Byl začátek podzimu, slunce se stále ještě snažilo dát nám své poslední hřejivé paprsky a my se synem, jsme byli jako vždy na hřišti. Já využila posledních pár dní krásného počasí. Oblékla jsem si letní šatičky, kolem ramen slabý svetřík a na nohy balerínky. S mými dlouhými hnědými vlasy si pohrával vítr a já se usmívala na synka, co pobíhal mezi ostatními dětmi.

Nebyli jediní, kdo měl nápad, jít v tak krásný den ven. A díky tomu, bylo hřiště plné roztomilých dětiček, co si spokojeně hráli. Všude zněl smích a nadšené dětské výskání. Nádherná idylka.

Když v tom se objevil... on! Jeho obrovská ramena se proplétala mezi křovím a jeho tvrdý pohled byl upnutý na děti. Šel si v tom krásném dni narvaný v rozepnuté černé mikině s lebkou, pod kterou zářil nápis nějaké šílené rockové kapely. V černých upnutých džínách, které se ale vůbec nehodily do tak nádherného slunného dne. Byl jak velký tmavý přízrak, co se blížil k nic netušícím dětem.

Pohledy ostatních maminek se stočily k němu. Některé zavolaly na své děti, aby je pak mohly k sobě úzkostlivě přitisknout. Strach! Rozhodně v nich budil strach! Proč tu byl? Co chtěl?

Vykřikla jsem, když popadl mého synka do náručí. Můj výkřik se linul přes celé hřiště a zabodával se do hlav všech přihlížejících. Přiběhla jsem k němu a znovu zakřičela ta dvě slova.

„Ahoj lásko!" a k nim pak přidala: „Kde jsi tak dlouho?" dala jsem svému muži pusu na tvář a obdarovala ho tím nejzamilovanějším úsměvem. To samé udělal náš chlapeček, který vůbec netušil, že táta se zrovna vracel z práce...

Nemohla jsem si pomoct... ne vždy je vše, tak jak si na první pohled myslíme. Nebuďme povrchní a nesuďme podle vzhledu. Nemějme vykojené mozky, jako všechny ty vyděšené maminy, co se vždy tak nechápavě dívají, když kolem nich projde někdo lehce odlišný.