„Co se to sakra stalo?" zeptal se Eskel, zatímco se posadil na balkón vedle Geralta. Jeho bratr páchl jako zoufalství a výčitky, což znamenalo, že jeho bard na tom musel být opravdu zle. Očekával by od něj ale, že ho tedy nespustí z očí, ne, že se bude uprostřed chladné noci utápět v beznaději na opačné straně pevnosti.

„Posral jsem to, Eskele. Tentokrát opravdu hodně," vydechl Geralt téměř nehlasně s hlavou opřenou o kolena. Pěsti měl sevřené tak, že mu bělely klouby tam, kde se neskvěla červená se zaklínačových zřejmých pokusů rozmlátit solidní kámen zdí pevnosti. Eskel mlčel. Věděl, že pokud má z Geralta něco dostat, musí mu dát čas. A tak se snažil co nejvíc pohodlně usadit na chladné dlažbě s chodidly visícími přes okraj balkónu. Chvíli jenom sledoval hvězdy a čekal, než se jeho bratr odhodlal.

„Nevím, co mám teďka sakra dělat. Hned co jsem řekl to, co jsem řekl, jsem věděl, že to bylo špatně. Chtěl jsem se otočit a omluvit se mu, ale ve stejnou chvíli jsem byl na sebe kvůli všemu, co se stalo, tak naštvaný, že jsem se na něj nedokázal znova podívat," přecedil Geralt skrz zatnutou čelist s hlavou stále skloněnou.

„Nemohl jsem se prostě jenom hned vrátit a říct – No tak dobře, svůj život jsem si posral sám a neustále sledovat, jak jseš vedle mě tak veselý a bezstarostný, bylo jako mít vedle sebe neustálou připomínku vlastní nemožnosti, takže jsem prostě z nějakého důvodu chtěl, aby ses cítit stejně mizerně jako já. Takže jsem se zachoval jako totální hajzl a nechal ho tam," Geralt zasténal a zajel si rukama do zacuchaných vlasů. Eskel cítil něco nepříjemného zkroutit se v jeho břiše, když si představil veselého temperamentního barda samotného v bůhvíjakých zaklínačsky nebezpečných končinách potom, co si na něm Geralt opět vybil své pocity méněcennosti.

„Jdi se mu omluvit, pako. Řekni, že jsi byl idiot a že toho lituješ. Z toho, co jsem pochopil, od prvního okamžiku věděl, že jsi protivný balvan. Byly to dva roky, ne? Určitě za tu dobu vychladnul. A přišel sám celou tu cestu až sem," snažil se Eskel najít na situaci nějakou světlou stránku, ale Geralt jeho snahu setřásl zavrtěním hlavy.

„Já nevím, jestli tohle půjde spravit, Esku. Nevím. A navíc mám pocit, že ho ani neznám. Vždycky jsem si myslel, že o něm vím vše, co stojí za zmínku, díky tomu, jak neustále něco mele, ale víš co? I Vesemir ho zná víc než já," bělovlasý zaklínač zvedl hlavu a měsíční světlo ozářilo zaschlé pramínky slz na jeho tvářích.

„Vesemir?" Eskel se zamračil. Jak by mohl starý mistr znát Geraltova barda?

„Podle všeho jsem si za dvacet let ani jednou nevšiml, že Marigold není člověk, ale zpropadený jednorožec. Jednorožec!" Geralt zvrátil hlavu dozadu s chraplavou parodií smíchu opouštějící jeho rty. Eskel zamrkal. To bylo poněkud... překvapivé? Naposledy, když slyšel o jednorožcích, chodili po čtyřech a měli rohy. Rozhodně nezpívali a nepromenádovali se po světě v okázalých barevných hadrech.

„Nejsou náhodou jednorožci nesmrtelní?" opáčil, snaže se vybavit si, co kdy o těchto záhadných stvořeních četl. Jednorožci nebyli považováni za monstra a zaklínači toho o nich moc nevěděli kromě toho, že žili ve stádech ve svých lesích, byli nesmrtelní, bílí a měli čistá srdce. Ale Geralt nevypadal jako někdo, kdo zjistil, že zná jednorožce. Byl moc rozhozený na to, aby to bylo tak jednoduché. Na rukou mu vyskočila husina, když se na něj Geralt konečně podíval, tvář zkroucenou zoufalstvím, hledaje něco, co mu Eskel nemohl dát.

