Hermiona

Seděla jsem ve vlaku. Vedle mě v kolébce leželo dítě. Náš Scorpius. Tiše spal a já si tak mohla v klidu vychutnat právě vycházející slunce. Jestli tohle měl být konec nebo nový začátek? To jsem nevěděla, ale věděla jsem, že Draco musel mít důvod k tomu se přemístit právě sem. A asi byl dostatečně veliký, když díky tomu překonal všechno, co mu v dětství vtloukali do hlavy.

Přede mnou se rozprostírala krajina přesně taková, jakou jsem si představovala, když jsem četla romány. Krásně rozkvetlá louka. Zelená tráva. Les, co se třpytil za vycházejícího slunce a co byl bezpečně zahalený v ranní mlze.

Měla jsem dobrý pocit. Rozpomněl si na mě, sice ztratil magii, ale byli jsme spolu, a to bylo to hlavní. Po bitvě na manoru jsem si myslela, že umřel. Ale on to přežil a my jsme byli spolu.

Vlak začínal zpomalovat a mě se roztřásli kolena jako vždycky, když jsem věděla, že ho mám zase vidět. Nikdy jsem si nemyslela, že ze mě bude Malfoyová, ale stalo se a já jsem věděla, že je to to nejlepší rozhodnutí, co jsem udělala.

Draco Malfoy a Hermiona Malfoyová.

Vlak se zaskřípáním zastavil a s párou kolem nádraží se mi odhalil pohled na Draca, který stál opřený lampu nedaleko keře šeříku.

Byl jiný a zároveň stejný jako když odjížděl a nechal mě samotnou ve světě kouzel. Blonďaté vlasy měl o něco delší, šedivé oči mu ale zářily radostí.

Nadšením jsem mu málem vletěla do náruče. Tolik mi chyběla ta jeho ledově mužná vůně. Hluboce jsem se mu zavrtala do náruče a věděla jsem, že už nikdy nechci vyhrabat. Jeho ruce mě pevně objali a nechtěli pustit.

Tohle byla naše stanice. Sice bez kouzel a daleko od kouzelnického světa, ale naše. Kdo potřebuje kouzla, když má vedle sebe člověka, kterého miluje?

Já ne. Mě stačí on a náš malý Scorpius, co spokojeně spal v kolébce. Tohle byl konec, abychom mohli začít znova. Tohle byla naše konečná.

Draco

Bál jsem se jejího příjezdu. Bál jsem se a zároveň těšil. Miloval jsem ji a ona byla moje láska.

I když se bojím magie, kterou v sobě nosí ona i naše malé, miluju je.

Těším se na procházky při úplňku, na které ji vezmu a na okamžiky, kdy si budu hrát se Scorpiusem. Na to až uvidí ty rybníky, které se za slunce tak krásně třpytí.

Teď jsem byl prach obyčejný mudla, ale vlastně mi to nevadilo. Jejich život měl krásné kouzlo klidu.

Kouzlo klidu, které teď kouzelnický svět neměl. Po Katině a ministrově smrti, tam vládne chaos. Blaise mi psal, že se Ginny s Kirou zbláznily. Jedna z nich bude minimálně dočasnou ministryní a než se tak stane, tak se ty dvě pravděpodobně poperou o to, která s nich to nebude.

Obě v té pozici budou dobré, ale stejně znám jenom jednoho člověka, který by to dělal rád a možná ještě líp než jedna z nich.

Hermiona. Moje Hermiona.

Viděl jsem, jak vlak zabrzdil a kolem něj se rozletěla pára. Kudrnaté vlasy jsem nedokázala přehlédnout.

Vypadala jako princezna z Disneyho pohádek, ale rozdíl byl ten, že tohle nebyla pohádka, ale moje skutečnost.

Když ke mně i s mým synem v ruce přiběhnula a prudce mě objala věděl jsem, že teď už mi nic nechybí. Měl jsem všechno. Ji, syna, daleko v kouzelnickém světě své přátele, co byli víc jak přátelé.

Její broskvová vůně mě pohltila a mě rozbušilo srdce. Stále jsem nemohl uvěřit, že tady je a že tady stojí.

Pěvně jsem si chytil kolem pasu, jako kdybych si myslel, že se mi každou chvíli rozpustí jako ta pára před chvílí.

