Dvě dámy z odlišných krajin
nosily klíč k vlastním stájím.
Když jím vrata odemkly,
dobrodružství podnikly.

Jedna byla oděna v šaty černé,
jako hvězdnatá noc nádherné.
Druhá na statném oři celá v bílém,
cválala za předem určeným cílem.

Na nebi zářila luna v úplňku,
cesta vedla na jih, směrem k zámku.
Tam slečny komnatu chtěly sdíleti,
na budování přátelství se podíleti.

Když vraník s běloušem zastavili,
dámy zlaté dveře objevily.
Zlehka dovnitř vstoupily,
střevíce si sundaly.

Za svitu měsíčního srpku,
za doprovodu něžných polibků,
přátelským rituálům se oddávaly,
bohyni lásky v nitru vzývaly.

Prý jen jedna druhé klíč darovala,
věc k odemčení srdce věnovala.
Kavalír by však hlavou mohl kroutiti,
počinu těch dvou žen se diviti.

Jednou ale přišel,
když kolem prošel.
Princeznu v bílém kabátku zřel,
o jejím přátelském poutu písně pěl.

Jako trofej ji chtěl získati,
klíč kamarádčin si vyžádati,
aby k temné paní mohl přilnouti,
k loži vedle ní slastně ulehnouti.

Už jako mládenec tu ženu miloval,
pod okny jí láskyplně veršoval.
Ona se však k němu chladně zachovala,
všechny city v sobě pochovala.

Tajně ke stáji chodíval,
jejího koně po hřívě hladíval.
Avšak pak na sever odkráčel,
myšlenky na svou milou neztrácel.

Señora oči před okolím zavírala,
pár smutných akordů zabrnkala.
V rukou španělská kytara,
dáma jak přízrak z temnot vypadala.

Jen přítelkyně dokázala býti světu otevřená,
z celé jeho krásy nadmíru nadšená.
Poté ale i ona posmutněla,
na nádheru kolem sebe zapomněla.

Ta, jež všechny květy láskou zalévala,
klíček od lidského srdce opatrovala,
najednou rozum ztratila,
na zdraví si ublížila.

Lhala všem, kterým důvěřovala,
zradila ty, pro něž se obětovala.
Sebe v naivní představy uvrhla
bělostné šatičky si roztrhla.

Zklamanému mladíkovi říkala,
že sama, samotinká bývala.
Údajně pouze jeho ráda měla,
uvěřit tomu faktu jej přiměla.

„Jsem celý zmaten,
láskou znaven.
Kterou z těch dvou milovati,
koho nenáviděti?

Měl jsem rád princeznu spanilou,
s dušičkou tajemnou, potemnělou.
Její kamarádka mne ale vábí kapesníčkem,
koketně otáčí svým bělostným paraplíčkem.

Ručku mi líbá,
do očí se dívá.
S ohněm si zahrává,
do pekla mě dostává."

Chtěl tajemství klíče k srdci věděti,
bol v jeho nitru do větru šeptati.
Možná se stal obětí hloupých her citových,
své smysly otupěl vůní květů hyacintových.

Jednou se však pravdu dozvěděl
za svitu nočních hvězdných světel,
v tu ránu dostal kulkou do spánku
u vchodu do nebeského zámku.

Zrovna vyšla jak kovbojka oděná,
ta snědým kavalírem milovaná,
klíč k srdéčku i zbraň od mrtvé vzala,
od kopretinky, s níž pouto uzavřela.

Tu noc hřebci dříve krásných dam
hleděli s hrůzou ke hvězdám,
návrat svých majitelek žádali,
když jejich koňské oči plakaly.