„Nemůžeme tomu nějak pomoct?“ nadhodil Ledňáček směrem ke Skřivanovi.

„Proč bychom to dělali? Naše starosti jsou na lukách, v lesích, v divoké přírodě, kterou lidé jen procházejí. Matka Země nám darovala hlas, abychom zpívali písně o světě, ne abychom ho měnili.“

„Lidé nás krmí, chrání a stejně jako my zpíváme písně o nich, zpívají i oni o nás,“ opáčil Ledňáček, „někdy to nejsou písně, co nás spojuje, ale činy.“

S těmi slovy utrhl malou březovou větvičku, vyletěl nad oba chlapce, kteří se jako každý den míjeli na pěšině, a nechal ten malý kousek lesa volně padat dolů k jejich nohám.