K čemu jsou mi kouzla, když mám rodinu? Když mám štěstí, které se nedá vyjádřit penězi? K ničemu.

Stáli jsme na nádraží a šťastně se objímali a mě došlo, že jsem došel na konečnou.

Kira

Zdrceně jsem stála na hřbitově. Po tváři mi stékali slzy. Obětoval kvůli mně život. To, co bylo to nejdražší. Dal za mě to jediné, co mělo cenu. Svůj dech, svůj tep, svoje myšlení. Dal za mě svůj život.

Cítila jsem v srdci díru, která se už asi nikdy nezpraví. Theo, který stál vedle mě mi stisknul ruku. Je to pravda. Já s Liamem jsem si asi nebyla souzená. Měla jsem to poznat už z toho, že jsem od něj před víc jak třemi lety utekla.

Z toho, že mě milovala jeho sestra a z toho, že to ona se mě snažila zabít. Je to půl roku. Půl roku od jeho smrti a já jsem se stále nevzpamatovala. Já ani Theo. Oba jsme něco ztratili. Liam zemřel, Daphne zapomněla a vzala si nějakého mudlu.

Milovala jsem Thea. Milovala jsem ho, jak nejvíc jsem uměla, a přesto mi to přišlo, že ho nemiluju, dostatečně. Že si ho nezasloužím, protože část mého srdce stále patřila Liamovi, a právě proto jsme stály tady. Abych já se mohla rozloučit a začít znova.

Milovala jsem Liama pět let a on ve mě zůstane vždycky. Protože to byl můj první polibek. Moje první touha. Smutně jsem sledovala hrob, na kterém bylo vyryté jeho jméno.

Hluboce jsem se nadechnula a podívala na Thea, který nepatrně kývnul. Pomalu jsem si přikleknula k hrobu a dotkla se studeného mramoru.

Zavřela jsem oči a naposledy si zopakovala vzpomínky. Opatrně jsem mu položila bílou růži na jeho hrob.

Stoupnula jsem si vedle Thea. Chytla jsem ho za ruku. Moje slovo nebylo vyřčeno, ale tušila jsem, že je Liam zná.

Sbohem.

Naposledy jsem se ohlédla a pak jsem tiše vyšla před hřbitov, kde jsem Thea políbila, protože jsem si uvědomila, že ho miluju víc.

Stát a líbat se s Theem. To byla moje konečná zastávka. Moje konečná.

Theo

Sledoval jsem její modré vlasy. Brečela a já bych taky brečel, kdyby Daphne zemřela. A abych řekl, cítil bych se úplně stejně jako ona. Milovala mě, jak nejvíc mohla a já jsem to věděl. Neměl jsem jí za zlé, že stále miluje Liama.

Já jsem taky ještě miloval Daphne, ale já jsem měl jistotu, že bych s Daphne neskončil. Viděl jsem jejího manžela. Ti dva si byli souzeni. Založila s ním radostnou rodinu a já tam neměl místo teď a ani před tím.

Kdyby mě milovala, tak by neodešla. Ale ona odešla. Liam taky, ale nedobrovolně. On, kdyby mohl, miloval by ji tak jak by si zasloužila.

Kira se na mě podívala. Kývnul jsem. Ona chtěla ujištění, že tady jsem a že to chápu. Chápal jsem a za to, že se chtěla naposledy rozloučit jsem na ní byl pyšní.

Viděl jsem ji, jak se složila, utěšoval jsem ji, protože mě na první pohled zaujala. Byla to bojovnice a válečnice. A já jsem odmítal ji vidět padnout.

Slzy nepatří na žádný dívčí obličej, a na její už vůbec ne.

Během chvíle už stála zase vedle mě, naposledy se otočila a v ruku v ruce jsme vyrazili před brány hřbitova.

Zastavil jsem a chtěl jsem něco říct, ale ona se rozhodnula jinak. Stoupnula si na špičky a jemně mě políbila. Ruce mi dala za krk a já jsem jí přitáhnul k sobě. Byla moje a já její. Byl jsem si jako nikdy víc jistý, že jsem tehdy udělal dobře, když jsem jí šel po Katině poražení utěšit.

Protože teď jsem byl šťastný. Cítil jsem její květinový parfém, po které se mi zamotala hlava. Přitáhnul jsem ji ještě blíž a pevně jsem ji objal kolem pasu.

