Na okno skromně zařízeného pokoje dopadl kamínek. Ozvalo se nepatrné ťuk, když narazil do skla. Chlapec v pokoji mu nevěnoval pozornost - hned vedle okna byl strom, na kterém sedávali ledňáček se skřivanem, a běžně se stávalo, že větvička uhodila do okenní tabule.

Ťuk, ozvalo se znovu, ťuk, ťuk. Kamínky dopadaly v čím dál kratších intervalech, až si toho Stín všiml. Nejprve naštvaně vstal. Určitě to bylo nějaké otravné dítě. Otevřel okno a zamračený výraz vystřídalo překvapení. 

Dole stál známý hnědovlásek, s dalšími kamínky stále sevřenými v dlani. Na obličeji mu tančil úsměv, který ihned povadl, když Stín zprudka zavřel okno.