Další den ráno, když si byla jistá, že Vesemir spolu s ostatními kontroloval poškození jižní zdi, se Ciri konečně vydala navštívit barda. Rychle vyběhla schody, ohlížející se přes rameno a kontrolující své okolí. Nechtěla se přece nechat chytit tak blízko svému cíli.

Když se večer předtím Vesemira zeptala, zda by barda mohla navštívit, zakázal jí to. A tak se rozhodla vzít situaci do svých rukou. Nechápala, jak by někdo tak šíleně nemocný dokázal vylézt až téměř k pevnosti. Bylo jasné, že před ní něco schovávají. Nikdo s ní o něm nechtěl pořádně mluvit, nikdo nic nevěděl. A kdyby na tom byl opravdu tak špatně? Stejně jej chtěla zkusit povzbudit. Přeci jen on to dokázal pokaždé, když ji navštívil v Cintře.

Už jenom posledních pár kroků a najednou stála u dveří do Vesemirova pokoje. Zhluboka se nadechla, načež otevřela dveře a potichu vklouzla dovnitř. Byl v posteli, zabalený do tlustých dek. Když přišla blíže, nemohla zabránit zalapání po dechu. Ve studeném ranním světle vypadal jako ledová socha. Nehybný. Bledý. Připadal jí téměř průsvitný.

„Marigolde," zašeptala, zatímco se přišourala blíž a posadila se na postel vedle něj. Pod očima měl hluboké temné kruhy, jeho rty byly plné prasklin z chladu a byl příšerně hubený. A tak potichu. Jedinými známkami života byl bolestivě pomaloučký tlukot jeho srdce a sotva znatelné zvedání jeho hrudi.

Nikdy předtím jej takto neviděla. V její hlavě byl bard barevnou, šťastnou vzpomínkou plnou lásky a písně. Ne... tohle. Cítila, jak se jí do očí hrnou slzy a konečně pochopila, proč barda neměla vidět. Vypadal mrtvý.

Seděla tam s mokrým obličejem, zatímco mu opatrně odhrnula vlasy z čela a jemně pohladila známou tvář.

„Byla jsem nadšená, když jsem slyšela, že jsi přijel. Věděla jsem, že znáš nějaké zaklínače, ale nikdy jsem si nemyslela, že najdeš Kaer Morhen. Opravdu jsem si s tebou chtěla popovídat, víš?" opět složila třesoucí se ruce do klína.

„Takže se musíš probudit," zašeptala slabým hláskem, než si začala otírat slzy a postavila se.

„Už musím. Uzdravuj se, prosím..." přešla ke dveřím, a ještě jednou se otočila k posteli. Poté vyklouzla na chodbu, kde hlavou narazila přímo do Vesemirovy hrudi. Srdce jí vyskočilo leknutím až do krku, ale když starý mistr viděl její zarudlé oči, s povzdechnutím se k ní sklonil a přivinul ji k sobě v neohrabaném objetí.

„Bude zase v pořádku?" zeptala se opatrně.

„To doufám, lvíče."

...

„Geralte?" slyšel Ciri scházet schody mnohem dřív, než ji viděl. Povzdechl si, snaže se sebrat poslední zbytky energie, aby nevypadal jako chodící mrtvola.

„Ano, Ciri?" ozval se a sledoval, jak pomalu přichází až k němu. Rukama si pohrávala s lemem své tuniky, ramena měla trošku schoulená a probodla jej opatrným nedůvěřivým pohledem.

„Proč jsi mi neřekl o Marigoldovi?" zeptala se Geralt téměř ucukl při další zmínce toho jména. Očividně v téhle propadené pevnosti nebyl nikdo, kdo by jeho jednorožčího barda neznal. Sakra, ne jeho. To právo ztratil dva roky zpátky, pokud ho vůbec kdy měl. Vydechl nevědomky zadržovaný vzduch a opět si promnul lebku, která mu připadala příliš těsná.

„Ty ho znáš?"

„Samozřejmě. Přicházel každý rok, někdy i víckrát. Vždycky v Cintře zůstal tak týden," řekla probodávajíc ho pohledem a Geralt cítil další dávku viny klepat na dveře. V očích ho opět zasvědilo. Proč jenom musel být Marigold tak... všude? Starostlivý? Dobrý?

