Kdysi tu byla velká města, jen málo živých však mohlo tuto skutečnost dosvědčit. Od Pádu proteklo řekami mnoho vody a tam, kde se před staletími tyčily k nebi hrdé věže, se nyní mezi mrtvým kamením plazily šlahouny ne-vína, jež v přítmí pod rozložitými korunami stromů přízračně světélkovalo. Jen ptáci v husté spleti větví snad zpívali o dávno ztracených časech.

Kdysi tu přes pláň vedla cesta a právě po ní nyní kráčel. Deště s mrazem dávno navrátily asfaltový povrch milujícímu lůnu přírody, přece však zůstaly zbytky silnice jasně patrné a šlo se tudy lépe než hustým podrostem kolem.

Poutník nesl objemný batoh a přes rameno koženou brašnu, která ho při každém kroku udeřila do stehna. Po všech těch kilometrech už to ani nevnímal - zcela se ztratil ve vzpomínkách na den, kdy tudy kráčel naposledy. Tehdy ještě kolem nebujel les, jen alej ovocných stromů poskytující v horkých letních dnech blahodárný stín. Cítil na jazyku chuť průzračné chladné vody. Pil ji ze studánky, za sebou auta řítící se po silnici a po pravici siluetu Uraqu. Jak daleko to mohlo být odsud? přemítal, jenže odpovědět si nemohl: studánky byly dávno zasypány a stromy bránily výhledu.

Nezáleží na tom, jak je to daleko. Musím se tam dostat.

Dál se plahočil lesem, když nebylo zbytí, spolykal několik hořkých doušků vody z lahve, a s každým dalším krokem se nořil hlouběji do časem vybledlých vzpomínek.

***

Vzpomínal na stanici v horách, kam odjel spolu s Eliottem a Leylou, aby vystřídali předchozí výzkumný tým. Jedna stěna budovy byla ze skla. Poskytovala krásný výhled na pláně dole, na silnice a auta a město na vzdáleném obzoru; a taky na kouř, když přišel ten den.

Vysoký pilíř jako by podpíral samo nebe, přesně podle starých mýtů, jak poznamenal Eliott. Harlanovi se vybavilo něco jiného - most k nebi pro všechny duše tam dole. Eliott řekl, že je to hloupé přirovnání. Bál se z nich nejvíc.

„Co to podle vás je?" ptala se Leyla.

„Nic," odbyl ji Eliott. „Možná nehoda v nějaké továrně. Než se vrátíme, dají to do pořádku."

Harlan se přes temeno jeho hlavy podíval Leyle do očí. „Co si myslíš ty?"

Zamrkala a odvrátila pohled. Nikdo z nich to nechtěl vyslovit nahlas, protože co kdyby tím tu myšlenku přivedli k životu?

Všichni hluboko uvnitř věděli, že tohle je konec.

Eliott stále mluvil o městě, ujišťoval je, že nic určitě není tak zlé, jak se zdá. Jedné noci se Harlan probudil a skrz skleněnou stěnu spatřil přítele kradoucího se s batohem na zádech po úzké silnici k městu. Harlan ani Leyla už ho potom nikdy neviděli.

Oni dva opustili stanici až těsně před příchodem zimy, když všechny naděje dávno odvál vítr. Rozebrali stroje a vzali s sebou, co unesli. Dlouho debatovali nad tím, kam půjdou - stejně jako Eliott si přáli spatřit město, alespoň naposled, ale strach nakonec zvítězil.

„Nechápu, jak to můžeš zvládat tak klidně," řekla mu Leyla o dva dny později. Seděla u ohně, nepřítomně škubala suchá stébla trávy a házela je do plamenů. Tráva pokaždé na okamžik jasně vzplála a zvedl se z ní proužek kouře, drobné dvojče napůl rozptýleného sloupu na západním obzoru.

„Jednou to přijít muselo," odvětil. Pak už se o tom nebavili. Ani jeden z nich se neocitl na odlehlé vědecké stanici díky mnohomluvnosti.

Možná jsme tehdy přece jen měli mluvit víc, říkal si o tisíc let později, ovšem bez dřívější hořkosti. Většinu vzpomínek na léta těsně po katastrofě dávno odvál vítr. Byly pryč stejně jako města, jako všechno, co kdysi znával a miloval.

***

Noc strávil jako obvykle zachumlaný ve spacáku nedaleko cesty. Jeden přítel mu kdysi radil, aby raději vylezl na strom, kde by byl chráněný před zvířaty, jenže Harlan nikdy neměl rád výšky a větve místo matrace mu byly po chuti ještě méně než mech. Putoval tímto podivným lesem celé měsíce - nebo snad roky? - a za celou tu dobu nepotkal nic většího než veverku.

