Ticho prolomila melodie, která se nepodobala žádné ze skřivanových písní. Byla tichá a posluchač musel pozorně naslouchat, aby si jí v šelestu listí všiml. Vycházela z ledňáčkova nitra. Zpíval o ztrátě a smutku, jenž v sobě uchovával.

Jemný vánek nesl jeho žalm cestou, po které denně kráčeli chlapci. Proplétal se stébly luční trávy a zavál ho k okraji lesa, do korun stromů, kde se poprvé setkali. A nakonec k řece, u níž hnízdilo ledňáčkovo hejno. Vyslyšeli píseň a přidali se k symfonii, jaká vzniká jen výjimečně. Celý les už věděl, že na další cestě za přežitím kráčí o jednoho méně.