O dva roky později

Stála jsem s Nickem na zahradě. Koukala jsem na Jess, jak stříhá ty nejhezčí květy růží. Začali jsme je pěstovat teprve nedávno, ale dařilo se jim.

Podívala jsem se na Nicka. Šklebil se. Pobaveně jsem se na něj z boku koukla, ale on to ignoroval.

,,Hej, Nicku, co je?" Šťouchla jsem do něj. ,,Nic, jen...je to takový divný, že už tu nejsou tvoji rodiče a ani Mike. Myslíš, že se s nimi ještě někdy setkáme?" Otočil se na mě. Jeho odpověď mě zarazila. ,,Já myslím, že rozhodně. Vlastně si ani moc nejsem jistá, že by odešli." Řekla jsem a podívala jsem se na Jess. Tolik za tu dobu vyrostla. Byla hrozně moc podobná mámě. Dovolila bych si tvrdit, že byla přímo máminou kopií.

,,Jo, taky mám takový pocit. Ale přece jen, myslíš že jsou na nás pyšní?" Podíval se na mě zvědavé Nick. ,,Pyšní? Ne..." Rozesmála jsem se. Chtěla bych vidět ten mamčin výraz, jak jí říkám...
Sjela jsem si rukou na břicho a pousmála se. Byla bys pyšná mami? Nebo zděšená?

,,Rozhodně by byli pyšní, moc." Špitla jsem a zvedla hlavu. ,,Už to mám!" Zakřičela Jess a rozběhla se po zahradě. Její blonďaté vlásky za ní vlály jako hedvábný závoj. V ruce držela pugét růží.

,,Pozor ať se nepíchneš, trdlo, drž to opatrněji." Poznamenala jsem, když jsem si od Jessicy přebírala květiny. ,,Nejsem dítě." Protočila oči. ,,No to teda jsi. Jsi pěkně rozmazlené a drzé dítě!" Zasmála jsem se a pocuchala jí tu zlatavou parádu. Jess na mě jen vyplázla jazyk a vytrhla se mi.

,,Začíná jít do puberty, ajajaj." Poznamenal pobaveně Nick. ,,To mi povídej, přichází moje noční můra." Nasadila jsem unavený výraz.

,,Tak jdete?" Otočila se za námi Jessica. ,,Jo, počkej!" Křikla jsem a vzala Nicka za ruku. ,,Poběžme!" Zakřičela jsem a oba jsme se rozeběhli.

Měli jsme namířeno k hřbitovu. Chodili jsme tam každou neděli. Stalo se to naší tradicí. Vždy jsme natrhali květiny a ozdobili jimi hrob.

Tentokrát byla ale návštěva velkolepá sama o sobě. Chtěla jsem mamince něco říct a doufala jsem, že mě uslyší.

Když jsme dorazili k tomu mramorovému náhrobku, vytáhla jsem z vázy, která stála pod náhrobkem, zvadlé narcisy a nahradila je růžemi.

Chvíli jsme tam všichni tři mlčky stáli a jen si četli znova a znova epitafy, vyryté na náhrobcích. Znala jsem je zpaměti. Četla jsem si je pokaždé několikrát, až se mi vryly do paměti.

,,Můžu tu být na chvilku sama? Prosím?" Zeptala jsem se Jess a Nicka. Oba mlčky přikývli a odešli o několik uliček dál.

Hned na to jsem si klekla před maminčin hrobeček a prohlásila ten chladný kámen.

,,Ahoj mami, ani nevíš jak nám chybíš. Víš, nevím jestli mě slyšíš, ale já doufám, že jo. Hodně bych si to přála. Mám pro tebe totiž úžasnou zprávu. Budeš babička, mami. Ještě nevím co to bude, zjistila jsem to teprve tento týden, a proto ti to teď říkám. Vím, že jsem ještě hodně mladá a já ani Nick jsme to nečekali, ale...
Je to úžasná zpráva, mami. Vím, že bys byla taky šťastná."

Řekla jsem se slzami v očích a odtáhla se od mramorového náhrobku. Ani nevíš jak se mi stýská.
Pomalu jsem pohladila i bráškův hrob. Co ten by mi na to těhotenství řekl? Jak ho tak znám, poplácal by Nicka po rameni a pak by se rozeslal na celé kolo.
A taška? Ten by mě objal a měl by za mě radost.

Najednou se zvedl veliký vítr. Lístky, které sem tam spadly ze stromu se zavířily a vlétly mezi chodníky. A v tu chvíli dolétl na maminčin hrob malý kvítek. Když jsem ho spatřila, zalapala jsem po dechu. Byla to pomněnka. Maminčina květina, květina, kterou měla nejraději a kterou obdivovala pro její čistost a nenápadnost.

Podívala jsem se k nebi a doufala, že tam někde maminka, Mike a tatínek jsou a všichni mě pozorují a stále mě mají rádi.

,,Díky." Pronesla jsem k obloze a květinou sevřela v dlani. Neboj se mami, budeš na mě pyšná, tak jako já jsem vždy byla a zůstanou na tebe.

Rozeběhla jsem se k Jessice a Nickovi, kteří čekali už u vchodu na hřbitov. Oba dva se na mě starostlivě dívali.

,,V pohodě?" Špitl Nick a objal mě. Mlčky jsem přikývla a čupla si, abych mohla obejmout i Jess.

,,Mám pro vás vzkaz. Ode všech tří. Říkají, že nás milují a že na nás nikdy nezapomenou." Řekla jsem. ,,Taky nikdy nezapomenu!" Vyhrála Jess a chytila mě za ruku. ,,Já vím." Usmála jsem se a všichni společně jsme se vydali domů. Než jsme ale úplně zmizeli z ohledu, otočila jsem se a jako bych za sebou uviděla maminku, tatínka i brášku, jak se na nás smějí. Nikdy nás nic nerozdělí. Nikdy.

KONEC