Prázdniny už se chýlily ke konci. Jasmine byla s rodiči na čtrnáctidenní dovolené ve Francii a také už stihla přečíst všechny učebnice a ostatní knížky, které si zakoupila na začátku léta. Byla věrný knihomol a rozhodně se za to nestyděla. A byla také šprt, jak často pronášeli její spolužáci. Možná právě kvůli tomu se s ní moc lidí nebavilo, ale vzhledem k její samotářské povaze si po společnosti posteskla jen málokdy.

Zítra pojede poprvé do Bradavic. Už měla skoro zabaleno, dalo docela dost práce narvat do jednoho velkého kufru všechny ty kouzelnická udělátka a knihy, oblečení v podstatě nezabíralo ani pětinu obsahu zavazadla.

Nejvíce se těšila na hodiny lektvarů a na famfrpál. Sice se jí moc nezdála pravidla hry, ale létání na koštěti musí být úžasné i samo o sobě. Bylo jí celkem jedno do jaké se dostane koleje. Každá měla své pro i proti, takže toto rozhodnutí nechá čistě na moudrém klobouku.

***

Ráno se probudila a s hrůzou zjistila, že jí nezazvonil budík. Bylo půl desáté a vlak odjížděl v jedenáct. Cesta na nádraží trvala tři čtvrtě hodiny, bude si muset pospíšit. Najednou se rozrazily dveře a do pokoje vpadli rodiče, překvapení, že ještě není vzhůru a oba naráz začali panikařit, že nestihne vlak a přijde tak o cestu, na kterou se tolik těšila. Jasmine na ně jen vyjeveně zírala.

,,Mami, tati, já vím, že jsem zaspala, ale to stihneme, prostě vynecháme snídani a pojedeme," snažila se je uklidnit. Zafungovalo to, takže se vyhrabala z postele a v rychlosti se začala chystat, aby mohli vyrazit.

Nikdy nezaspávala, ale zrovna když má být někde na minutu přesně, tak se to stane. Koukla se z okna - venku lilo jako z konve. Tomu se říká štěstí. Ušklíbla se a oblékla si zelené letní šaty, které si včera večer připravila na opěradlo židle u psacího stolu. Mamka stejně stihla udělala rychlou snídani, zatímco taťka naložil její velmi těžký kufr do zavazadlového prostoru auta. A pak už se řítili po silnici směrem na nádraží King's cross. Každý žvýkal jednu obloženou bagetu, protože sníst si ji v klidu doma - na to nebyl čas. Když dorazili do cíle bylo už za deset minut jedenáct. U přepážky číslo 9 a 10 jim tedy nezbývalo mnoho času na loučení, ale Jasmine se i tak ke každému z nich natáhla a vlepila jim pusu na rozloučenou. Pak vyšla vstříc kamenné zdi.

Podle pokynů Hagrida těsně před stěnou oddělující kouzelnický svět od mudlovského zastavila, zavřela oči a udělala krok vpřed. Najednou uslyšela zahvízdnutí vlaku, pomalu zvedla víčka a pohled jí padl na obrovskou červenou lokomotivu. Všude tu bylo hrozně moc lidí a bílá pára všechny obklopovala. Vydala se k vlaku, který za pár okamžiků nádraží opustí. Skoro všechna kupé už byla obsazená, když došla nakonec vagonu, nahlédla do posledního a k její radosti bylo prázdné. S námahou zastrčila kufr pod sedadlo. Aby ho zvedla na mříže nad sedadly na to dost síly neměla. Konečně se mohla usadit. Jakmile její pozadí dosedlo na měkkou sedačku, vlak se za hlučného pískání a skřípání rozjel. Plačící rodiče mávali na své děti, které se vykláněly z oken, mávaly jim nazpátek a vesele se smály. Dokázali to, stihla nastoupit do Bradavického expresu a teď míří do školy, kde se bude učit kouzlit. Vážně se jí to všechno jen nezdá?

Zaslechla z uličky smích, který se stále přibližoval. Ve dveřích se objevily tři dívky. Nebylo od věci, že ji jako první zaujaly jejich vlasy. Blonďatá, černá a hnědá. Tomu se tedy říká dokonalá kombinace, v duchu se nad tím usmála. ,,Můžeme si přisednout?" zeptala se ta s havraními vlasy sčesanými do perfektního culíku. Jas pouze přikývla, to bylo znamení, aby dívky vešly a také se pohodlně usadily. „Pansy Parkinsonová," představila se vzápětí a napřáhla k Jasmine ruku. 

,,Jasmine Livingstoneová, těší mě," potřásla si s Pansy rukou a pak se vesele otočila ke zbylým dvěma. Srdce se jí tetelilo radostí, bude mít snad takové štěstí, aby si hned v prvních minutách našla mezi kouzelníky přátelé?

,,Já jsem Daphné Greengrassová," s přátelským úsměvem se představila světlovláska. ,,Tohle je moje mladší sestra Astoria, nastupuje do prvního ročníku," pokynula paží k nejdrobnější z nich. Když se na ně Jasmine zaměřila všimla si podobných rysů v jejich tvářích, přestože na první pohled vypadala každá úplně jinak.

