Druhý chlapec prošel kolem Světlonoše jako každý jiný den. I přesto, že bylo teplo a slunečno, sestával jeho oděv z tmavé mikiny s kapucí a dlouhých uplých kalhot. Na havraních vlasech byla sluchátka a ledňáček přemítal, jakou hudbu asi poslouchá - je o nějakém příběhu, podobná těm, které mu zpíval skřivan? 

„Jak bychom měli říkat jemu?“ zeptal se svého společníka, jehož považoval za moudřejšího.

„Jeho píseň jsi už slyšel - dobře víš, že bloudí ve svých myšlenkách, viděl jsi, jak ho jeho vlastní strach pomalu stahuje k sobě do temnoty a jak ho postupně mění.“

„Stín,“ pojmenoval ho ledňáček bez dalšího váhání.