Po snídani sestávající z výživové tablety, která mu měla vystačit na celý den, vyrazil znovu na cestu, zastavil se ale po pouhých dvou hodinách chůze. V porostu před ním cosi bylo. Přistoupil blíž, napřed opatrně, pak náhle odhodil všechnu soudnost a zabořil ruce mezi šlahouny ne-vína. Lampa. Opravdová pouliční lampa. Žádnou neviděl už snad dvě stě let.

Ještě chvíli se tam zdržel, objímal lampu jako dávno ztracenou milenku, snad aby se ujistil, že si ty chladné kovové křivky jen nevysnil.

Narážel teď na známky civilizace čím dál častěji. Zbytky osvětlení, stařičká hlava robota, osamělé kolo, všechno zarostlé a rozežrané nenasytnou rzí až na kost. Už jsem blízko. Ta představa se mu zdála podivně neskutečná - byl na cestě již tak dlouho, že cíl se v jeho mysli rozmazal na neurčitý sen. Důležitý byl jen další krok.

A tak šel dál a dál, zastavoval se málo a spal ještě méně, až konečně desátého dne od chvíle, kdy spatřil první lampu, stanul Harlan u bran města Uraq.

***

Jednou to přijít muselo, řekl Leyle. Nechtěl tomu věřit a zároveň si ničím nebyl jistější.

Šlo tady o moc. Teď, tisíc let poté, co se všechno obrátilo v prach, se spory starého města zdály nicotné, ale kdysi na nich záleželo, tím či oním způsobem utvářely život všech v Uraqu. Tak se Harlan jednoho dne ocitl v kanceláři rektora uraqské univerzity. Univerzita byla třetím nejsilnějším hráčem ve městě a neskrývala ambice si ještě přilepšit.

Rektor seděl za svým stolem proti Harlanovi, zamyšleně si mladíka prohlížel a mnul si bradku.

„Takže ty bys u nás rád studoval. To tvoje rodiče asi nepotěší."

„Nevědí, že jsem se přihlásil," přiznal Harlan.

„Studium něco stojí," podotkl rektor. „A tvůj otec si nemůže dovolit nás podporovat, pokud si chce udržet křeslo v Radě. Sám si školné nezaplatíš."

Harlan mlčel, dlouholetý sen se mu rozplýval před očima.

Rektor si povzdychl. „No ano. S tím si poradíme. Pro tu bandu starých pletichářů by tě byla škoda. Ale budu chtít něco na oplátku."

„Co?" vyhrkl mladík. Nemohl uvěřit svému štěstí. V tu chvíli by pro toho muže udělal cokoliv na světě.

„Jestli se nepletu, máš před sebou za dva týdny obřad..."

Obřad. Volba, která čekala všechny Harlanovy vrstevníky z lepších rodin; volba, která vlastně žádnou volbou nebyla. Protože kdo by si vybral vyhnanství a smrt, když mohl mít věčný život v nádheře Uraqu?

Slunce toho odpoledne zářilo, jako by žádný nový den neměl přijít, a zlato na oděvech slavnostního průvodu se v jasném světle blyštilo. Harlan kráčel uprostřed mezi kněžími a Radou starších. Z Araleiských alejí odbočili doleva na hlavní náměstí a stoupali pěšinou mezi fontánami ke stupňovitému chrámu. Anténa, která stavbu spojovala s mraky, se tyčila přímo nad nimi, a jak se k ní blížili, její všudypřítomné hučení sílilo.

Z náměstí se do chrámu vstupovalo po širokých schodech šplhajících na první stupeň pyramidy. Tam průvod prošel vyzdobenou branou a ponořil se do šera chrámu.

V chodbě uvnitř panovala tma. Harlan napínal oči, ale nespatřil nic než několik světlejších průchodů, které se mu mihly před očima, když prošli kolem nich. Trpělivost, říkal si. Musím zachovat trpělivost. Večer bude dost času na rozhlížení.

Další schody, tentokrát točité, vinuly se středem pyramidy jako ohromný jedovatý had. Hučení bylo k nesnesení hlasité. Harlan se znovu podíval na kovový středový pilíř a konečně pochopil, že stoupají kolem základny samotné antény.

Zdálo se mu, že výstup trvá celé věky. Ztěžka lapal po dechu. Všichni okolo něj byli klidní a jejich dech by nepohnul závojem z nejjemnějšího hedvábí.