Téměř před sebou viděl jeho zářící modré oči, když mu s širokým úsměvem na tváři říkal, že si musí něco zajet zařídit a kdy a kde se zase potkají. Ani ho nenapadlo, že by bard mohl navštěvovat Ciri, jak se sám snažil existenci svého dítěte překvapení ignorovat. Měl za to, že se po měsících rýpaní konečně smířil s tím, že Geralt nemá zájem. Bard, samozřejmě, na rozdíl od něj nebyl zabedněný idiot a byl tam pro Ciri ve chvílích, kdy on sám před osudem utíkal.

„Geralte? Jseš tady?" netrpělivý hlas ho vrátil do přítomnosti, kde jej Ciri ještě pořád upřeně sledovala.

„Jo, já jenom... nerozloučili jsme se zrovna nejlíp. Abych řekl pravdu, řekl jsem mu věci, které by si přátelé nikdy říkat neměli. Nevěřil jsem, že mám po tom všem právo o něm mluvit. S nikým," polknul. Před zmateným dívčím pohledem se cítil podivně malý.

„Tak se mu omluv! Musíte se usmířit!" podívala se na něj s úzkostlivým odhodláním a on si s leknutím uvědomil, že se jí v očích střádají slzy.

„Tohle není správné. Musíš si ho usmířit, než... než bude pozdě!" rozvzlykala se a vběhla do jeho opatrného objetí.

„Ty jsi za ním byla?" zeptal se přes stažené hrdlo, zatímco jí opatrně přejížděl prsty po třesoucích se zádech. Ciri přikývla a zaklínač zavřel oči. Posral to. Vyhodil ze svého života jediného člověka, který se mu vždy snažil nezištně pomoct, a nezranil tím jenom jej, ale také všechny své blízké. Zranil tím Ciri, která ztratí další střípek doby, kdy byla šťastná. Zranil tím Vesemira, kterému očividně na bardovi velice záleželo. A zranil tím sám sebe, když se zbavil jediné světlé stálice svých posledních dvaceti let a odsoudil ji k smrti.

„Je mi to strašně líto," řekl, ale Ciri zavrtěla hlavou.

„Musíš se omluvit jemu, ne mně," odtlačila se od jeho košile, na které zůstaly mokré skvrny, a podívala se mu do očí.

„Slib mi to, Geralte. Slib mi, že se mu omluvíš," naléhala na něj a on se roztřeseně zhluboka nadechnul. To bylo to nejmenší ze všeho, co bardovi za ty roky dlužil.

„Slibuji."

...

Marigold nespal. Ale nebyl ani vzhůru. Byl ztracený.

Všude okolo něj i uvnitř něj byla jakési nepopsatelná prázdnota. Necítil únavu. Necítil bolest. Necítil. Bylo to něco nového, něco, co se mu nikdy předtím nestalo. I jeho obvyklá zvědavost jej opustila natolik, že jej nic nezajímalo dost na to, aby přemýšlel, co se děje.

Bylo to uklidňující a znepokojivé zároveň. Jako kdyby se snažil někam odejít, ale nemohl pokračovat. Místo toho se jeho duše toulala v tom prázdném místě předtím. Nakonec mu ani ten klid nepřipadal dost klidný. Místo toho to bylo jenom špatně.

Něco tady chybělo. Něco nezapadalo. On měl jít. Předtím šel, ne? Šel vstříc něčemu. Nejdřív to netušil, ale teď, když to nemohl najít, mu to konečně došlo. Něco tady, v tom prázdném místě mělo být. A on bez toho nemohl odejít. Nemohl jít dál. A když nemohl pokračovat, musel se zastavit. Jenže kdyby zastavil, tak by se vytratil.

Otevřel oči.

Teď viděl. Ležel na posteli v tmavém pokoji osvíceném zbloudilými paprsky měsíce zpoza okna a mihotavými plameny skomírajícího ohně z krbu. Na stole u okna byla povědomá soška jednorožce a temný tvar seděl na koberci u krbu. Zhluboka se nadechl a spatřil, jak se pár žlutých očí, s panenkami ve tmě patřičně roztaženými, otevřel do široka. Zaklínač se v jednom plynulém pohybu zvednul a stanul vedle postele.

