho ložnice a košili schoval pod polštář své postele. Jak se ale za chvíli ukázalo, nic nejspíš nezaregistroval, protože se díval v klidu na televizi. "Co dávají?" zeptal jsem se, posadil se na volný kousek gauče a k bradě jsem si přitáhl kolena. Na tvářích jsem měl opět zaschlé cestičky po slzách, a tak, když jsi si to uvědomil, rychle jsem si je rukávem setřel.

"Něco akčního." odpověděl jsem mu a na gauči se uskromnil, aby mohl taky koukat. Ani nevím kolik bylo, ale ten film byl fakt dobrý a já se díky tomu uvolnil.

I já se při sledování televize zbavil trochy napětí, což mi přišlo vhod a taky jsem doufal, že se ta má zuřivost zase nevrátí.

Už se blížil konec filmu a já se podíval na hodiny. "Dal by sis večeři?" zeptal jsem se tiše, abych ho případně ze sledování moc nevyrušil a začal se protahovat. Dnes opravdu odpadnu.

Ve filmu se již vyřešila hlavní zápletka, takže jsem usoudil, že brzy bude končit. "Ne, nemám hlad." odvětil jsem a dál sledoval obrazovku, dokud na ní nezačínaly přebíhat titulky.

"Tak dobře. Ale zítra by ses už měl normálně najíst." upozornil jsem ho s úsměvem a šel si dát aspoň něco malého. Namazal jsem si chleba máslem, na to si dal šunku a zbaštil to. Pak už jsem se rozhodl pro spánek.

"Hmm..." zamručel jsem a ještě chvíli seděl na gauči, ale pak už jsem se zvedl a došel si pro oblečení na spaní, do kterého jsem se v koupelně převlékl a umyl si obličej od zbytku soli ze slz. Byl jsem docela unavený, takže jsem se moc nezdržoval a hned zamířil do postele. Lehnul jsem si na bok, zády k Aomově posteli a z pod polštáře si vyndal ukrytou košili, kterou jsem si přitiskl k tělu a pevně si jí držel mezi prsty.

Během pár minut jsem se už převlečený dostavil do ložnice a protože Yuu už ležel a já nevěděl, jestli spí, byl jsem potichu a zachumlal se do své postele. Nejdřív jsem zíral do stropu, ale aniž bych si to uvědomil, usnul jsem.

Uslyšel jsem klapnutí dveří a tak jsem košili přitiskl ještě víc ke svému tělu, aby ji Aoma náhodou nezahlédl, i když to byla velmi malá pravděpodobnost. No jak bych asi něco takovýho vysvětloval? Každopádně takto se mi usínalo o poznání líp, jak včera a dokonce se mi snad i zdálo něco pěkného s Ikim.

Spal jsem hodně dlouho, hlavně proto, že jsem neměl nastavený budík. Jsem totiž ten typ člověka, který spí klidně do dvou, takže když mě nic nebudilo, vlastně nebyl způsob, jak bych se v trochu normálním čase vzbudil sám.

Probudil jsem se docela pozdě, jelikož mé tělo chtělo dohnat předešlou noc, kdy si zrovna dvakrát neodpočinulo. Aoma ještě spal, tak jsem potichu vstal, před odchodem ještě schoval košili pod polštář a ustlal si postel. Dokonce jsem měl už i trochu hlad, takže první zastávka byla v kuchyni, kde jsem začal připravovat snídani.

Spokojeně jsem si spal až do jedné a až pak začal vykazovat známky života. Pomalu jsem se posadil na okraj postele, promnul si oči, pak úplně vstal a nehledě na to hnízdo na hlavě jsem došel do kuchyně, kde jsem slyšel jakýsi šramot.

Byl jsem dost překvapený, když jsem zjistil, že je téměř jedna hodina, protože takhle dlouho jsem nikdy nespal. Nebylo ale moc co řešit, tak jsem nad tím mávl rukou a dal se do přípravy palačinek. Když už Aoma přišel, bylo téměř hotovo, jen jsem dodělával poslední palačinky. "Hoj." pozdravil jsem ho a krátce se na něj podíval.

Musím uznat že jsem byl opravdu zmatený a překvapený, když jsem v kuchyni objevil Yuua, jak dělá palačinky. "A-hoj." Promnul jsem si zase oči snad v domnění, že se mi něco zdá. Tohle bych opravdu nečekal. "Promiň, že jsem nevstal dřív, abych něco připravil." Podrbal jsem se za krkem. "Můžu ještě s něčím pomoct?" nabídl jsem se a prohrábl si vlasy, abych nevypadal jako nemocný ježek.

Moc jsem nechápal ten zmatený pohled, ale nijak jsem to neřešil. "Asi ne a v pohodě, jsem zvyklý občas něco sám uvařit, jen toho moc ještě neumím." pokrčil jsem rameny a přisunul k němu talíř již s hotovými a džemem namazanými palačinkami. "Vem si kolik chceš."