Trpělivost.

A pak konečně, když už si Harlan myslel, že nedokáže udělat další krok, stanuli na vrcholu pyramidy a do očí je udeřilo slunce visící nízko nad obzorem. Mladík si všiml, že ho otec sleduje, a odolal touze opřít se o kolena a odpočinout si.

Skupina se rozestavěla po obvodu plošiny. Byli na sebe těsně namačkáni; jediný neopatrný pohyb by mohl nešťastníka poslat volným pádem k dalšímu stupni o několik desítek metrů níž. Uprostřed kruhu zůstali jen Harlan a rozložitý velekněz.

„Poklekni," vyzval mladíka dunivým basem.

Harlan si nepamatoval nic z veleknězovy řeči ani slibu, který skládal. Z celé té slavnostní chvíle v něm zůstala jen vzpomínka na bohatě vyšívaná roucha, třpytící se anténu a uzlíček napjatého očekávání svíjející se v jeho žaludku. Vybavoval si, jak se antény dotkl. Byla tak tenká, že ji dokázal obejmout dlaněmi, přesto bez jakékoliv opory stála nehybně i v nejprudší bouři. Harlan měl dojem, jako by pod jeho váhavou dlaní tiše vrněla živoucí bytost. Vzpomínal si na zlato, které na okamžik zastřelo jeho zrak, teplo rozlévající se jeho tělem, a jak potom vstal a všichni mu blahopřáli jako sobě rovnému.

Nejjasněji ze všeho si však pamatoval pocit, který v něm probleskl vteřinu předtím, než anténu pustil. Skřípot kovu napínaného na nejzazší mez. Záblesk strachu, bolesti prastaré, a přitom jasné jako krůpěj čerstvé krve.

V prvním stupni pyramidy se nacházela rozlehlá hodovní síň. Toho večera se do ní vměstnali všichni, kdo v Uraqu něco znamenali. Harlanův otec seděl po levici velekněze a dmul se pýchou, matka svírala manželovu ruku. Harlan si mezi hosty povšiml i rektora. Seděl na vzdáleném konci stolu na mnohem horším místě, než jaké by odpovídalo jeho postavení, a mezi členy jeho doprovodu se vmísilo překvapivé množství kněží. Rektor jednomu z nich s předstíranou zdvořilostí naslouchal. Když postřehl Harlanův pohled, spiklenecky na mladíka zamrkal.

Hostina se Harlanovi záhy začala slévat do souvislého proudu hovoru, jídla a hudby. Bavil se, ale dával si pozor, aby odmítal víno, a tak si i po půlnoci zachovával čistou hlavu. Velekněz někam zmizel spolu s pohlednou tmavovláskou z rodu Harrowayů, zatímco matka usnula opřená o rameno otce, který se živě dohadoval s lordem Kerleym. Harlan usoudil, že nadešla jeho příležitost.

Nikdo z opilých hostů si nevšiml, že se hlavní hvězda večera kamsi vytratila.

Když zašel za druhý roh, přestal slyšet hlasy ze sálu. V chrámu se rozhostilo tíživé ticho. Doufal jen, že si správně pamatuje plány, které mu rektor ukázal - ztratit by se tu opravdu nechtěl.

Našel postranní schodiště. Při stoupání se tentokrát ani nezadýchal. To ho potěšilo. Posledních deset schodů vyběhl a jen taktak se stačil zarazit přede dveřmi na jejich konci.

Chvíli naslouchal. Pak, když si byl jistý, že je sám, stiskl kliku. Dveře se hladce otevřely. Harlan vstoupil do obdélníku hladové temnoty uvnitř.

Zamrkal. Jeho oči se tmě nepřizpůsobovaly, jak měly. Trvalo celou věčnost, než kdesi před sebou rozeznal nezřetelné tvary rýsující se proti slabounké zelenkavé záři.

Tápal místností odkázaný na pouhý lidský zrak a připadal si dočista slepý.

Pak se místnost naplnila ostrým bílým světlem, které se zabodlo Harlanovi hluboko do hlavy. Couvl a zaclonil si tvář. Zaslechl výkřik, napřed vylekaný, vzápětí se ale jeho tón změnil - poznání.

Světlo pomalu zesláblo.

Před Harlanem byly stroje, kvůli kterým sem přišel, cíl celého toho šíleného podniku. Mezi nimi stála ta štíhlá tmavovláska, které si povšiml už na hostině. Sklonila elektrickou lucernu a pokynula mu, aby přišel blíž.

