S otevřenou náručí ty mne vítáš,
v útrobách svých si mě hýčkáš.
U tebe jest ráj vyvolený,
v nitru mém vymodlený.

Knihy všude, kam se dívám,
dobré kamarády tu mám.
Miluju, když mohu o pauzách psáti,
pohodlně do křesla posaditi.

Sedím na chodbě u učebny,
tvořím zde rýmy i romány.
S jednou nohou přes druhou
tkám realitu vysněnou.

Inspiraci v tobě nalézám,
na přednášky stále chodívám,
Na semináře docházku si hlídám,
všechny dojmy v hlavě vstřebávám.

Na stole z automatu kávička
hojí rány mého srdíčka.
Tam, kde prožívám radosti,
mne ohrožují i starosti.

Chci perfektní být,
studium si zasloužit.
Bičuji se k dobrým známkám,
dávám průchod vnitřním jizvám.

Ano, dušička stává se raněna,
jakmile jest pevně svázaná.
Lana na zápěstích ji rozdírají,
až rány stále krvácejí.

Někdy však prožívá volnost,
zároveň s ní též nevolnost.
Neví, co z toho má prožívati,
neumí se v tom chaosu vyznati.

Přátelé lžou i pravdu mluví,
učitelé pomáhají, zároveň mučí.
Jedinou jistotou stává se svět,
rozkvetlý jak z jara květ.

Ne ten skutečný,
leč imaginární.
Plný zdání
a sladkého snění.

Prožívala jsem snad tohle
na normální škole?
Možná mi tu pomáhaly
pevně dané rituály.

Nebo snad minulost vytěsňuji,
když vzpomínek se zbavuji?
Možná nechci tou tíhou žít,
přeji si v boji s režimem snít.

Ano, ta jiná země,
kde člověk si připadá opuštěně,
funguje dle zákonů odlišných,
pro mne často chaotických.

Ale proč tu chrochtám blahem,
kreslím růže jedním tahem?
Vždyť se smutně tvářit mám,
a já radost prožívám.

Ach, ta rozdvojenost,
smutek i spokojenost
Tak jak to tedy doopravdy je?
Opravdu se tady takhle žije?

Chci v míru být,
musím se však před zlem skrýt.
Nemám žádného pomocníka,
neb mým studiem převozníka.

Každého půl roku musím bojovat,
i s ranami až do krve přežívat.
Vždy někdo v souboji umírá,
hned jak hru o život nezvládá.

Buďto se do podzemí propadá,
nebo jej lapka o měšec okrádá.
Poté další období začíná,
vychází slunce, lampa zhasíná.

Nervy jako kouzlo pominou,
když mám sezónu úspěšnou.
Dala jsem to, zlo porazila,
do dobra se znovu narodila.

Jenomže já chod věcí znám,
zas mnoho strachu prožívám.
Možná mi nyní pomohla Štěstěna,
abych nebyla démony spoutaná.

Brzičko však arénu slávy potkám,
smím bojovat jen proti temným silám.
Obhájit moc, o čest se prát,
musím ty zkoušky zdárně dát.

Až hruď hrdě vypnu,
rytířkou se poté stanu.
Dostanu titul, moc i slávu,
hlavně nikdy neztratit hlavu.

Tam, kde se bojuje tak urputně
třeba i jen o kousek pečeně,
musím v divočině přežívat,
za svým si neustále stát.

Povídala jsem, že u tebe je ráj,
mých snových koní stáj.
Sic si mohu protiřečit,
v jistých chvílích znejistit,
avšak pravdu o vysoké dím,
o žití v srdci jejím vyprávím.

Vždyť bez války není míru,
bez bojů není smíru.
Tam, kde je dobro,
žije také zlo.
Vše pod jedinou střechou bydlí,
v domě, kde radost i smutek dlí.

Ty, školičko vyvolená,
mezi loukami rozprostřená,
kdybych v tobě bolest nezažila,
jak bych si pak tvou náruč užila?