(Vzpomínka)

,,Maminko, počkej na mě, bojím se být v lese za tmy." Zašeptala jsem mamince a pevně jí chytila za ruku. Byli jsme spolu venčit psy. Tehdy mi bylo pět a skoro jako každé dítě jsem se velice bála tmy.

,,Proč se bojíš? Čeho?" Zeptala se maminka udiveně. Nechápala můj strach. Neustále se mě marně snažila přesvědčit, že se nemám čeho bát.

,,Bojím se, že někdo ze tmy příjde. Nějaký zlý člověk. Bojím se ho." Špitla jsem. ,,Ale zlatíčko, tady se není čeho bát. Slyšíš? To houká sova. Taky se nebojí tmy, právě naopak. Tma je jejím přítelem. Za tmy se probouzí k životu. Není se čeho bát. A kdyby bylo, nemyslíš, že by se bála i zvířata?" Utěšovala mě. ,,Věřím ti, mami." Usmála jsem se a pevně ji objala...

Současnost

Sevřela jsem Nickovu ruku. Stále se neprobouzel. Pořád nic. A já ho zrovna nutně potřebuju. Jen on mi rozumí. Máma, táta a bráška...Nikdo z nich už tu není. A já to sama nezvládnu. Několikrát jsem se s matkou pohádala, tvrdila jsem, že už jsem vyrostla, a že už nepotřebuju, aby mi někdo radil, jak mám žít. Tehdy jsem byla moc hloupá. Tehdy jsem byla blbá puberťačka. A zrovna teď bych radu potřebovala, ale teď už ji nemám od koho dostat.

Schoulila jsem se do klubíčka a tiše se rozplakala. Proč já? Jak jsem si tohle zasloužila?

Zvedla jsem ubrečenou tvář ke stropu a představila si nebe. Určitě tam někde jsou. Sledují mě. Vím to. To, že odešli z tohoto světa přece ještě neznamená, že odešli napořád. Nebo ne?

(Vzpomínka)

,,Sáro, nechceš si jít zahrát se sousedovic chlapci fotbal?" Zeptal se mě tatínek. Tehdy mi bylo deset a pohybové hry mě moc bavily. A ze všeho nejvíc fotbal. ,,Půjdu taky!" Křikl za mnou Mike. Tehdy mu bylo jedenáct a rád se mnou soutěžil.

,,Tak jo, běžte." Zamával nám taťka a odešel do kuchyně pomoct mamince s večeří. ,,Miku, ne, že se zase budeš předvádět." Varovala jsem brášku. Ten jen zakoulel očima. 

Když jsme doběhli k hřišti, zasmál se a lehce do mě žďuchl. ,,No né, kdopak to bude hrát s náma? Tvůj vyvolený." Začal se Mike tlemit. ,,Nech si to, jo?" Vyjela jsem na něj. Můj vyvolený byl Nick. Znala jsem ho od první třídy, protože v tu dobu se přistěhoval i s rodinou k nám do města.

,,Čau Nicku, čau kluci." Pozdravil je rychle brácha a plácl si s něma. ,,Čau Sáris, co se děje? Jsi nějaká zamlklá." Podotkl Jimi, jeden z kluků. Zrudla jsem a sklopila oči. ,,Ále, toho si nevšímej brácho, jen je zabouchlá." Ušklíbnul se Mike a poplácal Jimiho po rameni. ,,To jsou nám, ale novinky!" Zasmál se Jimi. ,,Tak jdem hrát?" Zeptal se Nick a nahrál mi míč. ,,Dámy rozehrávají. Můžeš Sáris." Usmál se na mě a já jsem jenom okouzleně zamrkala.