Líbal jsem jí, jako kdyby mě měla zítra opustit a jednu věc jsem konečně pochopil. To ona měla být odjakživa mojí konečnou.

Ginny

Slyšela jsem, jak Blaise ječí něco o tom, že nemůže najít řidičák. Stejně mu nevěřím, že ten řidičák udělal. Stoprocentně požil na komisaře nějaké kouzlo.

Bydlela jsem s ním v našem domě. Kira nás chodila navštěvovat a Blaise se mohl zbláznit. Každým dnem jsem si byla jistější, že jsou to sourozenci.

Už jsem chtěla, křičet ať si pospíší, abych na tu kontrolu nepřijela pozdě, když v tom se skutálel ze schodů. Doslova skutálel. Vyděšeně jsem vyjeknula, a tak rychle, jak mi břicho ve skoro osmi měsících dovolilo jsem mu přispěchala na pomoc.

Blaise se už zvednul, mnul si hlavu a mumlal něco o tom, kdo ty schody vymýšlel. Na to jsem se rozesmála, protože ty schody jsou jeho práce narozdíl od zbytku baráku, který navrhnul Taddy.

Byl to můj komik a já ho za to milovala. Milovala jsem ho celého. I s chybami, kterých měl víc než dost. Zapomínal důležitá data, neustále mi něco rozbil anebo si něco zranil. Já ho ale přes to všechno milovala. Byl to totiž můj Blaise. Ten do kterého jsem se ve čtvrtém ročníku poprvé zamilovala, kterého jsem milovala v tom dodatkovém a kterého miluju teď.

Potichu jsem nasednula do auta a on se nemotorně snažil nastartovat našeho bavoráka. Nemohla jsem se nesmát. Vypadal tak roztomile, jak jen muž se sto osmdesáti centimetry vypadat.

Položila jsem si ruce na břicho a usmála se ještě víc, když jsem cítila, jak mě to malé obluďátko koplo. Jestli je to holka nebo kluk jsem si sice říct nenechala, ale přesto jsem moc dobře věděla, že je to kluk. Že čekám našeho malého Fred - Rickyho.

Nechtěla jsem se dostat na konec naší cesty, ale už to byla pravda. Doputovala tam, kam jsem měla. Měla jsem Blaise za manžela a čekala jsem naše první dítě. Byla jsem tam kde jsem měla. Byla jsem na konečné.

Blaise

Vždycky jsem přemýšlel, co znamená být šťastný. A co je k tomu potřeba. Matka tvrdila, že jsou to peníze, ve škole, že je to vzdělání a potom dobrá práce. Protiva zase tvrdil, že je to nepřetržitá zábava.

Ale já až teď si uvědomuji, že nikdo neměl pravdu. Štěstí znamená cítit v sobě život, milovat sebe sama a mít kolem sebe ty, které milujete.

Nepotřebuju peníze, ale potřebuju jí. Její úsměv, její smích, a to láskyplné obětí, které je lepší než od maminky.

Vážně, kam jsem ten řidičák mohl dát? Jeden chybný krok a už jsem se kutálel ze schodů. Ukrutně mě bolela hlava. Proč jsem jenom trval na tom, že ty schody navrhnu a postavím já? Kdybych je býval nechal na Theoušovi, tak by možná nebyly tak příkré, úzké, a tak kluzké.

Ginny se ale smála, a to bylo to jediné, co mě zajímalo. Zajímalo mě, aby byla šťastná.

Rychle jsem ji nahnal do auta a ignoroval fakt, že ten řidičák jsem nenašel a že když nás chytí bude se ze mě muset z minuty na minutu stát obratný kouzelník.

Snažil jsem se nastartovat, ale potají jsem pozoroval ji, jak se usmívá a kouše spodní ret. Zrzavé vlasy měla stažené do rozcuchaného drdolu a hladila si břicho. Prohlásila, že pohlaví dítě vědět nechce, ale že prý ví, že to bude kluk. Prý to bude Frederick a náš malý Ricky.

Ale mě je to jedno. Budu to malé milovat tak či onak. Budu ho milovat stejně nebo možná i víc než vlastní manželku. A to svoji manželku miluju nejvíc na světě. Je to moje světlo, hvězda a vlastní moje srdce. Jsem její, a to už napořád.

