Ještě nezačala ani první hodina a já už jsem si přál, abych z tohohle ústavu mohl co nejrychleji vypadnout. Hlasitě jsem si povzdechl a očima hypnotizoval hodiny visící nad dveřmi. Dnes má přijít nový učitel, který taky bude náš nový třídní, jelikož učitelce, která tu byla před ním, hráblo... a samozřejmě jsem v tom měl prsty já, jak jinak. Neustále mě vytáčela a peskovala, tak se taky nemůže divit. Dlouho odolávala, ale ten chcíplý tchoř v její kabelce, kterého jsem jí tam podstrčil, byla asi poslední kapka. Se zvoněním se otevřely dveře a všichni zvědavě pokukovali po novém vyučujícím. Až tedy na mě, já jsem raději zíral z okna. Nezajímá mě, kdo to je a co je zač, hlavně, aby mě nechal na pokoji, protože jinak mu udělám ze života peklo.

Dnes jsem konečně nastoupil do nové práce. Zrovna jsem seděl v kabinetu s ředitelkou školy, která mi vše vysvětlila a poskytla všechny potřebné informace i pomůcky. Když bylo vše vyřízené, vyrazil jsem najít svou třídu. Chvíli jsem bloudil po škole, ale usmálo se na mě štěstí a já se zvoněním vešel do třídy. Ucítil jsem na sobě pohledy žáků. Ještě nikdy předtím jsem neučil a byl jsem z toho nervózní, ale nedal jsem to na sobě znát a přistoupil ke stolu, kde jsem si své věci odložil. V rychlosti jsem pohledem přejel všechny žáky a začal se představovat. "Dobrý den. Jsem váš nový třídní učitel Ogita Ikimo. Doufám že si budeme rozumět a necháte mě vás něco naučit." lehce jsem se usmál. "Dnešní den bych udělal spíš seznamovací, takže bych byl rád, kdyby jste se mi postupně představili."

Jen jsem protočil oči a nevěnoval mu jediný svůj pohled, nestál mi za to. S nezájmem, co se kolem mě děje, jsem dál tupě hleděl z okna, kde si vítr zrovna pohrával s drobnými lístky a některé z nich odnesl kamsi do neznáma. "Co je?!" štěkl jsem po spolužákovi, který seděl za mnou a právě do mě z nějakého důvodu strkal. Ukázal někam dopředu a mě chvíli trvalo, než mi došlo, že na mě přišla řada a asi bych o sobě měl něco říct. "Jsem Fujiwara Yuu a nemám zájem o nic jinýho, než se dostat z tohohle ústavu plném idiotů." představil jsem ve zkratce svou osobu a dál se o nic kolem sebe nezajímal.

Představila se mi pomalu celá třída, ale jeden žák mě svým přístupem docela dost vyvedl z míry. To asi bude ten, před kterým mě ředitelka varovala, ale já si myslím, že to až tak hrozné nebude. Odkašlal jsem si a zas si vše v hlavě urovnal do pořádku. Třeba má jen špatný den, ale tohle by si stejně neměl dovolovat. "Všem vám děkuji a budu se snažit vaše jména co nejdříve zapamatovat. Rád bych taky upozornil jeden zdejší živel na nevhodnou volbu slov ale věřím že to se spraví."

Bylo mi hned jasné, že mluví o mně, ale bylo mi to jedno. Měl by si zvykat, protože jinak to se mnou nebude mít lehký. Všichni svou pozornost zaměřovali na svého nového třídního a vyprávěly si různé zážitky, do čehož jsem se nezapojit. Jednak jsem o to neměl zájem, ale i kdybych měl, tak bych se neměl o co podělit. Neměl jsem to štěstí, abych se narodil rodičům, kteří by o mě jevili sebemenší zájem, natož aby se mi v dětství postarali o nějaké hezké zážitky. Už mě krajina za oknem omrzela, tak jsem konečně otočil dopředu, abych si nového učitele také prohlédl. Vlastně na první pohled ani zas tak špatně nevypadal, ale pořád to byl učitel, tudíž můj přirozený nepřítel.

Žáci se mezi sebou začali bavit. Chvíli jsem je s úsměvem pozoroval a vybavil si taky něco ze své školy. Nakonec jsem jim oznámil, že mají ode mě dnes pokoj, že si můžou v klidu povídat, a kdyby je něco zajímalo, můžou se mě ptát. Posadil jsem se za stůl a začal si v učebnicích, sešitech a dalších papírech, dělat vlastní pořádek. Něco mi nedalo a prostě jsem se občas na chvilku zakoukal na toho jediného kluka, který se s nikým nebavil a tiše seděl na svém místě. Chtěl to tak nebo má problémy? ptal jsem se sám sebe. Budu tuhle třídu muset ještě hodně poznat.

Občas se naše pohledy setkaly, ale neuhnul jsem, prostě jsem na něj dál bez ostychu civěl. Konečně zazvonilo na přestávku a já se okamžitě ze třídy vypařil. Zamířil jsem na záchod, kde jsem otevřel okno a sedl si na parapet. Z kapsy jsem vytáhl krabičku cigaret a rovnou si jednu zapálil. Neřešil jsem, že mě může někdo nachytat, protože všichni učitelé mě raději nechávali být, protože věděli, že tak je to nejlepší. Vyfoukl jsem z okna kouř a pozoroval, tak se postupně rozptyluje a mizí mi před očima.