„Mohlo mě napadnout, že to budeš ty," řekla místo pozdravu. Naklonila hlavu ke straně. „Ale stejně jsem nečekala, že se ze syna radního vyklube rektorův špion."

Umlčel provinilý hlásek svědomí a opáčil: „Neměla bys zaměstnávat velekněze?"

Ušklíbla se. „Ten si bohatě vystačí sám. Při tom, jak byl opilý, je zázrak, že se vůbec dopotácel do postele. Řekla jsem si, že využiju příležitosti a taky se tu porozhlédnu."

Tehdy mu neřekla své jméno, přesto ji poznal, když se o mnoho let později setkali na univerzitě, a když se společně ocitli na stanici, pochopil, že jejich osudy se propletly už té noci v chrámu.

„Nedáš si?"

Podávala mu hrozen vína. Změřil si ji znechuceným pohledem. „Jedl jsem na hostině. Nepřišel jsem sem pro svačinu."

„Tvoje chyba." Strčila si jednu bobuli do úst. Vzápětí se zašklebila a vyplivla ji do kapesníku. „Beru zpět. Je kyselé a plné pecek."

Přestal si jí všímat a obrátil se k zařízení. Šlo vlastně o jediný obrovský stroj, jehož velkou část tvořily měděné trubky, které se proplétaly, slévaly a zase rozdělovaly. Nejvíc ale jeho pozornost zaujala válcovitá skleněná nádrž uprostřed. Uvnitř se převalovala hustá bílá kapalina. Právě ona byla zdrojem světla, které spatřil při vstupu.

Harlan přejel rukou po kohoutu na straně nádrže. Stroj stěží postřehnutelně vibroval.

Leyla se dívala, co dělá, potom stejně jako on natáhla ruku k trubce. Sotva se jí dotkla, ucukla, jako by se spálila.

Harlan se k ní otočil. „Děje se něco?"

„Ne." Promnula si prsty a rozhodně je sevřela kolem trubky.

Ztuhla.

Lucerna jí vyklouzla z ochablých prstů a roztříštila se. V nastalé tmě slyšel Harlan Leylino těžké oddechování. Nahmatal její ruku, ještě ulepenou od vína, a ucítil, jak se třese. „No tak," zkusil to. „Vnímáš mě?"

„Anténa," zašeptala.

„Cože?"

„Je to napojené na anténu... Špatně... Všechno je to špatně!" Její hlas, odrážející se od stěn, uvadl v hlasité vzlyknutí. Setřásla Harlanovu ruku. Slyšel rámus, se kterým narazila do dalších trubek ve snaze dostat se od nádrže co nejdál.

Vyrazil za ní. Seděla na zemi a tiše popotahovala, nezřetelná silueta mezi stíny.

„Máš vize." Otázka se v půli cesty z jeho úst proměnila v pouhé konstatování.

„Nikdy... nikdy nebyly tak... silné."

„Co jsi viděla?"

Slyšel, jak se její dech pomaličku zklidňuje, ale odpovědi se nedočkal. Nakonec to vzdal a pomohl jí na nohy. Z dálky k nim dolehlo nezřetelné odbíjení zvonů. Od půlnoci uplynula hodina a půl.

„Pojď," vyzval ji. „Už jsme se tu zdrželi příliš."

***

Brána, obludné monstrum z betonu a oceli, stála rozkročená nad silnicí a vrhala na ni stín, ve skomírajícím světle hluboký a dlouhý. Ladné vížky připomínaly Harlanovi zuby varovně vyceněné na svět. Dívej se, říkaly, ale běda ti, smrtelníku; běda ti, jestli se odvážíš vstoupit do města duchů.

Neuvědomil si, jak slabé paprsky večerního slunce hřály, dokud se neponořil do stínu brány. Na pažích mu vyskočila husí kůže. Přitáhl si obnošený kabát pevněji k tělu a na okamžik si přál, aby nikdy nebyl odešel... ale odkud, nevěděl. Možná z toho místa, které teď nazýval domovem, ale mnohem spíš z Uraqu. Třeba by byl mrtvý jako všichni ostatní, nezůstal by bludným duchem v tom divokém, bezútěšném světě poté.

Prošel pod vysokým obloukem a dál dlouhým tunelem. Brány byly otevřené. Žádné ze starých kouzel se nespustilo, aby vetřelce zastavilo.

Než se vynořil na druhé straně hradeb, téměř se setmělo a nebe se rozzářilo hvězdami. Před Pádem nebyly z Uraqu skoro vidět, vzpomněl si. Představa oblohy bez nich mu připadala bezútěšná. Teď místo pohlcujícího světla lamp sloužilo nebi za zrcadlo jen ne-víno, které pokrývalo celé město jako rubáš.