„Podle všeho je pro ně smrtelné zlomené srdce. Já jsem ho zabil, Esku," vypravil ze sebe Geralt chraplavě a Eskelův dech se zadrhl. To nevypadalo dobře. To vůbec nevypadalo dobře.

...

Vesemir se usadil před svým krbem připraven k meditaci, ale známý klid k němu ne a ne přijít. Byl si až bolestně vědom nehybné figury v jeho posteli a nemohl svou mysl zastavit nad blouděním vzpomínkami na časy, kdy mohl kráčet po jeho boku.

Prošel celým městem až k rozlehlému pozemku, kde jej měl čekat místní lord. Vyvěsil ve městě dosti neurčitou nabídku práce a zaklínač se měl dostavit a osobně domluvit detaily. Dovedl tedy svého koně k bráně a stráže jej po chvíli neochotně pustili dovnitř. Měl šlechtice potkat v jeho zahradách, jelikož se očividně neslušelo zvát zaklínače do honosných sídel, jako bylo toto.

Následoval jednu ze stráží dále do bludiště růžových keřů. Co spatřil za nimi mu vyrazilo dech z plic. Co tady dělal? Chycen, vystaven pro kterékoliv dychtivé lidské oči s koženým obojkem okolo elegantního krku a těžkým řetězem poutajícím jej k zemi. Stvoření zvedlo hlavu a probodlo Vesemira pohledem velkých čistých očí se smutkem ukrytým, a přesto zřetelným, v jejich hlubinách. Zaklínačovo srdce nemohlo neplakat.

„Co ti to udělali?" zamumlal bezdyšně a přistoupil o krůček blíže natahuje ruku k bělostné srsti, když byl vyrušen a ruku ihned stáhl zpět.

„Vidím, že se ti líbí můj jednorožec, zaklínači. Ale pozor, je to bojechtivé stvoření. Dva z mých strážných už probodl svým rohem. A to ani nemluvím o těch lidech, co jej chytili. Bylo složité jej naučit, jak se chovat. Zvláště k cizincům," ozval se hluboký neupřímný smích z úst přicházejícího lorda.

Vesemir se donutil neskřípat zuby, když sledoval šperky a hedvábím ověšeného muže jít blíže a blíže k nim. Tento muž při pohledu na jednorožce viděl nebezpečného koně s rohem. Viděl krásu, lesk jeho srsti, hluboké třpytící se oči, a chtěl je pro sebe. Viděl jej jako majetek, a ne jako stvoření. Byl to přesně ten typ muže, který Vesemir nenáviděl.

Šlechtic i se svou stráží již byl u nich a natáhl svou ruku, aby prsty přejel přes jemnou srst až na obojek, kde se v dopoledním světle skvěl vypálený znak jeho rodu. Jednorožec zařehtal a zvrátil hlavu dozadu, načež drobnými krůčky odtančil tak daleko, jak jej jen řetěz nechal, modré oči plné strachu. Lord poté svou ruku stáhl, rty zkroucené do tenkého úsměvu, a otočil se k Vesemirovi.

„Jsou úžasní. Magičtí tvorové. Není to povznášející, moci se dotknout kousku báje? Vlastnit jej? Chtěl bych ti nabídnout práci, zaklínači. Donesly se ke mně zvěsti o gryffinovi v horách na severu odsud. Jsem ochotný ti štědře zaplatit za jeho polapení. Mí obvyklí vojáci toho bohužel nebyli schopni," lord si pohrával s jedním ze svých prstenů s pohledem upřeným kamsi přes růžové keře, kde se v dálce skvěla silueta horského hřebenu, a Vesemir toho muže nenáviděl.

„Chcete polapit gryffina?" procedil skrz zatnuté zuby. Pohled mu zaletěl k jednorožci, který celý rozhovor velice pozorně sledoval. Sledoval je, jako by věděl, co se Vesemirovi honí hlavou. A možná to opravdu věděl.

