Jednoho dne jsem šel koupit chleba sám. Bylo pozdě večer a prodavačka už chtěla zavírat, když v tom mě spatřila. Prodala mi chleba, a přitom mě sledovala smutnýma očima. Neptala se, kde jsem nechal svůj doprovod. Smuteční oblek a uplakané oči to řekly za mě. Vzal jsem igelitku a pomalu sešel k jezeru. Tohle bylo naše moře. To byl konec naší písně. Její poslední slova mi uvízla v paměti.

„Jste už konečně šťastné?!" zařval jsem tak silně až polovina ptactva odletěla. Vyléval jsem si svůj smutek na labutích. Asi jsem žárlil, protože poslední slova Natálky byla o nich. 

Bezmocně jsem padl do trávy a skryl unavenou hlavu do dlaní. „Milovala vás," vzlykal jsem, „ale truchlím tady já a ne vy." 

Nic. Žádná odpověď. Bály se mě. Nedivil jsem se jim.