Mával křidélky tak jako nikdy předtím. Hlavu mu bičoval studený vítr, až ho štípalo v očích, plíce ho pálily a nedostávalo se mu dechu, ale musel pryč od těch hrozivých zpráv. Ta píseň, kterou slyšel naposledy, se mu nelíbila. Bál se. A přesto... uvažoval, když dosedl na jehličnatou větev smrku na druhém konci lesa, přesto věděl, že je to čirá pravda. 

Není zbabělé utíkat před pravdou? Ptal se sám sebe, aniž by ho kdokoliv jiný mohl slyšet. Oddechoval, oči stále doširoka otevřené, pírka chaoticky načepýřená. 

Nemohl přeci utéct od přítele v posledních společných chvílích, které je čekaly. To dělají lidé.