„Chci se stát sběratelem," opravil jej lord, mávajíc rukou nad tou hloupou představou, že by se spokojil pouze se dvěma tvory. „Chci je mít, sledovat je, když chci. Můj vlastní kousek magie přímo tady. V případě, že naše spolupráce bude fungovat, jsem ochotný s tebou pracovat na tomto projektu dlouhodobě. Takže, kolik by sis tak představoval za polapení té stvůry?" opět se otočil na Vesemira s výrazem plným nadšení, ze kterého zaklínače natáhlo.

„Nech si svoje zlato," odsekl a než kdokoliv stihl zareagovat, vytasil jednu ze svých dýk a plynulým pohybem přistoupil přímo k jednorožci, vložil ruku pod obojek a rozřízl jej. V tom jednom letmém okamžiku se jejich pohledy potkaly a ve zlomku okamžiku byl Vesemir opět v sedle svého koně a hnal jej k bráně s radostně řehtajícím jednorožcem v patách. Opět byl volný.

Právě teď ten stejný jednorožec ležel v jeho posteli, nehybný, téměř bez dechu. Z jeho těla se vznášel dusivý oblak žalu. Jako kdyby všechno štěstí opustilo tento svět a zůstal jen smutek. A Vesemir nemohl zahnat tu černou myšlenku, že možná, kdyby něco udělal jinak, jeho přítel by takto neskončil.

...

„Ciri? Co tu děláš tak brzo?" zeptal se Lambert, když princezna opatrně nakoukla do kuchyně, kde upíjel čerstvě nadojené mléko.

„Ále... jenom jsem zaslechla, že včera přijel bard Marigold. Přemýšlela jsem, kde bych ho mohla najít," řekla, když se všourala dovnitř. Okolo ramen měla omotanou deku a očividně ještě napůl spala, tak Lambert trochu víc přiložil do krbu a počkal, než se usadí.

„Co bys mu vůbec mohla chtít takhle po ránu?" zeptal se zrzavý zaklínač, zatímco jí nalil její vlastní mléko.

„Jenom jsem ho chtěla zase vidět. Možná si trochu popovídat, nebo poslechnout nějaké jeho nové písničky," zašeptala, objímajíc pohárek v rukou s pohledem upřeným do plamenů. Lambert byl opět překvapen. Kolik lidí v téhle pevnosti vůbec mohlo barda znát? Nebyl si vědom toho, že by se s Ciri někdy potkal. Určitě ne když cestoval s Geraltem. Ten se před tou věcí s Nilfgaardem Cintře vyhýbal jako čert kříži.

„Zase? Vy se znáte?" nezbylo mu než se zeptat a sledovat malý opatrný úsměv na princeznině tváři. Srdce se mu sevřelo při vzpomínce na bardův stav.

„Pravidelně se v Cintře zastavoval a hrál u dvora. Když jsem chtěla, hrál v zahradách jenom pro mě. Byl milý," usmála se trochu víc a Lambertovi se stáhlo hrdlo. Jak jí tohle měl asi vysvětlit?

„To jsem netušil. Nikdy jsem moc nepřemýšlel nad tím, kde se toulá, když zrovna není s Geraltem," přiznal po chvíli, načež Ciri překvapeně otevřela pusu.

„S Geraltem? On znal Geralta?" opáčila a Lambert přímo čichal ve vzduchu další problémy.

„Cestovali společně asi dvacet let. I když poslední dva roky o něm Geralt nemluvil," přitakal zaklínač a sledoval, jak se Ciri zamračila do svého mléka.

„Nemluvil, no."

„Takže, kde ho teda najdu?" zeptala se po krátké chvilce ticha a Lambert si povzdechl, než vstal, aby uklidil svůj pohár.

„Víš, nevím, jestli je to ten nejlepší nápad, lvíče. On je... nemocný," zaklínač sledoval, jak princezninu tvář zalily chmury a ihned jí na očích vytanuly další otázky.

„Ale... možná bych ho trochu rozveselila? Jako vy, když jsem loni chytila rýmu," sledovala jej opatrně, ale Lambert zavrtěl hlavou.

„Možná, když ti to dovolí Vesemir, ale opravdu si nemyslím, že je to dobrej nápad," povzdechl si.

