Okno se otevřelo, pouze na malou škvírku, ale i to stačilo, aby se ledňáček protáhl dovnitř. Nejprve váhal. Všechny instinkty mu napovídaly, aby uletěl, schoval se ve větvích, ale srdce ho táhlo za přítelem. Klícka byla otevřená, skřivan by byl volný, kdyby chtěl. A právě to donutilo ledňáčka, aby sebral veškerou odvahu a protáhl nejprve zobák, pak celou hlavu a nakonec i zbytek tělíčka prostorem, které ho dělilo od vnitřku lidského obydlí. 

Když se opatrně a s nastraženými smysly dostal ke kovovému monstru, jenž ukrývalo druhého ptáčka, zastavil a zeptal se: "Půjdeš se mnou?"

Skřivan neodpověděl. Jeho čas se pomalu blížil.