Ledňáček se smutkem sledoval tělo skřivana, když pomalu dolehlo na větve stromu. Věděl, že smrt přijde pro každého. Stál tam a pozoroval mizející teplo slunce dopadající na skřivanovo tělo. S posledním úderem malého srdíčka, s posledním slunečním paprskem, vyšli před dům dva chlapci a ozvěna v údolí tiše opakovala píseň o Stínu a Světlonoši.

Ledňáček věděl, že již nikdo nezazpívá o osudu dvou chlapců, ale na tom nezáleželo.

„Naše písně jsou skutečné. Zpíváme o tom, co se děje teď a tady. Ať prožíváme smutek či štěstí, zpíváme o tom celým svým srdcem."

Svět se na pár okamžiků zastavil v tichu.