Na obrázku je Jessi.

(Vzpomínka)

,,Taylere nech mě na pokoji!" Zakřičela jsem na tmavovlasého kluka. V té době jsem byla ve třetí třídě. Tayler byl spolužák, který s oblibou ubližoval ostatním.
Mě, například, vždy otravoval s tím, že mi ostříhá moje tmavé copy.
Zrovna nyní, mi cvakal nůžkama u ucha.

,,Copak copatko?" Zasmál se Tayler. Připadala jsem si hrozně. Jako nějaké zvíře, jdoucí na porážku.

,,Nech ji být, Tay." Poručil mu někdo za mými zády. Prudce jsem sebou trhla a otočila se. Za mnou stál Nick s rukama v bok. Oči se mi hned zaleskly nadšením. Nick!

,,Tak jo, když si to přeješ." Povzdechla si Tayler a spolu se svými dvěma kumpány se vzdálil.

,,Díky." Zamumlala jsem vděčně. Nick mi pomohl vstát.
,,Není zač Sáro. Jsou to jen obyčejní hlupáci." Usmál se na mě a odešel...

(Současnost)

,,Slečno? Přišla za vámi na návštěvu vaše sestra." Usmála se na mě mile sestřička. Jakmile zavřela vešla dovnitř ubrečená Jessi. Blonďaté vlásky ji v zacuchaných kudrnách splývaly po zádech a oči měla úplně zarudlé. ,,Jessi, prosím neplač, prosím..." Zamumlala jsem a sevřela sestru v pevném objetí.

,,Proč se to muselo stát zrovna nám? Jak to mohl dopustit?" Plakala. ,,Kdo? Kdo co mohl dopustit, Jessi?" Zeptala jsem se sestry. ,,No přece pán Bůh? To nás nemá rád?" Sestřina odpověď mě vyvedla z míry. Co jí mám odpovědět?

,,Jessi...já nevím."

(Vzpomínka)

,,A potom, se nám narodil Ježíšek." Skončila své vyprávění paní učitelka. Bylo mi šest, a zrovna byly Vánoce. Teda několik dnů před Vánoci.

,,Paní učitelko, ale pokud nás Ježíš spasil, tak proč tolik lidí umírá?" Zeptal se Jáchym. Umřela mu maminka a on se z toho nikdy pořádně nevzpamatoval. ,,Víš Jáchyme, lidé zde na zemi by si měli projít nějakou zkouškou, chápeš mě?" Vykoktala učitelka. ,,Ale, vždyť to je nespravedlivé, někteří mají dokonalý život, ale jiní...proč? To je nefér." Vyhrkl Jáchym pobuřeně. Na učitelce bylo jasně vidět, že neví co odpovědět.

,,Já vím hochu, ale vztek ti maminku nevrátí, a tak bys měl vědět, že-" ,,Dost! Nechte toho! Vy nic nechápete! Nikdy to nepochopíte!" Začal ječet Jáchym a vyběhl ze třídy. Vyplašená učitelka vyběhla hned za ním. ,,Jáchyme, prosím, vrať se do třídy!"

Tehdy jsem Jáchymovo chování nedokázala pochopit. Já i všichni ostatní mí spolužáci ho brali za nějakého duševně nevyrovnaného. Pravda, ale byla, že to my jsme byli ti divní. Ti, kteří se pošklebují chlapci, který to měl v životě těžké. Teď už to vím. Teď už ano...

(Současnost)

,,Jessi-" Začala jsem, ale pak jsem to vzdala. Měla bych jít sestře příkladem, vychovat jí a pomoct jí, když už má jen mě. Ale, jak? Ve škole nás učí super věci. Přírodopis, matiku, čeják, ájinu,...Ale, jak mi pomůže, že umím vypočítat nějakou pitomou rovnici, když mi umřou rodiče? Jak mi, obvod kruhu pomůže v životě? K čemu mi bude, že vím, to, kdy proběhla taková a maková bitva, kdesi v Číně, nebo kde, když se ani nedokážu postarat o sestru?

Rozbrečela jsem se. Ano, Sára Waleyová brečí. Fakt že jo.

,,Sáry? Měly bychom se jít podívat na Nicka." Zamumlala vzlykající Jessi. Nick. ,,N-na Nicka?" ,,Jo, budou ho operovat, má jakési krvácení. Musíme mu jít pomoct, máma by byla ráda, že se staráme i ostatní." ,,Ano, ano Jessi. Honem, musíme tam jít. Myslíš, že mě už pustí z pokoje?" Vzlykla jsem a rychle si začala utírat obličej. ,,Jo, ale rychle." Zamumlala sestřička a chytila mě za ruku. Ona mě potřebuje. Nesmím to vzdát.