Když už zazvonilo, tak se ten klučina vytratil jako Formule 1. Nijak jsem to neřešil, protože jsem měl v tu chvilku taky volno a dostal jsem chuť na kafe. Nechal jsem své věci ve třídě a šel si do svého kabinetu, který jsem sdílel ještě s jedním učitelem, udělat ten povzbudivý nápoj. Bylo už zas těsně před další hodinou, a tak jsem se po příjemném pokecu s kolegou, vydal i s hrnkem chodbou zpět do třídy a míjel žáky z různých tříd.

Zazvonilo zrovna ve chvíli, kdy jsem si zapaloval další cigaretu. "Eee, kašlu na to, přece jí teď netípnu." broukl jsem si pro sebe a bez starostí si vychutnával další dávku nikotinu. Bylo už něco přes pět minut po zvonění, když jsem se teprve šouravým krokem přemisťoval zpátky do třídy. Chodby byly prázdné a vládl na nich klid, který narušovaly pouze mé kroky. Vzal jsem za kliku, vešel do třídy, ve které samozřejmě už všichni byli, včetně vyučujícího, a bez omluvy nebo jakéhokoli jiného slova se šel usadit do své lavice.

Už dávno začala hodina a náš živel nebyl na svém místě. V klidu jsem vyčkával a upíjel ze svého hrnku, když v tom mě vyrušil zvuk otevírajících se dveří. Vzhlédl jsem k osobě a nebyl to nikdo jiný než ON. Bez jakéhokoliv slova se posadil na své místo a očividně ho nic nezajímalo. Nejsem na takové jednání zvyklí a zvykat si ani nebudu. Promluvil jsem na něj s vyčítavým tónem. "A vysvětlení k pozdnímu příchodu není? Mohl by ses aspoň omluvit, když přijdeš pozdě do hodiny."

Překvapeně jsem k němu vzhlédl a povytáhl obočí. To mu o mě snad nic neřekli? Vlastně bych se ani nedivil, kdo by dobrovolně nastoupil na školu jako kantor, když by věděl, co ho tam čeká. "To jako fakt?" zeptal jsem se pobaveně a spíše pro sebe se ušklíbl. Nevím, co si myslí, mě vychovávat rozhodně nebude. Už to tu mám nějak zavedený a rozhodně se na tom nic měnit nebude.

Ušklíbl se na mě a šlo vidět, že on nebude žádná procházka růžovým sadem. Ale já ustupovat rozhodně nebudu. Ne po tom všem. "Chci vysvětlení. Nezajímá mě, že ty to tady máš na háku. Pokud chceš stále propadat, tak ve svém přístupu pokračuj dál, ale v tom případě se mě nezbavíš." Někdy si ho musím odchytit a promluvit si s ním trochu jinak.

V celé třídě bylo mrtvolné ticho, jen očima těkali z jednoho na druhého a sledovaly, jak se nastalá situace vyhrocuje. On si se mnou fakt zahrává. No fajn, jak chce, myslím, že mu dám na přivítanou malý dáreček. "Už jsem říkal, že odsud chci vypadnout, takže by jste měl bejt rád, že tu vůbec jsem." odsedl jsem a hodil nohy na vedlejší volnou židli.

Ten kluk opravdu pomalu dosahuje toho všeho, co jsem slyšel. Ahh... a to jsem si myslel, že tohle povolání bude klidné. "Přišel jsi mi zajímavý, ale můj zájem se rychle vytrácí. O přestávce se mnou půjdeš do kabinetu, promluvíme si o samotě." Nevím co s ním... nebýt ve škole, tak mu asi jednu natáhnu za to, jak je nevychovaný, ale já jsem ve škole, takže to musím řešit úplně jinak, než jsem byl do teď zvyklý.

"Jasně, rande u Vás, chápu. Ale jsem dost náročný, tak si musíte dát záležet." znovu jsem mu věnoval jeden ze svých provokativních úšklebků a s pobavením ho sledoval, ale nakonec jsem přeci jen si dal pohov a znuděně se opřel rukou o lavici a podepřel si hlavu.

Na jeho poznámky jsem nehodlal nijak reagovat, a tak jsem zase zabodl pohled do své práce a zbytek hodiny ho hodlal nevnímat. To nám to ale hezky začíná. Pomalu jsem dopil svou kávu a dodělal práci. Nezbylo mi nic jiného, než občas na nějakého z žáků zabloudit pohledem.

Šíleně jsem se nudil. Neustále jsem si poposedával a snažil se najít pozici, ve které bych vydržel. Připadalo mi, jako by se čas snad zastavil, protože když jsem si myslel, že uběhlo alespoň 10minut, ručička na hodinách ukazovala pouze o tři minuty více. Nakonec jsem si vzal tužku a začal s ní v pravidelných intervalech ťukat do stolu. Jak otravné, že? Neustále jsem ho s lehkým úsměvem na tváři pozoroval. Tak možná tu přeci jen bude občas sranda. Uvidíme, jak dlouho to se mnou vydrží, pomyslel jsem si.

Asi mě chtěl provokovat, ale na to kašlu. Neví, čím jsem si prošel a s tužkou si hrají i děcka na ulici. Dlouze jsem vydechl a prohrábl si vlasy. Chci o něm zjistit co nejvíc věcí, nemůže se takhle chovat prostě jen tak. Občas jsem se na něj podíval, jakoby byl hlavolam, který potřebuje rozluštit a očekával jsem zvonění, které se už blížilo. V tom toku myšlenek mi čas utíkal rychle.