Další jobovka z minulého léta. Se synem jsme procházeli kolem meruňky, která rostla zastrčená a osamocená u jednoho zapadlého hřišťátka u lesa. Tak jako vždy, když jsme tu cestu šli, jsem natáhla ruku a jednu mu na doma utrhla.

„Co to děláš?! Proč ničíš ten strom?" osopila se na mě stará paní několik metrů od nás na cestičce.

Já: „Ničím?" nechápala jsem.

Ona: „To se mi snad zdá! Takový dáváš příklad tomu děcku! Ničit takhle přírodu? Ty stromy už tu rostou věky a budou tu i po nás!"

Já naštvaně přehlédnu to její tykání a snažím se být i milá. „Myslím, že to, že ty meruňky někdo očeše dřív, než spadnou na zem a shnijou, tomu stromu neublíží!"

Ona na mě vyvalí oči: „Meruňky?! Ty v Čechách přeci nerostou?"

WTF... jako vážně? Já vím, že pocházím z malého města, kde se ovoce běžně jedlo ze stromů a nikdo to neřešil, a že v těch velkých na to jaksi nejsou připraveni, ale tohle? Taková neznalost základních věcí mě někdy dokáže totálně rozhodit!