Ani nevím, čím to je, ovšem mám takový zvláštní pocit, že mých veršíků již bylo víc než dost. Navíc tuto knihu už jaksi považuji za uzavřenou, což tak trochu dokládá i závěrečná báseň Smrt růže šípkové.

Na tomto dílku jsem pracovala průběžně od srpna 2018, ovšem nejvíce v období zkouškového mezi lednem a únorem 2019. Vydání knihy se čtenáři nakonec dočkali na den sv. Valentýna - rozhodla jsem se jim připravit takový menší dáreček.

Původně jsem napsala dvacet částí. Jednadvacátá přišla dodatečně asi v březnu nebo nějak tak, vzhledem k tématu té závěrečné ale byla zařazena jako předposlední. Nejstarší kapitolou je tedy Půlnoční dáma (napsaná v létě), nejnovější Růženec temnoty (připsaná později, zprvu nezamýšlená).

~

Vlastně již dříve jsem měla potřebu napsat knihu, kam bych promítala své pocity a „vypsala se". Zkoušela to už během „prváku" na vysoké (roku 2016, spíše však 2017) v knihách Křišťálové srdce, Móda podle Wattpadu, Přátelské pouto.

Hlavně v té poslední jmenované hledala nějakou útěchu, proto o ní v jednu chvíli na oranžové sociální síti hodně hovořila, mnohdy až příliš. Doslova jsem do ní investovala všechny tehdejší pocity, představy, zkrátka vše, co mne napadlo. Poprvé jsem tady i před svými čtenáři zaveršovala. Jednalo se ale o téměř čistokrevnou lyriku, skutečně pouze líčení emocí. Namátkou vyberu jednu báseň z jmenované knihy, asi i nejvíce srozumitelnou bez okolního kontextu a pro mne nejtypičtější:

Svou depku velikou,
hektolitry šampaňského prolitou,
však v širé pláni opuštěnou
nechal jsem svou sklenku nedopitou.

Zrovna jsem šel kolem,
přistihl se před mexickým barem
a z revolveru výstřelem
nechal se unést stříbrným měsíčním svitem ..."

Větší náznak veršované epiky se objevil ve spoluautorské tvorbě, odkud možná pochází trochu známější rýmování nežli ze starší experimentální prózy s prvky textingu (internetové, případně SMS konverzace). Navíc jsem tady, mimo oblast vlastního autorského profilu, zjistila, že mi básnění o poněkud temnější tématice jaksi „dělá dobře". Dost často jsem k tomu využívala postavu píšící si veršovaný deník - mladého Mexičana trpícího vážným rozštěpem osobnosti.

~

Z mé radosti z veršování nakonec vznikla kniha, kterou jste právě dočetli - Když oči plakaly. Vystřídala jsem tu snad různé formy vyprávění - líčení děje „z povzdálí", mužský, ženský pohled na vztahy, ... S vámi v komentářích diskutovala o nejrůznějších tématech - nejčastěji lásce, nenávisti, přátelství, zklamání, ve zprávách vysvětlovala významy složitějších básní, což mne velice bavilo.

Víte však, že „Očička" nejsou mým prvním básnickým počinem? Básnila jsem totiž už ve čtrnácti letech pro své spolužačky z nižšího stupně gymnázia. Téma však bylo velmi úsměvné - naši učitelé a jejich předměty. První básnička tudíž vypravovala o chemikářce s chemickými modely, jejíž název mi teď jaksi vypadl. Obsah té druhé, tehdy poslední, si bohužel nepamatuji, dle čtenářů se ale příliš nerýmovala, tak já potom s veršováním skončila, akorát o něco později jednomu chlapci, tomu z Nejlepšího přítele, napsala jednu takovou poněkud satirickou s drobnými prvky pozitivně laděné poezie.

Mezitím si v patnácti našla kamarádku, figurující v některých střípcích básnické sbírky, u níž jsem zavedla tradici každoročních básniček na Vánoce/Nový rok. Potom se na pár let, již na vysoké, odmlčela, ovšem poté tento zvyk obnovila. Nejnovější balada napsaná, zakomponovaná ve zprávě do předpřipravené i veršované šablony s přáníčkem odeslaným pak na její e-mailovou adresu, líčila o fénixovi zrozeném z popela - nezbývalo tedy mnoho do napsání Zmrtvýchvstání.

~

Co se týče skládání básní na Wattpadu, již asi tak roku 2015/2016 (už nevím, kdy přesně) jsem se pokusila o první poezii. Kniha se jmenovala Nenávidím a miluji. Její obsah byl velmi jednoduchý - chlapec vlastníma očima, samozřejmě v rýmované podobě, líčil svůj příběh,ve kterém ho dívka opustila a našla si za něj někoho jiného. Bojoval s vnitřními pocity, dívenku stále miloval, přesto nenáviděl za čin, jaký mu před jeho zraky provedla.

