"Ty toho chlapce znáš, zazpívej mi o něm píseň," požádal ledňáček skřivana.

"Sám už jsi viděl, jaký je. Snílek věčně ponořený do příběhů, které napsali jiní lidé. Možná to ještě neví, ale i on hledá svou cestu ke šťastnému konci. Nikdy nemyslí pouze na sebe, mnohokrát upřednostnil cizí štěstí před svým. Raději bude sám trpět, než aby nečinně přihlížel. Přináší naději."

"Světlonoš," vyřkl ledňáček jedno jediné slůvko.

Chlapec, nic netušíc pojmenovaný Světlonoš, zvedl hlavu a usmál se směrem ke koruně stromu, v jejíchž větvích seděl ledňáček. Samozřejmě nevěděl, že se právě stal námětem pro další skřivanovu píseň, nemohl to vědět.