„Je to tak zlé?" Ciri zašeptala, očima se opět vracejíc k plamenům v krbu a Lambert ucítil bodnutí v srdci. O tomhle jí nemohl lhát, nemohl jí říct, že to je v pořádku, a tak mlčel. O jednorožcích věděl hovno, ale pokud něco věděl, bylo to, že Marigold, který byl vždy tak plný života, si takovýto konec nezasloužil.

...

Sukně za ní vlály, zatímco Yennefer spěchala chladnými chodbami Kaer Morhen k Vesemirově pokoji. Jak to, že ji nikdo nezavolal? Jistě, že její vztah s bardem nebyl zrovna harmonický, ale to neznamenalo, že by jej nepomohla vyléčit! Nebýt toho, jak rozrušená byla Ciri na dnešní lekci, ani by se nedozvěděla, že byl tady a nemocný!

Bylo perfektně logické že si tedy nebrala servítky a bez ohledu na meditujícího vlka vtrhla do jeho pokoje a rázně přešla až k posteli s jejím pacientem.

„Co tady děláš, čarodějko?" zeptal se Vesemir ještě chladněji než obvykle. Ale no tak. Chápala, že tady nebyla obzvláště vítaná, ale nebylo tohle trochu moc?

„Samozřejmě mu jdu pomoct. Proč mi nikdo neřekl, že tady máme maroda?" optala se natahujíc ruku k jeho čelu. Jen co se dotkla až příliš chladné pokožky, pečlivě upravené obočí jí vystřelilo nahoru a otočila se ke starému zaklínači, který ji zamračeně sledoval s rukami založenými na hrudi.

„Tady nejsi potřeba. Nevěřím, že bys o jednorožcích věděla něco, co já ne," odbyl ji se snahou jí naznačit, aby opět odešla ještě stále otevřenými dveřmi, ale ona jej ignorovala.

„O jednorožcích? Co s tímhle mají co dělat jednorožci?" zeptala se a odpovědí jí bylo ticho, během kterého se několikrát podívala na barda, na zaklínače a zase zpět.

„Jednorožec? Vážně?" opět se zeptala, aby se ujistila, a Vesemir vážně přikývnul.

„Tak to není divu, že mě neměl rád. Nejsem žádná nevinná panna," pohodila vlasy, než se opět podívala na ležícího barda.

„Je to o čistotě srdce, ne o jiných volnočasových aktivitách," zamručel zaklínač sleduje ji ostře svým párem žlutých kočičích očí. Nezbylo jí než se tomu hořce pousmát.

„Zajímavé. Každopádně bys mě aspoň mohl nechat něco zkusit. Moc mě nemusel, ale byla by škoda přijít o jeho skřehot. Co se mu vůbec stalo?" začala se soustředit na svůj chaos a zvednula nad barda své ruce ve snaze najít... cokoliv.

„Geralt mu zlomil srdce," zamručel starý zaklínač a Yennefer se zarazila.

„Samozřejmě že Geralt," povzdechla si a pokračovala v práci. Po chvilce ruce stáhla zpět a narovnala se.

„Kdybych dokázala nahlédnout do jeho mysli, nijak by se nelišil od jiných lidí. Jenže když se k němu snažím přiblížit, cítím jenom chlad. Je moc daleko na to, abych se k němu dostala," zavrtěla hlavou.

„Tohle je velice zvláštní kouzlo," ukázala poté na bardovo tělo.

„To je. Vyměnil své tělo za to lidské už dávno. I kdyby tehdy zaváněl magií, dnes už jsou i poslední známky čehokoliv zvláštního pryč," souhlasil zaklínač.

„Víš o něm hodně," prohlížela si jej pozorně.

„Ale ne. Alespoň ne doopravdy. Byl vždy upřímný, ale i tak jedno velké tajemství. Nikdy jsem mu nemohl dostatečně rozumět, ale byl výjimečný. Je výjimečný," prohlásil starý vlk střízlivě, pohled ztracený v minulosti, a Yennefer si najednou připadala, jako že spatřila něco soukromého. Nějakou zvláštní část zaklínačského mistra, která nebyla určena jejím očím.

Odvrátila svůj fialkový pohled opět směrem k bardovi, než pokynula oběma na rozloučenou a vytratila se z pokoje. Jak tak opět procházela chladnými chodbami, nemohla nepřemýšlet nad tím, jak se asi teď cítil Geralt.