Vždycky jsem se těšil na to až dojdu na konec. A najednou je to tady a já jsem se po všech těch letech ocitl, tam kde jsem měl. Na konečné.

Pansy

Po čtyřech letech válčení to skončilo. Celé to dobrodružství, co jsem sdílela se svými nejbližšími. Všichni našli svoji polovičku a já jsem byla sama, teda to nebyla úplně pravda.

Pořídila jsem si psa. Velkého sněžného Huskyho. Buddy je úplné zlatíčko. Rozveseluje mě a snaží se mě chránit před city k jistému brunetovi, ale musím říct, že se mu to moc nedaří.

Oliver Wood. Ztělesnění boha, kterým jsem celý svůj život pohrdala, nenáviděla a nechtěla jsem mít s ním nic společného se jednoho dne objevil před mými dveřmi.

Nečekané rozbušení mého srdce se mi asi snažilo naznačit, že to po celá ta léta asi nebyla nenávist, ale touha.

Smůla je, že jsem zmijozelka a po zmijozelské princezně nikdo nemůže chtít, aby propadla něčemu tak prostému jako jsou city a láska.

Přesto? Tenhle pitomec se nevzdal a rozhodnul se, že mě užene. Nevím, který z těch podrazáků mu řekl, že moje nejoblíbenější kytka jsou macešky, ale až se mi dostane do ruky tak ho zabiju.

City, celý život jsem se jich bála, ale stejně jsem je měla jako každý člověk. Milovala jsem své přátele. Svého psa, ale láska?

Láska pro mě byla španělskou vesnicí, které jsem se bála a Oliver? Oliver si začal brát to, co jsem si chtěla nechat pro sebe. Bral si naprosto nekompromisně moje srdce a já jsem mu nechtěně propadla.

Miluju ho, což je něco o čem jsem si myslela, že toho nejsem schopná. Nemiluju, neumím to a přesto, vždycky když ho vidím, rozbuší se mi srdce tak moc, a já si dokonce myslím, že mi musí vyskočit z hrudi.

Dlouhou dobu jsem nevěděla, co vlastně chci, ale teď už to vím. Chci jeho a všechnu jeho lásku.

Po tom všem, co se stalo to vypadá, že i já jsem došla, tam kam jsem měla. Vypadá to, že i mě čeká moje konečná.

Vypravěč

Všichni se dostali na svojí konečnou jenom pro to, aby mohli začít znova. Mohli začít znova žít, milovat a nenávidět. Objevovat nové cesty, kterými je život ještě protáhne a které pro ně připravil. Čeká je nová cesta protože, jedna konečná je jenom začátek další cesty, kterou musí prozkoumat a zjistit, jestli je to ta cesta, kterou se měli vydat, aby se dostali na posední konečnou a dočkali se po dlouhém a krásném životě šťastného shledání.

Ahoj,

I my jsme se dostali na konečnou. Po dvou letech, kdy jsem si nemyslela, že to vůbec dopíšu, jsem tady a vydávám Epilog. Doufám, že se vám můj příběh líbil a děkuju naprosto všem, kteří došli s mým příběhem až sem. Co se mnou prožívaly příběh Hermiony Grangerové a Draca Malfoye. Kiry, která měla tunu tajemství s Liamem, kterého potkal smutný konec. S Theem, který skončil nakonec úplně s jiným člověk, než si většina myslela. S Ginny s Blaisem, kteří původně nikdy neměli být spolu, ale přesto spolu čekají malého Rickyho.

Každý komentář, hvězdička mi udělaly ohromnou radost. Doufám, že se někde ještě potkáme. Mám teď předpřipravené dva příběhy. Jeden Blinny s vedlejší kolejí Dramione a druhou dark romanci v podobě Dramione, která by mohla vyjít začátkem roku, budu ráda, když se potkáme třeba tam nebo u příběhů jiných autorů.

I přes to všechno, bych jedno jméno přece jenom chtěla vytáhnou. Opravdu děkuju Agnes-ka159, která příběhu dávala život svými komentáři, hvězdičkami a každý den mi dokazovala, že už jenom kvůli ní chci ten příběh dopsat. Bez tebe, bych to znova vzdala. Proto bych ti chtěla věnovat tenhle epilog, protože bez tebe by na svojí konečnou dost možná nikdy nedošel.

Všem strašně moc děkuju

S láskou Lara