„Zimo?" ozval se ten povědomý chraplavý hlas a jednorožec vyhnal z očí zbytky mlhy zamrkáním. Pamatoval si toho muže. Pokusil se polknout, ale jeho krk byl příliš suchý. Okamžitě v zádech ucítil ruku, která mu pomohla se posadit, než uviděl druhou, která mu přidržela u tváře pohárek s vodou, a tak se napil.

„Stříbrovlas. Takže to nebyl sen," řekl Marigold sleduje starého zaklínače.

„To nebyl. Lambert tě našel po cestě nahoru. Jsi v Kaer Morhen," stříbrovlas přikývnul a Marigold cítil kousky svých úst trochu se zvednout do čehosi co by s trochou představivosti mohlo připomínat úsměv. Zvláštní. Bylo to tak dlouho. Byl si téměř jistý, že už to neumí.

„Vychoval si svoje vlčata dobře, Vesemire," dodal poté, zbytky zapomenutého veselí třpytící se v očích. Nepřipadalo mu to v pořádku, zbytek něčeho uprostřed prázdnoty.

„Samozřejmě, že to víš," pousmál se zaklínač, načež si povzdechl.

„Po pár letech mi to došlo," přikývnul, zatímco se Vesemir pomalu posadil na zem vedle postele.

„Nevychoval jsem je zase tak dobře. Kdyby ano, tak bys teď nevypadal takhle," promnul si starý mistr unaveně obličej a Marigold mohl vidět starost zažírající se do jeho rysů.

„Ale ne, nechej toho. Tohle není tvoje vina a ty to víš. Pokud za to někdo může, byl bych to já, ne ty, příteli," jednorožec zavrtěl hlavou, než opět pomalu sklouznul do lehu. Byla to přece jeho vlastní hloupost, dát svoje srdce někomu, i když věděl, jak nebezpečné to může být. Jenže on si nemohl pomoct. Láska, přeci jen, nebyla něco, co by člověk nebo jednorožec dokázal zastavit.

Opět cítil vlhkost stříbrných slz a neudělal nic, aby je zastavil.

...

Lambert pochodoval knihovnou tam a zpět listuje bestiářem, zatímco Eskel hledal další knihy, které by jim mohly pomoct.

„Je to k hovnu! Proč nikdy nikoho nenapadlo, že by se hodilo vědět o jednorožcích aspoň něco?" odhodil svazek na postupně rostoucí hromadu neužitečných textů a svalil se do rozvrzané židle u jednoho z vysokých oken, kterými bylo vidět slunce pomalu se zvedající nad vrcholky hor.

„Přece jen jsou to velice vzácná stvoření," zamumlal Eskel, načež zvednul další bestiář a sfoukl z něj několikaletou vrstvu prachu.

„Vzácný jak svině. Vlastně tak vzácný, že jeden z nich se úplně náhodou dvacet let tahal zrovna s Geraltem," opáčil Lambert s prsty ťukajícími o stehno v rychlém, nepravidelném rytmu. „Neměli být jenom na čistý panny nebo tak něco?"

„Asi stejně tak, jako mají zaklínači být chladnokrevná vraždící monstra. Nevěřil bych těm řečem víc než obvyklým drbům. Přece jen jsme oba Marigolda znali a jeho vřelý vztah k bordelům věřím neunikl ani tobě," pokrčil Eskel rameny a přešel ke svému bratrovi podávaje mu další knihu na pročtení, než se vrátil zpět k policím.

„Stejně je to na palici. Kdo by si myslel, že Marigold je jednorožec? Nebo bych mu měl říkat Zima?" odfrkl si zrzek.

„Zima?" zeptal se Eskel, načež konečně našel další alespoň zdánlivě relevantní kousek textu, tentokrát starý, téměř rozpadající se svitek, a posadil se do druhé židle naproti svého bratra.