Používala zde formu haiku neboli druh japonské poezie se třemi řádky v jedné sloce i přesně vymezeným počtem slabik. Také jména postav pocházela z Japonska. Teď si vzpomínám na chlapce jménem Yoshihiko, jenomže si téměř nepamatuji, zda se jednalo o vypravěče či vedlejší postavu, ale zřejmě to druhé.

Avšak tento „příběh" záhy navždy zmizel v propadlišti mé spisovatelské historie, jelikož mi v té době bylo osmnáct a v tomto věku jsem všeobecně rozpracovala několik nápadů, napsala jednu, dvě kapitoly, vzácně i šest, přičemž hned po opuštění „psací jiskry" šup s dílkem do imaginárního koše, pak s ním vůbec nekoketovat. Proto vám tedy z tohoto počinu s největší pravděpodobností nic neukážu.

~

Krátce nato jsem roku 2016, ještě v osmnácti letech, v posledním ročníku čtyřletého gymnázia, psala sci-fi V jiném těle s výraznými prvky fantasy. Tuto knihu ihned po dopsání kompletně zeditovala, a tak od druhé verze mohou čtenáři v jedné kapitole vidět veršované proroctví. Dle mého nynějšího názoru však působí velmi amatérsky, jako celé dílo, ve kterém se tato jediná „básnická" pasáž z mé ruky nachází. Jen posuďte sami výtvor mladšího já:

Až začne rok 3000,
bude i okolností tisíce
k spáchání velezrady zločinu
a andělé se odváží k činu,
jež nikdy dříve neměl obdoby,
požene démony do záhuby.

Modroočce duhovky zrudnou,
radostné hlasy démonů utichnou.
Apokalypsa nastane,
všechno kolem uhyne, ...

~

Teď, v současné době, se zaměřuji zejména na zastaralejší vyjadřování, historické ladění vlastních dílek. Jedním z důkazů takové proměny i orientace jsou například Když oči plakaly se stylem plným zdrobnělin, archaismů, čehokoliv; westernovými, historickými prvky, vycházející z pera jednadvacetiletého Týnouška, básnícího blázínka studujícího aktuálně ve třetím ročníku vysoké školy.

Zprvu jsem si s básničkami obsaženými ve sbírce krátila ono na začátku doslovu zmíněné lednovo-únorové zkouškové období, veršovala pro vlastní potěšení, poté „brousila" i publikovala.

Moc bych chtěla poděkovat za přízeň, kterou já ani ve snu nečekala, milé čtenářské rozbory, někdo dokonce na základě mých básní také skládal veršíky, což mě překvapilo, dojalo zároveň. Ovšem děkuji i za hvězdičkování anebo pouhá přečtení.

Na závěr tedy představuji jednu báseň z konce roku 2017, věnovanou jedné dívence z Wattpadu pro zlepšení nálady. Možná se zalíbí i vám, můžete ji brát třeba jako bonusovou jednohubku do „,Očiček", nebo si klidně jen tak ke konci sbírečky počíst (ano, jsem si vědoma rytmických nedostatků, tady mi však šlo zejména o téma a atmosféru):

Jsem jak strážný anděl,
dobrých veršů posel.
Určitě je někde člověk,
který tě má rád již celý věk.

Zatím sice nikým nepoznán je,
ale jistě je velice blizoučko.
A až se někdy odkryje,
políbí tě na líčko.

Pár lidí mi řeklo o orchideji,
temné jak střed černoty.
Až projdeš rozkvetlou alejí,
nadobro odejdeš ze své prázdnoty.

Poznáš krásu karafiátů,
růžiček i afrikánů.
Vítr ti pošeptá do spánků
smích zítřejších dnů.

Probudíš se nespoutaná
jak divé květy oleandrů.
Otevřeš svá očka rozkvetlá,
světlá jako záře zítřků.

Spatřivši, jak se trápíš,
pár svých veršů ti věnuji.
Nelíbí se mi, jak se utápíš,
snad mé řádky k tobě šťastně doplují.

~

Není u mne obvyklý takhle dlouhý doslov k nějakému vlastnímu dílku. Hřeje mě však u srdce, že jsem se s vámi tady, nýbrž nejen zde, avšak v celé sbírečce, mohla o všechno podělit. Ještě jednou děkuji za veškeré dojmy, kterými jste mě vřele, snad od hlavy po paty, zahrnovali.

~ Vaše tynkaa19 ~