Povídej mi, růženečku,
různých modliteb věnečku,
povídej, copak v sobě ukrýváš,
které dni i noci o mne sníváš?
Býval jsi pln radosti,
bez nadvlády starostí.

Vždy vroucně jsem po tvé cti dychtila,
blíž k nebesům s tebou být toužila.
S korálky noci si tě představovala,
s křížem tajemna něžně
v náruči chovala.

Tebe do hedvábného závoje
bych ráda zahalila,
nebo tě do mantily z kraječky
vznešenosti položila.
To abych srdce tvé vždy milovala
jako uzlíček lásky,
v tobě až do sklonku věků nalézala
krásné víry obrázky.

Povídej mi, růženečku,
různých modliteb věnečku,
povídej, copak v sobě ukrýváš,
které dni i noci o mne sníváš?
Hle, bolest nyní do tebe vstoupila,
oči z nefritu na čas oslepila.

Ze zřítelnic ti slzy a krev stékaly,
studánky rudým šátečkem zavázaly.
Když na tebe padl temný stín,
srdce ovládl bolestný splín.

Tolik bys rád teď tu látku
z korálků svých sňal,
svobodu černé nicotě
navěky odňal.
Chceš se pohnouti,
pouta ti však dali,
Chceš vykřiknouti,
roubík ti však dali.

Povídej mi, růženečku,
různých modliteb věnečku,
povídej, copak v sobě ukrýváš,
které dni i noci o mne sníváš?
Temnota nyní slávy květy obdržela,
zatímco tě tu jak rukojmí držela.

Korunu v trůnu blaha si nasadila,
v ráji mléka i medu si slastně žila.
Za zpěvu padlých cherubínů usínala,
zatímco dušinka tvá
bez hlesu zmírala.

Vládkyně noci lid zotročila,
tvrdou diktaturu nastolila.
To ona tebe trýznila,
růženečku,
To ona tebe mučila,
mládenečku.

Povídej mi, růženečku,
různých modliteb věnečku,
povídej, copak v sobě ukrýváš,
které dni i noci o mne sníváš?
Jistě by sis lucerničku přál,
abys zas ve světle u mě stál.

Kapesník již mám slzičkami skrápěný,
když ty jsi, mládenče,
tak strašně ztrápený.
V mysli tys mi ožil, člověkem ses stal,
do tíhy muk tě strašlivý osud vzal.

Dušinka tvá, do škapulíře uložená,
do žaláře nejtemnějšího uvržená,
byla pro božstva tmy a zla uvězněná,
i pro jejich vladařku,
byla pro moc těch sil obětovaná,
i pro jejich pastýřku.

Povídej mi, růženečku,
různých modliteb věnečku,
povídej, copak v sobě skrýváš,
které dni i noci o mne sníváš?
Mrtvé tělo již nic nepovědělo,
mezi trny rudé růže leželo.

Překonala jsem kvůli tobě
mnoho bariér,
avšak přesto já osaměla
jako solitér.
Sektářka se naivitě mé posmívala,
Tenebris, ano,
přesně takhle si říkala.

K tobě nebylo možno se dostati,
lásku těsně před smrtí ti vyznati.
Jediné, co mi po tvém srdci zbylo,
byla vzpomínečka,
Jediné, co mi v dlaních zářilo,
byla holuběnka.

Neříkej mi, růženečku,
různých modliteb věnečku,
neříkej, jak bez tebe musím žíti,
na celé dny i noci osaměti.
Neb pokojně zapaluji bílou svíci,
vypouštím do světa sivou holubici.

Daroval jsi mně ji před zásnubami,
daroval jsi mně ji před jmeninami.
Jenže nám hvězdy nepřály,
všechny vazby zpřetrhaly.

Nad světlem zvítězila temnota,
ta všeobjímající nicota.
Korále z perel nefritu se vysypaly,
ty jinošku rozmilý,
tkanice tvého života se přerušily,
ty koloušku zabitý.

Odpočívej, kavalíre,
strážný můj anděli,
již víc na tě nezvládám
pamatovat v neděli.
Na celé dny i noci musím osaměti,
už neříkej, jak bez tebe bych měla žíti,
skrytých modliteb noci věnečku,
neříkej mi, jen mlč, růženečku.