Kráčel zarostlými ulicemi jako ve snu. Občas si vybavil jméno nějakého místa, ulice, či náměstí, ale ještě mnohem víc jich zapomněl. Samotného ho překvapilo, jak se starý svět z jeho hlavy téměř vytratil. Jeho nohy si ale pamatovaly cestu lépe a neomylně ho nesly tam, kde to všechno začalo.

A kde to také skončí.

Nad střechami domů rozeznal anténu. Byla zlomená.

***

Ještě nikdy neviděl pláně tak kypět životem. Tráva jim ke konci léta sahala až nad hlavu, tu a tam mezi ní vyrůstaly neuvěřitelnou rychlostí semenáčky stromů, v těch zeměpisných šířkách dříve nevídaných. Vším se plazila rostlina podobná vinné révě, který za vlahých letních nocí blikala přízračným světlem bludiček.

Vegetace je donutila držet starých cest, přesto během dlouhých měsíců putování nenarazili na jiného živého člověka, až se začali podivovat, jestli snad nezůstali úplně sami. Stalo se to teprve jednoho z prvních podzimních dnů. Uprostřed dopoledního pochodu došli ke křižovatce, na které se utábořila skupina poutníků. Harlan a Leyla se zarazili a možná by utekli, jenže už bylo pozdě - jedna z žen si jich všimla a strčila do svého spolusedícího. Vůdce skupiny se po nich nevzrušeně ohlédl a mávl na ně, aby přišli blíž.

Lepší časy, civilizovanější, bezpečnější.

Dali se do řeči a než minulo poledne, bylo jasné, že Harlan a Leyla se skupinou zůstanou. Tábořící už potkali více přeživších a dokonce slyšeli o místě kdesi na jižním pobřeží, kde se všichni shromažďují. Právě tam měli namířeno. Doufali v novou budoucnost, nový život; a skutečně ho dostali.

Na čas.

Stál u Leylina lůžka, díval se na pot lesknoucí se na jejím čele a horečnaté oči a ptal se sám sebe, kdy se všechno tak pokazilo. Dlaň, kterou přítelkyně křečovitě svírala, už téměř necítil.

„Kde je Steve?" mumlala nemocná znova a znova. „Chci..."

Leylin nejstarší střelil po Harlanovi neklidným pohledem. „Táta tu není. Šel... šel do lesa, už jsem ti to přece říkal..."

Harlan, náhle podrážděný, chlapce odstrčil a klekl si vedle Leyly. „Brzy tu bude," slíbil jí. „Jen ještě vydrž."

Jenže dobře viděl, že nevydrží. Smrtící horečka se postupně zmocňovala všech, kdo přežili Pád, a Leyla už se dostala do fáze, ze které nebylo návratu. Průběh nemoci zůstával nemilosrdně předvídatelný. Ještě hodinu bude blouznit, pak přijde zdánlivé zlepšení a do večera...

Tohle se nemělo stát. Pokud kouzla kněží přečkala Pád, proč by měla selhat? Proč právě teď?

A až Leyla odejde, on zůstane poslední.

Poslal děti pryč. Měl pocit, že právě jemu, který se s Leylou jako první seznámil, náleží i právo se s ní poslední rozloučit - jako by všechno kolem byl jen zlý sen, jako by se od té stanice nic nezměnilo.

„Harlane."

Leyla k němu vzhlížela z peřin a poprvé za celý ten příšerný den ho doopravdy viděla. Postupuje to rychleji, uvědomil si se zamrazením. Přesto donutil svou tvář k neupřímnému úsměvu.

„Co se děje?"

„Musíš - vrátit se - tam," vydechla.

„Proč?"

Místo odpovědi mu zaryla nehty do dlaně.

Před Harlanem se rozprostřela mihotavá vize, zlomek vidin, které Leylu pronásledovaly. Rozvaliny Uraqu. Všechno se rozpadalo, jen mohutné hradby kolem města tvrdošíjně vzdorovaly času. V ulicích a zbytcích hrdých domů se tyčily stromy, kolem nich mech a liány. A ne-víno - ta rostlina byla všude, jako jediná obrostla i hradby.

Jako pták klesal blíž ke stupňovitému chrámu ve středu města. Postřehl vysokou, štíhlou anténu zlomenou v půli. Pak přízračné oči proletěly zdí a on spatřil tmavou místnost zaplavenou ne-vínem. A za ním...

