Ledňáček seděl za oknem maloměstské kavárny, pozorujíc občasné kolemjdoucí. Na druhé straně skla čekal černovlasý chlapec – Stín. Jednou rukou si pohrával s tkaničkou od kapuce, druhou nedbale otáčel hrnek položený na stole před ním. Prudce vzhlédl, když za oknem spatřil pohyb, ale to jen skřivan přistával vedle přítele. Na něj nečekal. Zklamaně se zadíval na kávu, která už dávno vychladla.

Slovy by nedokázal popsat, jak se cítil, ani nevěděl, že o jeho smutku zpívá malý ptáček další píseň.

Nezajímalo ho, proč nepřišel. Nezáleželo na důvodech, zažil to mnohokrát. A proklínal sám sebe, že byť jen na chvíli doufal ve Světlonošovo přátelství.