Jejich setkání se proměnila, nově v nich bylo cosi nevyřčeného. Každý den nosil hnědovlásek svou knihu, ale jakmile překročil kraj lesa, stala se pouhou kulisou. Možná by si to nepřiznal, ale vyhlížel ho, čekal na něj, a když se míjeli, vždy mu věnoval ten samý úsměv. Tajně doufal, že jednou bude opětován, ale druhý chlapec jako by si ho ani nevšiml.

„Pozorujeme je den po dni,“ řekl ledňáček, když chlapci dokončili každodenní rituál, „ale neznáme ani jejich jména“.

„Jak bys jim chtěl říkat? Jejich lidské jméno pro nás nemá žádný význam,“ odpověděl skřivan zamyšleně.

„Vymysleme tedy nová jména,“ zaprosil ledňáček.