Stroje, promluvil Leylin hlas v jeho mysli. Nádrže. Vzpomínáš si na ně ještě?

Jak bych mohl zapomenout, pomyslel si.

Dávaly nám věčný život, řekla. Celému městu. Ale nevyráběly ho, jenom kradly.

Přikývl, vybavil si rozhovor s rektorem, Leylino překotné, vyděšené vyprávění o vizi, které se jí v chrámu dostalo. Já vím. Pláně.

Kněží z nich pomocí těch strojů vysávali sílu, souhlasila. Z rostlin, zvířat, ze všeho, co žilo. A potom ji předávali všem požehnaným.

Tolikrát jsem si přál vědět, jak to funguje, svěřil se jí. Je to prokletí nás všech, že ano? Máme strach, ale nikdy to nestačí. Pořád jsme příliš zvědaví.

Tiše, hořce se zasmála. Ano. To ano.

Proč mi to všechno říkáš? Města jsou mrtvá. Stroje zavál prach.

Nerozumíš tomu. Nikdy se nezastavily, jenom se obrátil směr proudu. Proto umíráme, Harlane. My nejstarší jako první, ale brzy dojde i na ostatní, na ty, kdo se narodili až po Pádu. Vrať se tam. Zastav to.

Já- zaváhal. Vize teď byla méně zřetelná. Leyle docházel čas. Dobře. Udělám to.

Stáli nahoře na vrcholu pyramidy a sledovali slunce zapadající za zlomenou anténou. Dotklo se budovy Rady, pak se skrylo za napůl zbořenou věž. Obraz se rozplýval do tmy.

Všichni platíme za svou pýchu, zašeptala Leyla.

A pak už neviděla nic.

***

V chrámu panovala tma, které se Harlanovy oči odmítaly přizpůsobit - další důkaz Leylina tvrzení, znak toho, že magie chrámu je stále naživu a tlumí působení menších kouzel, kterými kněží vylepšovali urozené. Svítil si na cestu baterkou. Ne-víno rostlo i tady, některé chodby jím byly přímo zaplavené. Několikrát si musel cestu prosekat. Šlo to těžce, rostlina byla houževnatá a světélkující listy ho neustále mátly.

Odhrnul poslední nepoddajný šlahoun z cesty a vstoupil do místnosti, kde to všechno začalo.

Mezi nádržemi se cosi hýbalo.

Zapomněl na opatrnost a rozběhl se. Na okamžik si byl jistý, že vidí Leylinu postavu sklánět se nad nádržemi, stejně jako tehdy. Natáhl k ní ruku, vykřikl a zachytil-

Stíny a prach, nic víc.

„Ďas aby spral tohle místo," zaklel. Víčka ho pálila únavou.

Přetáhl si přes hlavu popruh kožené brašny a nemotornými prsty rozepnul spony, které ji držely zavřenou. Z nářadí uvnitř vytáhl pulzor. Nástroj sestával z rukojeti s několika tlačítky a dlouhého kovového hrotu, takže na první pohled připomínal šroubovák.

Chvíli mu trvalo vybrat nejvhodnější bod. Nakonec se rozhodl pro místo, kde se trubky připojovaly k nádrži. Zasunul hrot do spáry mezi dvěma kovovými pláty a aktivoval nástroj.

Z pulzoru vyskočily jiskry elektřiny. Stroj se otřásl. Cosi uvnitř se s prasknutím zlomilo. Místností se prohnala vlna horka, která zkroutila lístky ne-vína. Harlan přes rukáv kabátu popadl rozžhavený pulzor a vytrhl ho ze stroje. Z rozšířené mezery se syčením odkapávala žhavá zářící tekutina. Ne-víno se k ní natahovalo jako ke slunci, a tam, kde se ho tekutina dotkla, se náhle rozzářilo jasněji a povyrostlo.

Zacouval ke stěně a opřený o kámen omámeně sledoval louži tvořící se ve středu místnosti. Kolik tu může být podobných místností? Deset? Dvacet? Sto? Připadal si malý a bezmocný a tak nekonečně vyčerpaný, jako by na něj rázem dolehla tíha všech staletí, dlouhých cest i ztrát. Už nemám sílu.

Znovu mezi stroji spatřil Leylu. Nic neříkala, jen tam stála a sledovala ho. V ruce se jí houpala lucerna.

Zamrkal a přelud zmizel.

Hučelo mu v uších. Nebo snad... Napínal uši a po chvíli si byl jistý. Anténa zněla slaběji než v dobách před Pádem, ale pořád fungovala. Známý zvuk mu na tváři vyvolal úsměv.

