Stín už dlouho s nikým nemluvil tak, jako tehdy se Světlonošem. Vyvolalo to v něm tolik různých pocitů - a poprvé za dlouhou dobu nešlo jen o vztek, strach nebo smutek. Cítil se tak zranitelně, tak zmateně a křehce. Nechtěl před ním dát najevo svou slabost, nemohl přeci brečet jako malé dítě. 

Dalších slov nebylo třeba. Opatrně, jako by se bál, že se rozplyne, když se ho dotkne, ho Světlonoš objal. Možná to působilo jako gesto soucitu, možná v tom bylo něco víc. Stín nedokázal rozklíčovat, o co chlapci skutečně jde, ale doufal a přál si, aby ta chvíle nikdy neskončila.