Skřivan zvedl hlavu a začal zpívat novou píseň. Ledňáčka rozrušila tónina, jež se nepodobala žádné z těch, které byly pro jeho přítele typické. Naopak mu ještě více připomínala krutou pravdu, kterou si zpočátku nechtěl přiznat. Mýlil se, už tehdy, když se poprvé setkali. Skřivanovy písně sice byly protkané slunečním světlem, nabízely hřejivou náruč a unášely ho svou melodií pokaždé, když mu dolehly k uším, ale o to víc ho zabolelo, když nyní uslyšel tklivou píseň přímo ze skřivanova nitra. Nedokázal poslouchat melodii, která se dotýkala jeho srdce a rvala ho na kusy. A tak, se strachem v tmavých očích, uletěl.