Svět se s ním podivně motal, bylo těžké se na něj soustředit, ale na okraji jeho mysli se nějaká myšlenka zoufale snažila získat si jeho pozornost...

Anténa.

Nemohl zničit každou nádrž, ale nádrže by bez antény byly k ničemu. Kdyby dokázal zlomený zbytek antény zničit... Někde se musel na nádrže napojovat, ne? A kdyby to místo narušil, mohla by být anténa klidně celá a stroje by stejně nefungovaly...

Vstal a zamotala se mu hlava. Příliš těžké nohy jako by se proměnily v rosol. Harlan se na chvíli znovu opřel a konečně si uvědomil, že osud ho konečně dostihl.

Mám horečku. Zatraceně.

Já umírám.

Dveře na konci sálu se nechtěly otevřít. Vrazil do nich bokem a prastará prkna se prolomila. Harlan klopýtal chodbou směrem, o kterém doufal, že vede ke středu chrámu. Třásl se zimou. Každou chvíli se musel zastavit, aby popadl dech a podlaha se pod jeho nohama přestala kroutit.

Náhle se chodba zlomila - několik širokých schodů a pak otevřený průchod. Za ním Harlan nalezl dobře známé točité schodiště s anténou uprostřed.

Dolů, rozhodl se instinktivně.

Schody byly příkré. Na jedné straně stěna, na druhé široká mezera a za ní anténa. Žádné zábradlí. Přidržel se zdi, opatrně spouštěl nohy o schod níž, napřed levou, potom pravou. Jednoduché. Jen to pořád opakovat...

Dumdum, dumdum, bušilo jeho srdce zběsile.

Nedokážu to, říkal si. Nemůžu, nejde to.

Ještě jeden krok a pak to vzdám.

A s těmi slovy se mu nějak dařilo postupovat hloub a hloub do nitra chrámu.

Jeho tělo klopýtalo dál, Harlan ho ale nevnímal víc než film zapnutý ve vedlejší místnosti. Zmocnil se ho horečnatý sen, neuvěřitelně živý a skutečný.

Byl v Uraqu ještě před Pádem. Kráčel davem na náměstí, slyšel auta řítící se po silnici v dálce, zpěv pouličního muzikanta. V nose ho zašimrala lákavá vůně jídel a koření, a když se mu v ústech sesbíraly sliny, na okamžik skoro uvěřil, že je to skutečné. Pak si uvědomil pravdu a srdce se mu sevřelo novou bolestí.

Věci si pamatují, zaslechl znovu to, co jim jeden profesor říkal při své první přednášce. Někteří lidé vidí pravdu v nich ukrytou. Mysl na hranici je k tomu také náchylná.

Je to jen halucinace, oponoval. Jen halucinace vyvolaná nemocí. To Leyla měla vize, ne já.

Ale sen na jeho názor nedbal a znovu ho strhl s sebou.

Šlo tady o moc a taky o lidskou hloupost.

Byl v chrámu a sledoval mladíka, který plnil rozkaz svého budoucího učitele. Mladík vystoupal po postranních schodech, otevřel dveře nahoře a vklouzl do místnosti za nimi. O chvilku později ho oslnilo světlo.

„Mohlo mě napadnout, že to budeš ty."

Harlan chtěl mladíka obejít, znovu na okamžik spatřit dívku, se kterou se zde setkal, jenže ve snu neměl vlastní vůli. Jeho hlava se sama otočila ke stěně. Vedle dveří byl nalepený žlutý plakát. Papír byl popsaný zkroucenými znaky jazyka kněží, Harlan ale zjistil, že jim rozumí.

„Nedáš si?" zaslechl za sebou dívčin veselý hlas.

Soustředil se na písmena. Bylo to varování, pochopil. Pravidla. A ještě něco: Sloužila k ochraně strojů, ne lidí.

Nikdo nesmí vstoupit bez předchozího zabezpečení stroje.

Nikdo nesmí vstoupit bez vědomí svého nadřízeného.

Nikdo se stroje nedotkne.

Světlo zhaslo. Vzápětí se sálem rozlehl náraz - Leyla poslepu klopýtala od nádrže. Slyšel sám sebe, jak ji tichým hlasem uklidňuje.

Věděla to, když mě sem poslala?

Vzpomněl si na jejich poslední rozhovor. Je to prokletí nás všech, že ano? Máme strach, ale nikdy to nestačí. Pořád jsme příliš zvědaví. Hořkost, se kterou mu přitakala. Věděla to.

Jak to můžeš snášet tak klidně?

