Na podzim jsme se procházeli s prckem po lese a narazili jsme na maminku se dvěma dětmi. Všichni se nad něčím skláněli.

„Dobrý den, chcete s námi krmit ježka?" zeptala se s úsměvem cizí maminka.

Krmit? Ježka? Moc jsem nerozuměla, ale chtěla jsem ukázat synovi nové zvířátko.

„Co mu to děláte?" nechápavě jsem zírala na děti, které naháněly vyděšené zvířátko s kousky jablíček.

„Asi nemá hlad," řekla paní.

Vyvalila jsem na ni oči. „Je to přeci hmyzožravec! Takže pokud na tom jablku nemáte žížalu, červíka, nebo mouchu, tak mu asi radost neuděláte."

Paní se tvářila, že mě neslyšela. „Napíchněte mu ho na bodlinky, on si to třeba spapá pak."

„Cože to?!" můj hlas byl natolik hlasitý, že už mě nemohla neslyšet.

„No a ne snad? Odnese si to na zádech domů a spapá si to v zimě, až bude mít hlad," řekla suverénně svým dětem.

Já s hrůzou v očích: „Jako že se vzbudí ze zimního spánku, aby si ze zad sežral nějaké jablko?"

Naštěstí chudák ježek těm dvěma naháněčům zdrhl.

Netušila jsem, že někdo ty divné kreslené obrázky, kde je ježek vyobrazený s ovocem na zádech, snad bere skutečně vážně.