„Taky jedu do Bradavic poprvé," usmála se na Astorií a ta jí úsměv oplatila. Téměř celou cestu pak Pansy s Daphné vyprávěly, jak to v Bradavicívh chodí. Docela se bavily, nástup do Bradavic je velké téma.

Najednou se otevřely dveře a v nich stála čarodějka se střapatými hnědými vlasy hustými jako křoví. ,,Měli byste se převléct do hábitů, za chvíli budeme na místě," řekla důležitě.

,,Jsi snad prefektka?" odfrkla si Pansy. ,,Mně nikdo nebude říkat, co mám dělat, zvlášť ty ne!" Jasmine se podivila nad tím, jak rychle změnila svou tvář z přívětivé na povýšenou. Nechápavě scénu sledovala, proč se najednou chovala tak zle? 

Dívka v hábitu s červenými lemy bojovně vystrčila bradu, koukla se Pansy zpříma do nenávistných očí a s uraženým zavržením se otočila, aby se vrátila zpět do svého kupé.

„Proč jsi na ni tak vyjela? Vždyť má vlastně pravdu," zvědavě se zeptala Jas. Za okny již byla tma, nemohli už být daleko.

Pansy se k ní nevrle obrátila: „Myslím , že během pár dní ve škole rychle pochopíš, proč. Jsou to trošku taková nepsaná pravidla. Vlastně dost záleží na koleji, kam se dostaneš." Jasmine na ni vyjeveně zírala. Sama si myslela, že právě na tom vůbec nezáleží, očividně se však dost spletla.

Když vlak zastavil na nádraží v Prasinkách, Daphné s Pansy se odpojily, zatímco prváci zamířili k Hagridovi, který je svolával. Při plavbě na loďkách se jim naskytl krásný výhled na obrovský hrad, který jim bude od teď druhým domovem. Ten pocit byl něco nádherného.

Nějaká postarší paní s mírně prošedivělými černými vlasy zavedla maličké prvňáčky do menší místnůstky, kde je nechala chvilku o samotě. Všichni jen nervózně přešlapovali na místě a vládlo mezi nimi prapodivné ticho. Z ničeho nic se znatelně ochladilo. Četla, že se na hradě nacházejí údajně i duchové třeba je přišli přivítat. A ono opravdu ano. Do místnůstky vlétly perleťově bílé bytosti a snažily se navázat s novými studenty řeč, merlinežel nikdo neměl moc zájem se s nimi dávat do řeči, byli vyděšení a mačkali se na sebe ještě více, než by kvůli stísněnému prostředí museli.

Když se profesorka vrátila, představila se jako Minerva McGonagallová a vysvětlila jim, jak bude zařazování probíhat. Pak už vešli do úchvatného sálu se začarovaným stropem, který vypadal jako nebe rozprostírající se nad hradem. Ve Velké síni již byli ostatní studenti i profesoři, proto mohlo zařazování začít.

Postupně byla vyvolávána jména nových žáků, jediné povědomé mezi nimi bylo to Astoriino.

,,Astoria Greengrassová!"

,,ZMIJOZEL!"

Zmijozel. Nechtěla se nechat ovlivnit, ale s Astorií si ve vlaku celkem rozuměly a Jasmin by strašně nerada přišla o šanci získat něco, co v mudlovském světě téměř nepoznala, totiž přátelství. Podvědomě tedy najednou věděla, kam by chtěla. Třeba na její přání klobouk přihlédne.

,,Lenka Láskorádová!"

,,HAVRASPÁR!"

A konečne se dostali k písmeni L. Zaznělo její jméno, posadila se na stoličku. Profesorka jí nasadila na hlavu klobouk a ten jí sjel až do očí.

,,Aaaaa, zajímavé. Jsi rozhodně nadaná, to tedy ano. Zakládáš si na férovosti, často však jen teoreticky, ne vždy se podle toho chováš. Máš laskavé srdce, ale dokážeš být i sobecká. Paličatost a umíněnost ti také nechybí. Když něco chceš, umíš si za tím jít, ale jakmile jde do tuhého, nic neděláš bez rozmyslu a snažíš se problémy řešit chladnou logikou. Jsi vynalézavá a důvtipu také nemáš zrovna málo. Možná si myslíš, že odvaha není tvá silná stránka, ovšem třebaže se to na první pohled nezdá, jsi ochotná riskovat pro ty, na nichž ti záleží," ozval se jí tichý hlásek, jakoby v hlavě. ,,Kam tě mám poslat? Hmmm. Jsi opravdu rozporuplná osobnost, někdo takový už tu dlouho nebyl, tak kam s tebou? Havraspár nebo Zmijozel?" mumlal si klobouk tiše pro sebe. ,,Ať je to tedy: ZMIJOZEL!" potěšeně se usmála a za hlasitého potlesku od zmijozelů zamířila k její nové rodině.

A rozřazování pokračovalo.

,,Ginny Weasleyová!"

,,NEBELVÍR!"