Nic se nestalo. Podíval jsem se dolů a spatřil nadýchané opeřené klubko na svém klínu. Klubko žužlající kus chleba. Po tvářích se mi koulely slzy.

„Jsi krásná," zašeptal jsem do konejšivého vánku a pohladil její hlavu. „Ale prosím, nebuď nejkrásnější."

Už jsem si nepřišel sám. Vracel jsem se k jezeru, odkud jsem měl tolik krásných vzpomínek s Natálkou. Vracel jsem se za tou jednou labutí. Ale někdy, když jsem byl doma, má hlava sklouzla i k nepříjemným vzpomínkám. Její poslední slova. Ten den po jejích sněhobílých vlasech tancovaly stejné paprsky slunce jako v den, kdy jsme se potkaly. Otočila se na mě, světlo v jejích očích pomalu uhasínalo, a zašeptala: „Víš, kdy jsou labutě nejkrásnější?" Se slzami v očích jsem jen zakroutil hlavou. „Když zpívají."