Věděl, že měl tehdy pravdu - jednou se to stát muselo. Harlanova jistota nepramenila jen z jeho zkušeností, přišla přímo z vize: kněží porušovali přirozený řád věcí a za to se platí.

To vědomí Harlanovi nijak nepomohlo.

Mladík s dívkou odcházeli. Oba byli tak otřesení nečekaným zážitkem, že je ani nenapadlo ohlédnout se na stroje. Nevěděli, že svou přítomností vychýlili křehkou rovnováhu, neviděli pomalou změnu, kterou započali. A nevšimli si ani zbytku Leylina vína, které leželo kdesi pod nádržemi spolu se spěšně odmetenými střepy z lucerny.

Kéž bohové odpustí nám oběma.

Když dospěl ke konci schodiště, stěží dokázal uvěřit, že to není další sen. Ale tohle bylo skutečné - chladný kámen pod jeho nohama, rovná zem, kruhová místnost, z jejíhož středu se zvedala anténa. Těsně nad zemí byla k anténě připojená hladká trubice. Její druhý konec mizel ve stěně po Harlanově pravici.

Věděl, že mu nezbývá mnoho času. Už mu na tom nezáleželo. Jako by na té nekonečně dlouhé cestě ztratil všechno, čím byl - a začalo to už dávno před vstupem do chrámu. Zůstala z něj jen prázdná schránka hnaná pouhou setrvačností.

Po kolenou se doplazil k anténě. Z rozepnuté brašny znovu vytáhl pulzor. Chvíli na něj tupě zíral a pak pomalu otočil ovladač síly k maximu.

Na trubce ani anténě nenašel žádné slabé místo, žádnou mezeru, jako by byly odlity z jednoho kusu kovu. Dotkl se spoje v naději, že mu hmat poslouží lépe než zrak, a v tom okamžiku k němu přišla další vize.

Stejné místo, jiný čas. Ne-víno zmizelo a ohlušující hukot antény ho obklopil, až se Harlanovi zdálo, že se v něm topí. Rozuměl mu, stejně jako předtím rozuměl jazyku kněží. Slyšel napětí ve spodních tónech věčné písně, první předzvěst konce. Zavřel oči a přitiskl hrot pulzoru k anténě.

Zvuk vybledl a zůstalo jen mrtvé ticho plné pochybností. Nebyl si jistý, zda vůbec něco slyšel. Mělo to být naopak, pomyslel si. Měla tu být Leyla a já měl zemřít.

Vzhlédl.

Stála nedaleko. Dívala se na něj stejně nehybně jako předtím a on pochopil, že je to opravdu jen vzpomínka; a přesto mu to z nějakého důvodu dodalo sílu.

Kéž bohové odpustí nám oběma.

Zavřel oči a vší zbývající silou stiskl tlačítko.

Znovu vklouzl do vize. Čas kolem něj zamrzl v okamžiku těsně před vypuknutím bouře, snový svět halila stříbřitá mlha.

Stál nad svým tělem schouleným u paty antény. Viděl neuvěřitelné množství detailů - každou kapku potu na své tváři, jiskřičky sbírající se v průsvitné rukojeti pulzoru i nepatrnou prasklinu pod jeho hrotem, ke které ho vize dovedla.

Pak ta chvíle pominula. Jiskry se spojily a vyslaly do antény zničující výboj. Z praskliny v odpověď vyšlehl jasný oheň a sežehl ležícího muže na prach. Harlan ucítil jen letní vánek, když se nepřirozené plameny prohnaly přes něj a dál do chrámu. Šachta se naplnila hustým černým kouřem.

Vidění se změnilo ve sled nesouvislých obrazů. Sloup kouře stoupající z chrámu. Rašící výhon, jehož růst se náhle zpomalil. Leylin manžel, který se kdesi na jihu probudil zdravý. Oheň ženoucí se městem, oheň pohlcující Harlanův rodný dům, oheň, ve kterém velekněz křičel cosi o magickém zášlehu. Eliott, který nehybně seděl opřený o hradby. Leylina poslední slova.

Všichni platíme za svou pýchu...

Obrazy stejně jako v Leylině vizi pomalu vybledly do tmy.

Kdysi tu byla velká města a jednou, až nezůstane nikdo, kdo by znal zaniklý svět alespoň z vyprávění, tu možná budou znovu. Kolik vody mezitím proteče řekami času? Kdo ví. I voda se ale nakonec nevyhnutelně vrací do koryt, kterými dříve tekla.

Jen ona a ptáci v korunách stromů snad budou zpívat o dávno ztracených časech.