„Zazpívám ti o tom chlapci píseň,“ řekl skřivan a seskočil z větvičky mladého stromku. Ledňáček ho následoval. Společně přeletěli louku, z výšky pozorujíc prvního chlapce.

Zdál se být obyčejný. Takových lidských mláďat viděli na kraji lesa spoustu. Nebylo výjimkou, že chodili polní cestou do školy v přilehlé vesničce za kopcem.

„Vídám ho každý den,“ promluvil opět skřivan, když si našli příhodné místo k sezení na jedné vysoké břízce, „moc se trápí. Jeho matka raději odešla ze světa, než aby byla s otcem násilníkem. Ten si vyléval zlost na synovi, než přišel i o něj. Minulost ho zaslepila, nevidí laskavou přítomnost.“