"Díky. Netušil jsem že umíš dělat palačinky." usmál jsem se, přisedl ke stolu a oba jsme se do toho pustili. "Teda, je to fakt moc dobrý." pochválil jsem mu jeho dílo a mlsně se olízl po první palačince.

"Díky." poděkoval jsem za pochvalu a pustil se do další z pár palačinek, co jsem měl na talíři.

Spokojeně jsem vše snědl a počkal, až dojí i on. Potom jsem mu prázdný talíř s úsměvem zabavil a šel to všechno umýt, když už mi Yuu udělal... oběd? "Yuu, v kině dnes dávají novou komedii. Má zatím velmi dobré hodnocení. Šel bys tam se mnou?" zeptal jsem se ho a dal vše odkapat, abych to později uklidil.

Nechápu, jak se může pořád usmívat, pomyslel jsem si, když mi bral talíř, aby ho umyl. "Nevím... možná..." odpověděl jsem a pokrčil rameny. Neměl jsem náladu na to se smát, měl bych teď spíš truchlit, i když by si to Iki nepřál.

"Nech si to projít hlavou. Máme ještě dost času." řekl jsem a šel ze sebe do koupelny udělat člověka.

"Fajn." broukl jsem a koukal, jak mizí z kuchyně. Asi bych se měl trochu odreagovat, ale zkrátka jsem se na to moc necítil. Po chvilkovém přemýšlení jsem se vydal do ložnice, abych se převlékl do normálního oblečení, přičemž jsem ještě zkontroloval, jestli můj povzbuzovák, ve formě Ikiho košile, je opravdu pečlivě ukrytý.

Upravil jsem se, a začal přemýšlet, co vlastně zatím budu a nebo budeme dělat.

Během toho, co jsem se oblékal, jsem i já přemýšlel nad tím, co budu dělat. To kino jsem nijak nevyvracel, ale sám Aoma říkal, že máme ještě dost času, tak pokud bych šel, co bych dělal do té doby? Jako první mě napadla opět návštěva Ikiho, takže jsem na sebe rovnou natáhl džíny a vyšel na chodbu, kde jsem se střetl s Aomem. "Za jak dlouho začíná to kino? Šel bych ještě do nemocnice." zeptal jsem se rovnou.

"Začíná to v půl sedmé, tak abys byl v šest tady." odpověděl jsem a byl rád, že to hned nezavrhl a dokonce možná opravdu půjde. " Jo a... pozdrav Ikiho i za mě, prosím." požádal jsem ho. Rozhodně se za ním zas stavím, ale včerejší pohled mi na nějakou tu chvilku stačil.

"Jo, budu." přikývl jsem a ještě na okamžik zapadl do koupelny, kde jsem překontroloval, jestli můžu bez obav vyjít na ulici. Dál jsem už na nic nečekal, u dveří se obul a už byl na odchodu. "Tak já jdu, do šesti jsem tu." houkl jsem ještě na Aoma a zavřel za sebou dveře.

"Ahoj." houkl jsem na něj, ale nejsem si jistý jestli to slyšel. No a co budu zatím dělat? Po chvilce jsem začal zabavovat ta koťata.

Pohled jsem měl po celou dobu zabodnutý do země, takže se docela divím, že jsem do ničeho ani do nikoho nevrážel. V nemocnici jsem procházel chodbami, které mi již byly velmi známé. Když jsem stál před dveřmi, už jsem tak neváhal, jako včera, protože jsem již věděl přesně, co za nimi uvidím, ale i přes to jsem se musel po vstupu dovnitř několikrát zhluboka nadechnout. "Ahoj." lehce jsem se pousmál a posadil se na stejnou židli, jako včera. "Mám tě pozdravovat od Aoma." vyřídil jsem pozdrav, jak jsem slíbil a chytil ho za ruku. "Heh... věřil bys, že se o mě bude starat zrovna on?" krátce jsem se uchechtl, ale pak jsem si povzdechl. Jak strašně moc bych si přál být zase s ním... dal bych za to cokoliv. Při těchto myšlenkách a ještě vzpomínkách, co jsme spolu zažili, se mi začaly opět hrnout slzy do očí, ale pevně jsem zavřel oči a zatřásl hlavou. Jestli mě opravdu slyší, tak nechci, aby se kvůli mě ještě o to víc trápil, a tak jsem mu začal prostě něco vyprávět.

Jak jsem si hrál s koťaty, docela se mi zalíbila. Takové malé chlupaté kuličky. Na chvilku jsem od nich odběhl k počítači a zarezervoval pro mě a Yuua dobrá místa dřív, než nám je někdo vyfoukne. Pak jsem zas šel k těm chlupáčům.