„Tak mu říká Vesemir. Vypadá to, že to byl právě starej, co mu pomohl sehnat lidský tělo. Musel znát nějakýho velkýho mága," Lambert pokyvoval hlavou, zatímco v knize konečně přeskočil na pasáž s jednorožci, ale kromě mlhavého popisu bílého, koňovitého stvoření s rohem, tam nebylo nic ani zdaleka užitečného. Odhodil svazek na hromadu a opřel se dozadu, sleduje kamenný strop dekorovaný pavučinami.

„Pojmenovaný podle nejstudenějšího ročního období?" zamumlal Eskel poté, co i svůj svitek přidal ke zbytečným.

„Asi. Říká ti to něco?"

„Ale nic. Jenom si myslím, že Marigold se k němu hodí víc. Nemyslíš?" pronesl starší z bratrů a také se v židli trochu více opřel. Zamhouřil oči před ranním světlem volajícím je k dalšímu dni plnému oprav, tréninku, Ciri a obav. Myslel na mrazivou zimu za okny, malé žluté luční kvítky a usmívající se bardy s velkýma modrýma očima.

„To máš pravdu," zamumlal Lambert po chvíli. Zima je příliš chladná, příliš krutá na to, aby bard sdílel její jméno. Poté se postavil, protáhl se za doprovodu pár příjemných křupnutí jeho zatuhlé páteře, a otočil se k bratrovi.

„Čas na snídani?"

...

„Vesemire?" Geralt zavolal na svého mistra, který zrovna odcházel z jídelny, napůl doufaje, že nezastaví. Ale samozřejmě, že jej slyšel. Vypadal téměř stejně, jako vždy. Starý, přísný, téměř neustále se mračící zaklínač. Bylo tam však něco v tom, jak stál, mluvil a koukal se okolo sebe, co prozrazovalo, jak moc vyčerpaný doopravdy je.

„Geralte," starý mistr mu pokynul a počkal, než jeho učeň došel blíže. Geralt si všimnul, že jeho čelist je trochu více sevřená, vrásky mezi obočím vyryté trochu hlouběji.

„Já... se omlouvám. Neexistuje něco, co bych mohl udělat, abych pomohl?" zeptal se s pohledem sklopeným. Opět se cítil jako děcko. Kdyby mohl, zalezl by do sklepa a už nikdy nevylezl. Ale musel to aspoň zkusit. Slíbil to Ciri.

„Já nevím, Geralte. Já ani nevím, jak se ti tohle povedlo. Chápu, že jsem tě nevychoval tím nejlepším, nejvíc láskyplným způsobem, ale vždycky jsem si myslel, že jsem udělal dost proto, abyste byli dobří i jako lidé, ne jenom zaklínači," vydechl mistr těžce a Geralt cítil další kámen viny spadnout na hromadu v jeho nitru.

„To nemá nic společného s tebou, Vesemire. Prosím, to... to nemá nic společného s tím, jak jsem byl vychován. Já jenom... já jsem jenom vůbec nemyslel. Byl jsem na sebe tak naštvaný a on byl přímo na ráně... Nemohl jsem se udržet. Byla to chyba a těch slov opravdu lituji. Nikdy jsem je nemyslel vážně. Já..." snažil se najít další slova, ale nemohl přijít na nic, co by tohle mohlo spravit. Selhal. Selhal jako Vesemirův učeň. Selhal jako rodič Ciri. A nejhorší bylo, že selhal i jako Marigoldům přítel.

„Geralte, to bys měl říkat jemu a ne mně," Vesemir si unaveně promnul spánky a Geralt pocítil paniku stoupat z hrudi do krku. Zatřásl hlavou.

„Já nemůžu! Nemůžu ho znova takto vidět a vědět, že to je moje chyba... Nemůžu si představit život bez něj s vědomím, že to kvůli mně... Nemyslím si, že bych to zvládl. Já..." cítil, že v očích opět štípou slzy. „Řekl jsem mu ta slova a nechal ho tam. Nevrátil jsem se, nehledal jsem ho. A teď? Zbavil jsem se ho," sledoval, jak slzy opouštějí jeho oči a dopadají na kamennou podlahu.

Potom už jenom slyšel Vesemirovo povzdechnutí, jak se starý zaklínač otočil a odešel pryč.